Když King Diamond v květnu 2001 oznamoval, že nastupuje znovu do studia, byla řada věcí zahalena rouškou tajemství. Obecně se vědělo, že členem jeho kapely už není kytarista Glen Drover, basista Paul David Harbour ani bubeník John Luke Hebert. Ze sestavy, která vytvořila minulé album „House Of God“, tak zbyl opět už jen on a letitý spoluhráč a kytarista Andy LaRocque. Spekulovalo se o tom, kdo odpadlíky nahradí a rovněž o tom, co bude nová nahrávka zač, protože King sliboval kolosální příběh. Když oznamoval novou sestavu, kam si s sebou z rozpadajích se Mercyful Fate přivedl kytaristu Mikea Wadea a Heberta nahradil nepříliš známým bubeníkem Mattem Thompsonem, zmínil i jedno jméno, které je úzce spjato s nejslavnějším obdobím King Diamond druhé poloviny osmdesátých let. Baskytarový post znovu připadl Halu Patinovi, který s Diamondem nahrával alba „Them“, „Conspiracy“ a „The Eye“. Fanoušci měli jistě radost, mnohem větší očekávání vzbudilo prohlášení, že nová deska bude přímo navazovat na Diamondův magnum opus „Abigail“ z roku 1987.
Patino se sice na „Abigail“ nepodílel, ale jeho přítomnost naznačovala, že tentokrát by se mohlo jednat o něco výjimečného, obzvlášť, když Diamondova forma po výtečném albu „House Of God“ byla opět takřka vrcholná. Navíc nebyl už vázán povinnostmi v Mercyful Fate a proto na tvorbu materiálu měl hodně času. Léto a podzim roku 2001 byla kapela zavřená ve studiu. Většinou fanoušků je původní „Abigail“ stavěna na první místo Diamondovy diskografie a King si proto byl vědom, že musí přijít znovu s něčím výjimečným. Příběh alba samozřejmě postavil jako jasné pokračování vyprávění, které skončilo v roce 1987 domnělou smrtí právě narozené holčičky Abigail…
...Tentokrát se posouváme v čase o osmnáct let blíže k současnosti. Abigail totiž v sídle svého otce hraběte Jonathana LaFeye nezemřela, ale byla zachráněna jedním z černých jezdců (jak se dozvíme později, jejím nevlastním bratrem O`Brienem). Jeden den se mladá Abigail prochází lesem, kde ji zastihne prudká bouře a ona zabloudí. Při svém bloudění narazí na dům Jonathana LaFeye a je komorníkem Brandonem Henrym vpuštěna dovnitř. Setkává se se svým otcem, který je po pádu ze schodů upoután na invalidní vozík. Je však natolik podobná své matce Miriam, která zemřela při jejím porodu, že si Jonathan myslí, že jeho manželka ožila. Nutí jí spát ve společné posteli, znásilňuje ji, chce od ní dalšího potomka. Abigail však utíká do sklepa domu, kde se potkává se svým vlastních duchem z dob, kdy se narodila. Duch miminka přes den spí, ale v noci bloudí po sklepení a zoufale volá matku. V Abigail sílí chuť po pomstě. Dívka vezme ostrý náhrdelník a podřízne svému otci hrdlo, sype do něho rozbité sklo, bije ho holí a dívá se, jak se Jonathan dusí vlastní krví. Nakonec jej zapálí na jeho kolečkovém křesle. Oheň se ale nerozšíří do sklepení, kde už navždy zůstane přebývat duch malého děvčátka…
Příběh je to znovu úchvatný a měl všechny předpoklady stát se spolu s albem ozdobou Diamondovy diskografie. To se ale nakonec nestalo. Dvakrát do jedné řeky nevstoupíš, praví staré přísloví a platí to i v případě „Abigail II: The Revenge“. Ne, že by se jednalo o špatnou desku, té King pravděpodobně není schopný, ovšem tohle album zůstalo v závěsu nejen za grandiózní jedničkou, ale i za řadou dalších desek, které vytvořil geniálně šílený Dán. Tomu se tentokrát nepodařilo dát dohromady hudebně natolik přesvědčivý materiál a přestože vše je propracované do posledního detailu, kompozičně nahrávka trochu drhne. King až na tři výjimky vytvořil sám i hudební složku, čímž lze možná vysvětlovat určitou nenápaditost materiálu. Kromě dvou kompozic - „Little One“ (se skvostně zakomponovaným hlasem zoufalého dětského hlásku, volajícího maminku) a haluzní „The Wheelchair“ - se na desce nenachází žádné další vrcholy a působí, jako kdyby se Diamond a jeho parta točili v kruhu.
Jsou zde samozřejmě dobré skladby, zejména na začátku alba trojice „The Storm“, „Mansion In Sorrow“ a „Miriam“, ovšem v jejich případě se nejedná o věci výjimečné, a ve srovnání s dávnými klasikami z roku 1987 jejich lesk trochu bledne. Velké naděje mohou být vkládány do „Mommy“, která se rozjíždí pomalejším, těžkopádnějším úvodem, kde se King věnuje vokálně spíše polohám, které byly typičtější pro Mercyful Fate, což dává skladbě punc osobitosti, ale ( její více než šestiminutová stopáž nejdelší položce na desce) je moc dlouhá, takže dojde i na několik bezradnějších míst. Ty jsou typické pro celé album, a proto se deska jeví tak trochu jako promarněná šance, navíc s potenciálem odkazu, jaký zanechala původní „Abigail“.
Konkrétně není dvojce „Abigail“ toho tolik co vyčítat, spíše jde o pocit, kde se mísí očekávání s nevýrazností předkládaného materiálu. Řada fanoušků byla s albem spokojena, ovšem ani ti po letech nemohou zakrýt mírné rozpaky, které desku dodnes provázejí. „Abigial II: The Revenge“ tak zůstává trochu v pozadí ostatních albových klenotů.
|
