Po dlouhých čtyřech letech, kdy kapela patrně sbírala energii a inspiraci a otřepávala se ze dvou neúspěšných alb, byl na jaře 2003 čas nastoupit do studia a stvořit nástupce „Q2K“. Z Queensrÿche se dočasně stal kvartet, ale v dubnu toho roku byla oznámena překvapivá novinka. Pro nahrávání alba se ke kapele zpátky přidal její bývalý hlavní mozek Chris DeGarmo. Ačkoli v tu chvíli nebylo jasné, jestli jako stálý člen,..
DeGarmo byl pryč a na jeho místo přišel kytarista, producent a dlouholetý přítel kapely Kelly Gray, který s Tatem působil už v jeho první kapele Myth. Dva roky po neúspěšném „Hear in the Now Frontier“ přišel následovník s pěkným obalem, pitomým názvem a ještě horší muzikou. Po krachu vydavatelské společnosti EMI přešla kapela pod záštitu Atlantic records a doufala u nich v úspěšný start. Bohužel, sázka na rádiový rock nevyšla ani náhodou. ..
„Tohle album zní, jako by se Geoff Tate přidal k U2 a skladby mu pomáhal psát někdo z Pearl Jam,“ prohlásil můj přítel při nuceném spoluposlechu „Hear in the Now Frontier“ pro tuto recenzi. A to aniž by věděl, že album bylo skutešně nahráno v domovském studiu druhé zmíněné kapely v Seattlu. Mixu šesté řadovky se ujal Toby Wright, který nedlouho předtím spolupracoval s Alice in Chains. ..
Od vydání předchozí desky „Empire“ uběhly dlouhé čtyři roky, než se kapela vrátila s nástupcem. Prodlení měly dozajista na svědomí především vyčerpání z předlouhého turné a osobní problémy, kterými členové kapely v té době procházeli. Mimo turné a vydání živých záznamů se Queensrÿche připomněli nahráním singlu „Real World“, který se objevil ve filmu „Poslední akční hrdina“. Při nahrávání „Promised Land“ se pak kapela uchýlila do izolovaného studia na ostrově San Juan...
„Jo, to je to album, na kterém je „Silent Lucidity“...“ Takhle nějak je bohužel i po tolika letech „Empire“ převážně vnímáno. Po dvou experimentálních albech přišel úspěch v podobě „Operation: Mindcrime“, kde kapela už mírně naznačovala, že ze středního proudu se jí úplně špatně nedělá. A hlavně, že tohle spojení v jejím případě opravdu funguje. Z mého pohledu bylo tedy „Empire“ dalším logickým krokem a produktem své doby...
Napsat opravdu kvalitní koncepční album je kumšt. Nejde totiž jen o to, spojit jednotlivé skladby příběhem, jde o celkovou atmosféru, propojenost jednotlivých skladeb a hodnotu příběhu (v tomto případě je mým kritériem otázka, jestli by se příběh dal přepracovat do knihy, nebo minimálně povídky, kterou bych chtěla číst). A jedním z nejlepších a nejčastěji zmiňovaných koncepčních alb je právě „Operation: Mindcrime“. Samozřejmě nelze tvrdit, že Queensrÿche jsou objeviteli tohoto stylu skládání...
Některé kapely a projekty jsou prostě divné. Když je slyšíte prvně, ťukáte si na čelo a říkáte si, že dneska je potřeba dělat něco opravdu ujetého, aby člověk vybočoval z davu „normálních“ kapel. Většina těhle věcí i po mnoha posleších prostě divná zůstane, ale je pár jmen, které za to opravdu stojí. Mezi moje nejoblíbenější podivíny patří třeba Američané Hammers of Misfortune nebo právě tento projekt Jupiter Society, za kterým stojí švédský klávesák Carl Westholm..
Když se mluví o zlaté éře Queensrÿche, na tohle album se většinou trochu neprávem zapomíná. Deska je jednoduše méně hitová a více progressivní, než její předchůdce... a místy, pravda, malinko divná. Osobně mám pocit, že by byla mnohem lépe přijata, kdyby vyšla až po „Operation: Mindcrime“. Když ale albu věnujeme svůj čas, vypluje napovrch, nakolik ve skutečnosti předběhlo svoji dobu, kolik nápadů přineslo a jak důležité bylo pro směřování kapely. ..
Správný seriál by měl vždy začít ranou historií kapely, ale já si v tomhle případě napřed neodpustím osobní odbočku. Můj první kontakt s Queensrÿche se uskutečnil v roce 2004. Pamětníci si možná vzpomenou, že na německém kanále VIVA+ tenkrát po večerech běžel dvouhodinový pořad s metalovými klipy, a v tomto pravěku to byl můj hlavní zdroj pro nalezení nových kapel. Jeden večer mě velmi zaujala trochu podivná skladba s perfektním klipem a velmi jedinečným hlasem..
Skoro se tomu nechce věřit, že od poslední sólovky frontmana Helloween „Done By Mirrors“ uplynulo už celých 14 let. S původní sestavou jeho sólové kapely ale nemá to současné složení absolutně nic společného. Tentokrát si k sobě Andi ve svém současném bydlišti na Tenerife našel mladé talenty mezi 19 a 22 lety a je celkem jedno, že na desce v podstatě působí jenom jako nájemní hráči, protože celý skladatelský proces byl pouze na zpěvákových bedrech. Výsledkem je neskutečně pohodové rockové album..
