Cinderella alias Popelka žila jako v pohádce. O tom se ještě před třemi lety těmhle chlápkům z Philadelphie nezdálo ani v nejdivočejších snech. Začátkem srpna 1989 se jim totiž dostalo s hrstkou vyvolených (Bon Jovi, Mötley Crüe, Ozzy Osbourne, Scorpions a Skid Row) té cti, že se jim otevřel svět Východního bloku a nemožné se stalo skutečností. Ten nejdrzejší, dekadentní zápaďácký rock n´roll měl demonstrovat svou sílu přímo v srdci komunistického světa, v Moskvě. 12. a 13. srpna se tam totiž konal Moscow Peace Festival, který se zaštiťoval mezinárodním bojem s drogami, ovšem ve skutečnosti se jednalo o velmi dobře promyšlený tah manažera Doca McGhee.
Pro kapely jako takové to byla obrovská výzva a životní příležitost. Co se týče Cinderelly, dá se říct, že při téhle moskevské akci jejich kariéra kulminovala. „Pak jsme jeli zpátky do Ameriky a odehráli mizerný koncert v nějakém klubu v Texasu a to nás vrátilo na zem,“ vzpomínal po letech Tom Keifer. A protože Cinderella byla tenkrát na vrcholu, vyhlášení o novém albu se bralo jako jedna z událostí sezóny. Jenže nahrávání šlo tentokrát ztuha. Kapela začínala mít problémy. Jeff LaBar stále více chlastal, Eric Brittingham musel zase kvůli bouračce vypustit několik koncertů, kde za něho zaskočil Gary Nutt ze stylově spřízněných Tangier a bubeník Fred Coury ve složitější muzice, kterou se Cinderella prezentovala, ztrácel pevnou půdu pod nohama.
Nahrávání „Heartbreak Station“ se tak protahovalo, protože drtivý podíl práce ležel jen na Keiferovi, který tentokrát, až na výjimku „Love´s Got Me Doin´ Time“, složil veškerý materiál sám (i když to se v podstatě dělo celou kariéru Cinderelly). Možná proto ze zpětného pohledu zní „Heartbreak Station“ více jako jeho sólové album než jako přímý pokračovatel „Long Cold Winter“. I když pochopitelně „Heartbreak Station“ do vývoje Cinderelly hravě zapadá. Mnohem více než na „Long Cold Winter“ se zde objevují bluesové, funky či countryové pasáže a přestože úvodní „The More Things Change“ je jasná rock n´rollová tutovka, zmíněná dvojka „Love´s Got Me Doin´ Time“ mnohem více směřuje k funky nebo černošské hudbě. Zpřetrhání hairmetalových nití bylo dokonáno.
Potrhlá „Shelter Me“ měla být odlehčenou verzí „Gypsy Road“, a i tentokrát se jednalo z komerčního hlediska o trefu do černého, ovšem funkci největšího hitu plní spíše titulní „Heartbreak Station“, což je křehká akustická balada, která se sice nikdy nestala tak slavnou jako „Don´t Know What You Got (Till It´s Gone)“, i tak se rozhodně jedná o skvělou věc. Pak ale Cinderella začne experimentovat s country a přestože „Sick For The Cure“ se tváří jako hard rocková věc, její kytary mají v sobě tolik countryového nádechu, že jí může být jen ztěží. A „One For Rock And Roll“? To už je naprosto čistokrevné country. Navíc způsob zpěvu je matoucí. Je to Keifer? Není to Keifer?
I „Dead Man´s Road“ si pohrává s akustickými kytarami, aby se posléze rozvinula v jakési špinavé, plíživé blues. „Make Your Own Way“ je pak na druhou stranu mnohem klasičtější věc, která by s přimhouřením oka mohla být na „Night Songs“, „Electric Love“ má v sobě ducha raných Aerosmith, z dob, kdy Steven Tyler vykřikoval, že oni jsou čistokrevná rhythm n´bluesová kapela. Klasická Cinderella se pak vrátí prostřednictvím „Love Gone Bad“, která díky svému stadionovému refrénu patří k tomu nejlepšímu, co „Heartbreak Station“ nabízí. A akustický závěr „Wind Of Change“? Ten jen, s velmi příznačným názvem, ukazuje, že Cinderella skutečně dokázala za čtyři roky projít překvapivým vývojem.
Vývojem, který řada fanoušků nezkousla. Očekávala se druhá „Long Cold Winter“, místo toho je „Heartbreak Station“ leckde až překvapivým albem, což se odrazilo i na prodejnosti. Deska to dotáhla na devatenáctou pozici hitparády a v konečném účtování z toho byla „jen“ jedna platina. Také doba už se začala měnit. Najednou už ty účesy tak „in“ nebyly…
|