Ach to bilancování. Každý rok jsem z toho na nervy, abych náhodou někomu neukřivdila, na někoho nezapomněla nebo někoho nedala moc vysoko. A navíc těch skvělých desek letos zase vyšlo tolik! Tentokrát jsem sice skoro ani vteřinu neváhala u vítěze, ale obzvlášť druhé až čtvrté místo mi dalo neskutečně zabrat. Pořád nejsem úplně přesvědčená, že jsem desky seřadila správně, tak je spíš berte jako tři druhá místa, protože všechny jsou perfektní. Samozřejmě jako obvykle je to velmi subjektivní výběr...
Posledně jsem si v recenzi na debut tohoto belgického projektu stěžovala, že s podobným materiálem se daly dělat mnohem velkolepější věci. Deska „Obsessions“ působila na první poslech naprosto úchvatně, ale s postupem času byla díky nenaplněnému potenciálu docela zklamáním. Do budoucna jsem ale nešetřila nadějí a dobře jsem udělala. Pro jednou se moje předpověď vyplnila. Skoro jako by mě „velitel“ projektu Samuel Arkan poslouchal,..
Ayreon, Guilt Machine, Star One, Ambeon, Bodine, Stream of Passion, Vengeance... to je jen stručný přehled všech projektů, které holandský génius Arjen Anthony Lucassen sám stvořil, nebo se na nich podílel. Vždy to byla ale první jmenovaná kapela, která jeho fanoušky zajímala nejvíce. Nové album Ayreon pokaždé znamená kvalitu, špičkové muzikanty a zajímavý komplexní příběh, o tom není pochyb...
Tak nám zase jednou ze severu přicházejí dobré zprávy. Mladých talentů je ve Švédsku očividně netušené množství a jedním z téhle řady jsou i King Albatross. Ti letos vlastním nákladem vydali čtyřskladbové EP, jako první uchutnávku své budoucí kariéry, která, tuším, nebude zanedbatelná, když tak poslouchám jejich schopnosti. V čele kapely stojí dívka Therés Enström, která možná vyhlíží jako křehotinka s andělským obličejem, ale ve skutečnosti je to pořádná dračice. ..
Kanadský zpěvák James LaBrie je pro mě jednou velkou záhadou. Tedy ne konkrétně jeho osoba, na té nic až tak záhadného neshledávám, ale spíše jeho působení na scéně. Mnoha lidmi (včetně mě) je dlouhodobě považován za nejslabší článek sestavy Dream Theater. Je to vlastně ten faktor, který mě odrazuje od častějšího poslouchání kapely, protože to jeho kozí mečení ve výškách se nedá snášet delší dobu v kuse...
Queensrÿche jsou kapela, která mě zaujala už pěkných pár let zpátky, vlastně dávno předtím, než jsem se začala hlouběji věnovat samotnému progu. Jasně si také pamatuji, jak moc jsem se těšila, až je konečně uvidím živě na Masters of rock v roce 2010. A moje zklamání z tohoto vystoupení asi nemohlo být větší. Nejen, že Geoff Tate působil neskutečně arogantně a flákal zpěv, ale vrcholem všeho byl opravdu pitomý setlist ..
Masterplan provedli reorganizaci v sestavě, vydali nové album se zkušeným Rickem Altzim za mikrofonem a vyjeli na turné, aby dokázali, že po všech problémech jsou teď skutečnou kapelou, která hodlá koncertovat. Na Masters of Rock letos předvedli, že se správně sestaveným setlistem dokážou publiku nabídnout výbornou show, a tak se dalo jenom odhadovat, kolik lidí se na ně přijde podívat do klubu. V jejich prospěch hrálo, že si k sobě nabrali slušné kombo předkapel..
Pátá studiovka, třetí zpěvák a pouze dva členové z původní sestavy. Taková je bilance Masterplan, kteří na mě vždycky působili dojmem projektu, nikoli plnohodnotné kapely. Pozitivní je, že to s poslední změnou sestavy padlo. Kapela získala zpěváka, co na ni aspoň z vysoka nedlabe a začala opět koncertovat, což je pro všechny fanoušky jistě víc než potěšující. Všichni nově příchozí v kapele jsou zkušení a velmi schopní hudebníci. V diskografii je rozhodně na co navazovat a Roland Grapow byl vždycky v minulosti..
Vypadá to vypadá, že se nám poslední dobou Itálie proměnila ze země, která chrlila neomezené množství power/symphonic kapel s ječáky za mikrofonem, v jednoho z předních odborníků na power/prog. A nutno dodat, že tenhle jižní materiál nejen z velké části stojí za poslech, ale často přímo atakuje první ligu. Na následujících řádcích si srovnáme tři žánrově velmi podobné kapely – všechny vsází na melodie, velkou roli u nich hrají klávesy a nebojí se komplikovanějších kompozic. ..
Německá kapela Ivanhoe se zrodila už v roce 1986, po třech vydaných albech se ovšem v roce 1997 odmlčela. Kapelu opustil tenkrát ještě neznámý Andy B. Franck, který se namísto toho rozhodl pro působení v Brainstorm. Až v roce 2005 kapela vydala návratové album „Walk in Mindfields“ a mikrofonu se ujal Mischa Mang (ex-Dreamscape). Dlouhých pět let od následující „Lifeline“ je tu letos deska číslo šest s názvem „Systematrix“...
Veteráni Vicious Rumors to nevzdávají i přes neustávající personální kolotoče, ačkoli musí bojovat o své místo na slunci tím nejtěžším možným způsobem. Tentokrát čekání na nové album trvalo pouze dva roky, narozdíl od pětileté pauzy, která se konala posledně. Jejich minulá fošna „Razorback Killers“ jasně ukázala, že kapela ani ve své třetí dekádě nepatří do starého železa a byla velmi razantní ukázkou toho, kolik dravé a svěží muziky může momentální sestava nabídnout. A ačkoli od posledně došlo ke změně na postu kytaristy..
Italská glam rocková kapela Roxin´ Palace, která letos vydala svůj eponymní debut, bude podle jména posluchačům pravděpodobně naprosto neznámá. Což by se mohlo trochu zlepšit při bližším pohledu na line-up. Zakladetelem a mozkem kapely je totiž Alex Corona, kytarista nedávno rozpuštěných a zase obnovených Revoltons, a za bicí soustavou sedí Elvis Ortolan, bývalý bubeník v našich končinách dobře známých folkařů Elvenking. Oba měli zřejmě silně glamové choutky, které jejich původní kapely neuspokojovaly..
Letošní ročník uběhl skutečně bleskově. Většinou toho mají všichni čtvrtý den plné zuby. I tentokrát festivalový areál trochu prořídl, ale rozhodně ne tak výrazně, jako v předchozích letech. I neděle rozhodně měla svoje horká želízka a to nejžhavější z nich mělo přijít až úplně nakonec. Po pěti letech se na vizovické pódium vrátila Avantasia, která slibovala tříhodinovou megashow. Před námi byl ale ještě celý den, který bych v ideálním světě začala už německými Emergency Gate, ale v jejich hrací čas jsem nebyla schopná ani vstát na snídani..
Polovina festivalu byla za námi, ale spousta hudebních zážitků byla ještě na obzoru. Pro mnoho lidí měl přijít vrchol festivalu právě v podobě sobotních headlinerů, ať už to byli mega-populární příšerky Lordi nebo kytarový mág Yngwie Malmsteen, o kterém nelze říct, že by ho poslední dobou byla plná pódia, takže jeho vystoupení pochopitelně vzbuzovalo zvědavost. No a někteří z nás si ten den aspoň našli své oblíbence mimo hlavní večerní program. ..
Počasí se letos opravdu vyvedlo nadmíru. Chvílemi sice slunce pařilo až příliš, ale naštěstí se občas vyskytly i milosrdné mraky, které daly obecenstvu na rozpáleném betonu i ubohým kapelám na pódiu trochu odpočinout. Do mých osobních preferencí v pátek zapadaly pouze dvě odpolední kapely, takže to vypadalo na trochu klidnější den. A ačkoli to byl teprve druhý den festivalu, síly už přeci jen trochu ubývaly, takže přesvědčit se k časnému vstávání byla opravdu známka odvahy. Já si sice gratulovala za svůj včasný příchod do areálu..
Těžko uvěřit, že mám za sebou už devátý ročník klasického festivalu v malebné Vizovické kotlině. Čas letí, léta přibývají a kapely se neúnavně opakují, takže z festivalu, který člověk dřív zvládl prakticky celý odestát pod pódiem, se pomalu stává spíš dovolená, zpestřená několika pečlivě vybranými hudebními vložkami. I letos se ale našlo pár věcí, které rozhodně stály za shlédnutí, a dokonce i několik, které jsem nemohla minout ani za nic. A překvapivě hned první den patřil k těm nejnabitějším. ..
Hned při prvním poslechu nahrávky těhle Američanů mě napadlo, že tady někdo až příliš poslouchal Saxon. Při bližším pohledu je ale jasné, že kapela není svým britským kolegům až tolik podobná po hudební stránce. Je to především vokál zakladatele kapely Glenna DaGrossy, který by si mohl leckdo lehce splést s Biffem Byfordem. Jejich debutové album „Awaken“ vypadá na první pohled opravdu lákavě. Má parádní obal a kapela se prezentuje slibnou nálepkou power/prog – jenže věc se má tak, že u amerických kapel skoro nikdy nevíte..
Kapela bratří Harøyových vydává letos už pátou desku, a ačkoli už předchozí „Guardian Angel“ byla naprostou peckou v prog metalovém ranku, kapele se pořád dostává naprosto minimální pozornosti. Jejich skromnou fanouškovskou základnu ovšem může těšit, že tentokrát nečekali na nové album celých osm let, ale jenom tři. Divided Multitude zůstávají věrní vytyčené cestě a opět prezentují svou jasně identifikovatelnou a originální hudební tvář s nespoutanou energií. V kapele se neodehrála od poslední desky prakticky žádná změna..
Vicious Rumors se po delší pauze, než je u nich poslední dobou zvykem, vrátili do České republiky. Evropské turné se tentokrát vztahuje k čestvě vydané desce „Electric Punishment“ a koncertní setlist sliboval především hromadu novějších věcí. Bohužel ale těsně před začátkem turné vypustila kapela zprávu, že současný vokalista Brian Allen se turné nebude moct zúčastnit. Pro ty, co už ho na pódiu měli šanci vidět, to muselo být jistě zklamání - jeho živelné vystupování a ostrý vokál se jen těžko nahrazují. ..
Christopher Bowes je… jak to říct? Velmi svérázná osobnost. To na metalové scéně dokazuje už nějakou dobu tím, že stojí za kapelou Alestorm. Jenže se svým novým projektem tomu vážně nasadil korunu. Asi už ho nebavilo hrát si pořád jenom na piráty, tak si protentokrát oblékl čarodějnický plášť, pojmenoval se Zargothrax, sehnal si k sobě další čtyři šílence a rozhodl se složit epické válečné chóry o alternativní historii středověkého Skotska. Zavání to neskutečným průšvihem, ale světe div se, ono to tak není. ..
Mám vrozenou nedůvěru k veškeré muzice, která pochází ze Španělska či podobných zemí. Je to zřejmě způsobeno dlouholetou praxí. Prakticky pokaždé, když jsem dala příležitost nějaké bandě z těchto končin, měla jsem následně pocit, že budu muset dezinfikovat přehrávač. Existují zajisté světlé výjimky (moji omluvu nechť přijmou v první řadě Mägo de Oz a Father Golem). Jsem ráda, že můžu konstatovat, že Španělsko se může chlubit i minimálně jednou kvalitní AOR kapelou. Je nasnadě, že mám na mysli právě recenzované Hardreams...
U Stratovarius je asi úplně jedno, jak často tady jsou, nebo k čemu se jejich turné zrovna váže. Naposledy se českému publiku představili v červenci na Masters of Rock, ale velká spousta lidí si očividně nechtěla nechat ujít jejich klubový koncert, takže MoR Café v pátek večer praskalo ve švech. Rozhodně nebylo daleko k vyprodání, protože už během první kapely bylo v sále dost našlapáno... při pozdním příchodu na ty další už člověk musel zůstat stát pomalu ve dveřích. Oblíbení Finové vyrazili po celé Evropě podporovat ..
Pražáci Mindwork zaujali veřejnost už svým debutem „Into the Swirl“ v roce 2009 a jejich další počin byl tedy s napětím očekáván. Vyšel na konci předchozího roku a přinesl úkrok stranou od „prosté“ kombinace technického deathu a progu ve stylu Opeth, který přinášela první deska. Album „Eterea“, které zaujme už svým působivým obalem a bookletem, sice pořád prvky tvrdého technnického metalu obsahuje, ovšem už v mnohem menší míře. Větší prostor je tedy dán fúzi s prog rockem a Mindwork tak rozšiřují svůj záběr na mnohem početnější publikum. ..
Je docela zajímavé sledovat, jak se ve Skandinávii formuje celá nová scéna mladých kapel, kterým imponuje sedmdesátkový zvuk s příměsí AOR. Edge ze švédského Karskogu jsou další z řady vedlejších projektů, podobně jako Brother Firetribe zpěváka Pekky Heina z Leverage nebo The Magnificent, ve kterých pěje Michael Eriksen z Circus Maximus. Pokud jste slyšeli druhé jmenované, budete mít pravděpodobně hodně dobrou představu o tom, jak zní tahle nahrávka. Víc než zmiňované AOR převažuje melodický rock..
S jistou mírou zděšení poslední dobou zjišťuji, že z pirátského metalu se skutečně stává regulérní subžánr s neustále rostoucí scénou, sídlící z velké části ve Velké Británii a Austrálii. Vedle „velkých“ jmen jako Alestorm nebo Swashbuckle jsou tu pro příznivce Lagerstein, Scuurvy, Kingdom Waves (ti jsou překvapivě z Polska), Deathgrog (ti dokonce hrají gothic pirate metal, přátelé!) Yarhook a několik dalších. No a samozřejmě Skull Branded Pirates. Celý tenhle ztřeštěný nápad se zrodil ve Skotsku v roce 2007 díky svéráznému humoru Christophera Bowese..
Mráz, sníh, led, nekonečná zima. Podobně jako je deska „Forever Autumn“ od Lake of Tears přímo hudebním ztělesněním podzimu, „To the End“ by se stejně dobře mohla stát zástupcem následujícího ročního období. Ačkoli němečtí Orden Ogan fungují už od roku 1996, až po vydání „Easton Hope“ v roce 2010 o nich začalo být malinko slyšet ve světě a stali se tajným tipem několika jedinců. Kapela následně docela rychle vešla v širší známost, především díky aktivnímu koncertování a předskakování Grave Digger a Luca Turilli´s Rhapsody. ..
Urban breed (abych zachovala psaní jeho jména tak, jak si to sám přeje) je zpátky na scéně! Už jenom tahle zpráva je na bouchnutí šampaňského, protože spoustě lidí určitě jeho hlas chyběl. Když k tomu přidáme, že si pro to vybral nově založenou kapelu, kde může očividně realizovat své progressivně/melodické choutky do sytosti, je zpráva hned ještě o něco lepší. Společníka v uskupení Trail of Murder mu dělá kytarista Daniel Olsson, bývalý kolega z Tad Morose, který náhodou vůbec není spřízněný s bratry Olssonovými z Bloodbound...
Uplynulý rok kolem mě prakticky přesprintoval a přinesl nejen spoustu nečekaných věcí a zajímavých zážitků, ale i nadprůměrné množství kvalitních alb, obzvlášť u těch kapel, které svým stylem fušují do progu. Výběr byl tedy nesmírně těžký, překvapivě však spíše na nižších příčkách. U pvních tří jsem neváhala ani minutu. ..
Tak se mi zdá, že si pánové z Kamelot extrémně oblíbili zpěváky ze Skandinávie. Když Roy Khan opustil kapelu, nějakou dobu na koncertech vypomáhal Fabio Lione. Ačkoli zvládal vystoupení velmi obstojně, prostě to není hlas pro takovouhle kapelu a já se modlila, aby si vybrali někoho jiného, pokud možno s hlasem, který bude sedět do progu. Švédský zpěvák Tommy Karevik byl u Kamelot už delší dobu takovým mužem v pozadí, viděla jsem ho s kapelou zpívat jednu skladbu, a když jsem se dozvěděla o Khanově odchodu, jako úplně první jméno ..
Po „Ghost Opera“ trvalo kapele tři roky, než přišla s jejím následovníkem. Bylo vcelku předvídatelné, že se dá cestou ještě větší epičnosti a teatrálnosti. Bylo jen otázkou, jestli se to napodruhé podaří lépe. Zároveň se zbylí členové museli vypořádat se situací, kdy po mnohaleté spolupráci odešel basák Glenn Barry. Byl nahrazen Seanem Tibbettsem, který rozhodně nebyl špatnou volbou – o jeho muzikantských schopnostech nelze pochybovat a naživo dodal kapele na akčnosti. A jak dopadla snaha na „Poetry for the Poisoned“? ..
Album číslo osm znamenalo pro Kamelot změny v sestavě. Kapela ještě o něco víc poevropštěla, když mezi sebe konečně opět přijali stálého klávesáka. Stal se jím Němec Oliver Palotai, klávesový mág, který už rok předtím s jednou americkou kapelou spolupracoval. S Circle II Circle nahrál desku „Burden of Truth“. Ještě předtím působil jako kytarista v sestavě Doro. Druhá změna se sice udála až po nahrání alba, ale byla významná – po sedmnáctileté společné pouti opustil řady Kamelot basák Glenn Barry...
Konečně se v našem putování historií Kamelot dostáváme k desce, která k jejich poslechu přivedla přímo mě. Ještě si moc dobře vzpomínám, když jsem v roce 2005 poprvé slyšela úvodní tóny „March of Mephisto“ a okamžitě jsem věděla, že tuhle kapelu budu milovat. Na „The Black Halo“ vygradoval úspěch, který se kolem kapely v téhle době začal pomalu ale jistě nabalovat. Pro vydání desky změnili label, o všechno se opět staral už ověřený producentský tým a navíc se v pozici hostů objevily i zvučná jména – za některá klávesová sóla je odpovědný Jens Johansson..
Cestu na tenhle koncert mi byl čert dlužen. Viním z toho pouze a jedině můj (ne)smysl pro orientaci, který mě nedovedl na první pokus ani takový kousek, jaký je to z nádraží na Žižkov, ačkoli už jsem tamtudy několikrát šla. Za trest jsem si hezky zmokla a následně čekala na ranní vlak v krásně navlhlém kabátě a odnesla si z toho velmi výživný zánět průdušek. To chci zároveň použít jako výmluvu ke zpožděnému reportu, snad mi odpustíte. Ale pojďme k akci. ..
„…pouze taková melodie
Album „Karma“, jehož název si kapela vypůjčila z východní filozofie (známý zákon příčiny a důsledku plus nějaká ta reinkarnace za odměnu), vyšlo dva roky po svým způsobem přelomovém „The Fourth Legacy“ a přineslo další neskutečný skok. Vše bylo od posledně na nejlepší cestě, takže nebylo třeba nic měnit. Produkce se ujalo osvědčené duo Paeth/Rodenberg (druhý jmenovaný si opět jako host stoupl i za klávesy) a kapela pod jejich vedením dozrála k dokonalosti. Album z roku 2001 bylo už mnohem ucelenější než jeho předchůdce..
Jen pár dní po zážitku z koncertu Kamelot se opakovala v mnoha ohledech podobná situace. Přijela kapela, která u nás poprvé představila nového zpěváka na Masters of Rock poté, co o toho předchozího přišla. Samozřejmě, že se to ovšem vůbec nedá srovnat. Zatímco Roy Khan sice opustil Kamelot z údajných zdravotních důvodů (já bych to však přitom viděla spíš na psychické) a ačkoli se od své fanouškovské základny i muziky naprosto distancoval, dál si žije život, který zřejmě považuje za spokojený, Steve Lee opustil svou kapelu, fanoušky i tenhle svět náhle a nedobrovolně. ..
Kamelot překlenuli krušné období, kdy byli bez zpěváka a vyhlídky byly nejasné. Khanovo místo zastoupil Tommy Karevik, který už na Masters of Rock předvedl, že byl patrně nejlepší možnou volbou, kapela vydala album, které je aspoň dle mého nejsilnější nahrávkou od „The Black Halo“ a úspěšně absolvovala severoamerické turné. Teď přišla řada i na Evropu a i když byl tento termín dodán až dodatečně, zkrátka nepřišla nakonec ani Praha. Turné navíc zahrnuje ještě tři další (a velmi různorodé) kapely, takže byl v plánu velký večer a já se pokoušela samu sebe přesvědčit, že ho nezkazí ani prostředí KD Vltavská. ..
Pouhý rok po vydání „Siége Perilous“, debutu Roye Khana za mikrofonem, přišli Kamelot se svým „čtvrtým odkazem“, který konečně přinesl kvalitu, která je srovnatelná dokonce i s tvorbou o celou dekádu starší. Je až neuvěřitelné, jaký pokrok dokázala kapela během tak krátké doby udělat. A nezvykle velký podíl na tom tentokrát měla produkce. Konkrétně duo Sascha Paeth a Miro Rodenberg, kteří se jich ujali. Nedá se to říct s jistotou, ale mohlo by se zdát, že Kamelot v současné podobě by bez jejich zásahu neexistovali. ..
Po vydání druhého alba se Kamelot ocitli ve složité situaci. Odešel zpěvák Mark Vanderbilt a bubeník a textař Richard Warner. Za bicí soupravu se následně posadil nezkušený Casey Grillo, který na tomto postu vydržel až dodnes. Hledání vokalisty bylo ale složitější, a nakonec se rozšířilo až za oceán. Pro nahrání třetí řadovky posílil Kamelot tehdy osmadvacetiletý Roy Sætre Khantatat (vystupující pod uměleckým jménem Roy Khan, čemuž se nikdo nemůže divit) z norského městečka Elverum. Ten už tenkrát zkušenosti měl. Už od roku 1991 působil v prog metalové kapele Conception..
„Dominion“ je druhé a zároveň poslední album z éry Kamelot, o které se prakticky nemluví. Samozřejmě to má svoje opodstatnění vzhledem k dalšímu vývoji, ale pojďme se na výtvor z roku 1997, který kapela nahrála pořád ještě v původní sestavě, aspoň trochu podrobněji podívat. Opět tu máme tmavě fialový obal (tahle barva na obalech vydržela kapele až do „The Black Halo“), opět je nám předložen klasický power metal doplněný o vokál Marka Vanderbilta, jehož fanouškem se asi nikdy nestanu. Kytary ale začínají mít klasičtější ráz (z pohledu budoucí tvorby, samozřejmě)..
Když se dnes řekne Kamelot, většina z nás si představí velkou kapelu v čele s fenomenálním pěvcem (ať už donedávna s Royem Khanem nebo teď s Tommym Karevikem). Vždycky tomu tak ale nebylo. Pojďme se společně podívat na kompletní historii téhle kapely, pojmenované po legendárním sídle krále Artuše, a jak už to tak podle konvencí bývá, začneme na začátku. První zmínka o kapele v sestavě, v jaké vydala debut, je už z roku 1988, kdy poskytli jednu skladbu „Breaking the Silence“ na výběrovou desku „Tampa Bay's Metal Mercenaries: The Invasion“..
Secret Sphere je kapela, kterou jsem sice objevila už v době, kdy jsem s metalem teprve začínala, ale vždycky jsem ji sledovala spíš povrchně. Nikdy mi totiž úplně neseděl vokál Roberta Messiny. Ten nedávno kapelu opustil, a když byla oznámena náhrada, můj zájem se prudce zvedl. Michela Luppiho považuji za jednoho z nejlepších metalových zpěváků současnosti (ne-li vůbec za toho nejlepšího) a zdá se mi, že moje posedlost jeho hlasem roste s každou další nahrávkou, na které se objeví. Na „Portrait of a Dying Heart“ jsem tedy čekala jak na smilování..
Po šesti letech existence konečně dozrál čas a brněnští Flowerwhile vydávají své debutové album (kterému předcházelo pětiskladbové cd „…Just for a While“). Během té doby se odehrály bouře v sestavě, z původního obsazení zůstal jen frontman Martin „Metalika“ Klekner a zpěvák a kytarista René „Perry“ David. Album sice obsahuje jedenáct skladeb (když počítáte i ukryté outro), většina z nich má ale krátkou stopáž a tak celková délka nepřekračuje čtyřicet minut (v tomhle případě to ale rozhodně není na škodu). ..
Když němečtí Axxis vyhlásili turné k desce „reDISCOver(ed)“, dost jsem se obávala, co nás bude čekat. Naštěstí se ale žádné cover songy nekonaly. Bernhard Weiss dokonce během show několikrát zdůraznil, že kapela covery nesnáší. V tom případě mi zůstává záhadou, co sledovali jejich vydáním. Ale nejsem tady ani od hodnocení desky, ani jejich záměrů. Jsem tady od hodnocení zlínského koncertu, který měl poctivé dvě hodiny a nabídl snad nejdůkladnější průřez historií kapely, jaký si dokážete představit...
„Dny, týdny, měsíce uplynuly od chvíle, kdy začalo naše dobrodružství. Zatímco se řítíme do neznáma, pokaždé když spatříme nové světlo, novou planetu, držíme palce a doufáme. Zatím ale naše loď, tahle archa, byla naším jediným domovem a vypadá to, že jím bude ještě hodně dlouho… možná navěky.“
Staří harcovníci, neúnavní obránci britského progu, jsou po dlouhých pěti letech zpátky s novým albem. Dlouho jsme museli být v čekání trpěliví, ale několikanásobně se nám to vyplatilo. Po poslední desce „Dead Reckoning“ z roku 2007 opustil kapelu zpěvák Andrew "Mac" McDermott, který následně v roce 2011 opustil bohužel definitivně i náš svět. Kapela chtěla dál živě vystupovat a přihlásili se jí dokonce oba bývalí zpěváci. Jak Glynn Morgan, tak Damian Wilson, který nakonec posílil řady Threshold i k natáčení další desky. ..
Některé věci by nikdy neměly spatřit světlo světa. Teď nemluvím jen o debutové nahrávce těchto Němců, ale o kapele Kamikaze Kings jako celku. Už jen pohled na promofotky mě vyděsil natolik, že jsem se bála zmáčknout play. Jestliže Steel Panther považuji za krizi středního věku, pak těžko říct, jak nazvat toto. Originalita je sice moc pěkná věc a chápu i snahu prosadit se šokující image, ale nějak si nedokážu představit, jaký typ publika by tohle mohlo přilákat (mimo návštěvníků Modré ústřice). ..
Sobota pro mě trochu nedobrovolně začala už hodně brzy a tak jsem zahlédla i kapely, které hrály dříve, než v nějaké čtyři odpoledne, kdy jsme obvykle předchozí dny přijížděli. Poslední den festivalu zahrozil trochu nepříjemným počasím, ale nakonec naštěstí pršelo jenom chvíli a jedinou nepříjemností byla ukrutná zima, která přišla se soumrakem. Tady bych si rovnou ráda postěžovala na jedno z negativ festivalu. Na areál vyhrazený k pití jsem si stačila za ty roky zvyknout, ale když mi během Hypocrisy začala být opravdu nesnesitelná zima..
Rockstad Falun, ačkoli se koná prakticky přes půl kontinentu od naší domoviny, se už pro mě pomalu stává tradicí. Před čtyřmi lety jsem se na něj vypravila poprvé na desáté výročí kapely Sabaton. Tenkrát se ještě konal v centru města na parkovišti a byl jednodenní. Dnes je všechno úplně jinak. Zaprvé – festival našel své pevné místo konání. Už potřetí je umístěn velmi poeticky na doskočišti skokanských můstků, kousek nad městem, obklopen švédskou přírodou. Další změnou pro mě bylo rozmístění pódií. Dva roky zpátky, kdy jsem na festivale byla naposled..
V prosinci to budou dva roky, co švédská progressivní špička Seventh Wonder vypustila do světa své zatím poslední album. Předchozí počin „Mercy Falls“ velmi vážně aspiroval na dokonalost a kapele se s ním podařilo všem vyrazit dech. O to pak měli těžší práci při překonávání vlastní laťky. Když se to ale umí, tak se to prostě umí a ty největší zázraky v podání takových muzikantů pak vypadají jako naprostá samozřejmost. A tak na mě přesně působí právě zatím poslední počin „The Great Escape“. Zatímco „Mercy Falls“ fungovalo dokonale jako celek..
Po svém druhém počinu si tentokrát kapela nechala na práci na albu dva roky, během kterých postupně vznikalo, jak se mělo po vydání ukázat, velkolepé a jedinečné koncepční dílo. Člověk si po „Waiting in the Wings“ myslel, že se Seventh Wonder budou muset sakra vytáhnout, aby to další deskou překonali. Kdo by čekal, že to s „Mercy Falls“ vezmou v tak velkolepém stylu. Když něco funguje, není potřeba to měnit. Proto sestava zůstala stejná a produkce se znovu ujal Tommy Hansen, který posledně pro kapelu ..
Seventh Wonder, progressivní zázrak ze Švédska, si našlápli debutem s opravdu nevídaným přehledem. A nezastavilo je ani to, že hned po nahrání alba pozbyli vokalistu. Své místo opustil Andi Kravljaca a kapela namísto něj za mikrofon přijala Tommyho Karevika (civilním povolním hasiče). Ten se aklimatizoval rekordně rychle, tudíž nic nebránilo vydání druhého alba hned další rok. „Waiting in the Wings“ je bezpochyby nejsyrovější deska, jakou kdy nahráli. Hudba potemněla, zvuk zhutněl. U debutu jsem si stěžovala na plytkou produkci..
Seventh Wonder rozhodně nejsou kapelou světového věhlasu. Překvapivě nejsou ani nějak masově rozšíření mezi fanoušky progu – proč se jim tedy věnovat seriálem? Protože je to fenomén. A také protože se jim asi velmi brzy dostane masové pozornosti z nečekaného důvodu – jejich zpěvák Tommy Karevik je čerstvě novým hlasem v Kamelot. Pojďme se tedy podívat na úplný začátek, kdy ještě Tommy v kapele vůbec nebyl. Seventh Wonder vznikli ve Švédsku v roce 2000 jako kapela Johana Liefvendahla, Andrease Blomqvista..
Letos je to tedy mezi progressivními alby pořádný boj. Když tak sleduji tu obrovskou konkurenci mezi aspiranty na počin roku, skoro by se mi chtělo doporučit všem, co si stěžují, že nevychází dost kvalitní muziky, aby změnili žánr. A Norsko progu vládne, to není žádná novinka. Circus Maximus přicházející se svým novým (v pořadí třetím) albem, na které se čekalo celých pět let. Takže už jeho vydání je událost. Zaujme už výborný obal – líbí se mi tohle úsporné a přitom působivé umění. Všechno na téhle desce je… takové trochu jiné...
Následující informaci je po poslechu tohoto materiálu dost těžké uvěřit. „The Old Man and the Spirit“ je debutová deska projektu, který založil Peter Degenfeld, kytarista, který nemá zkušenosti z žádné předchozí kapely. Na tuhle ambiciózní nahrávku si nepozval žádná slavná jména a vystačil si s jedním mužským a s jedním ženským hlasem. Ten mužský obstarává asi nejznámější jméno ze sestavy – Herbie Langhans z kapely Seventh Avenue. Jméno Dilenya Mar mi bylo doteď neznámé, přesto je to skvělá zpěvačka. ..
Sobota nabízela asi největší koncentraci hvězd a finsko/švédský večer. Obzvlášť kvůli Nightwish byly už od časného odpoledne přední řady zaplněné vytrvalými fanynkami, které měly před sebou ještě hodně dlouhý den. Hudebně ale rozhodně stál za to.
Vizovický festival je každoroční stálice. Letos to pro mě byl už osmý ročník, který jsem navštívila, a za tu dobu se mnohé změnilo. Především ubylo sil. Na takhle velkém čtyřdenním festivalu je potřeba si pořádně rozvrhnout síly, jinak by se vám taky mohlo stát, že vám už třeba v sobotu večer po tom všem střídavém moknutí/smažení se na sluníčku/mrznutí/omdlívání hrůzou z cen v areálu, dojdou všechny síly. Také se změnilo to, že mnoho kapel na seznamu letošního ročníku jsem už viděla minimálně jednou a proto jsem ve výsledku provedla přísnou selekci toho, co opravdu chci vidět..
Nightmare jsou léty prověřená kvalita. Jejich fanoušci se můžou spolehnout, že obdrží svůj pravidelný přísun dobře rozpoznatelného rukopisu, který nikdy neklesne pod standard, který je od něj očekáván. Někdy se jim deska vyvede líp, někdy malinko míň, ale svoji pozici si budují velmi poctivě. Nezastavil je ani odchod kytaristy J.C. Lefevra (z kterého já jsem osobně docela smutná). Na jeho místo byl dosazen mladíček Matt Asselberghs, který sice nemůže nabídnout zkušenosti (v žádné větší kapele dosud nepůsobil), ale mladá krev ..|
Dnes je 8.11.2025, svátek má Bohumír
|
| Autor Ray |
|
[01.05.2014] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[24.04.2014] [hodnocení: 4/10] |
QUEENSRŸCHE – Hear in the Now Frontier
|
[17.04.2014] [hodnocení: 6/10] |
|
[10.04.2014] [hodnocení: 9/10] |
|
[03.04.2014] [hodnocení: 9,5/10] |
QUEENSRŸCHE – Operation: Mindcrime
|
[27.03.2014] [hodnocení: 10/10] |
JUPITER SOCIETY – From Endangered to Extinct
|
[24.03.2014] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[20.03.2014] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[13.03.2014] [hodnocení: 9/10] |
ANDI DERIS AND THE BAD BANKERS – Million Dollar Haircuts on Ten Cent Heads
|
[26.02.2014] [hodnocení: 8/10] |
Redaktorská bilance 2013 (Ray)
|
[20.01.2014] |
|
[15.12.2013] [hodnocení: 9,5/10] |
AYREON - The Theory of Everything
|
[04.12.2013] [hodnocení: 10/10] |
KING ALBATROSS – King Albatross
|
[29.11.2013] [hodnocení: 8/10] |
JAMES LABRIE – Impermanent Resonance
|
[27.11.2013] [hodnocení: 8,5/10] |
QUEENSRŸCHE, CIVIL WAR - 6.11.2013, Stockholm – Tyrol
|
[26.11.2013] |
MASTERPLAN, MYSTIC PROPHECY, SEBASTIEN, SIREN´S CRY - Praha, Storm Club, 19. října 2013
|
[04.11.2013] |
|
[26.10.2013] [hodnocení: 6/10] |
3x ITALSKÝ PROG METAL (SILVER LAKE, ODD DIMENSION, DGM)
|
[27.09.2013] [hodnocení: /10] |
|
[11.09.2013] [hodnocení: 8/10] |
VICIOUS RUMORS – Electric Punishment
|
[27.08.2013] [hodnocení: 9/10] |
|
[09.08.2013] [hodnocení: 7/10] |
MASTERS OF ROCK 2013 – neděle (14. července) – Vizovice
|
[27.07.2013] |
MASTERS OF ROCK 2013 – sobota (13. července) – Vizovice
|
[26.07.2013] |
MASTERS OF ROCK 2013 – pátek (12. července) – Vizovice
|
[25.07.2013] |
MASTERS OF ROCK 2013 – čtvrtek (11. července) – Vizovice
|
[24.07.2013] |
|
[10.07.2013] [hodnocení: 6,5/10] |
DIVIDED MULTITUDE - Feed on Your Misery
|
[12.06.2013] [hodnocení: 9,5/10] |
VICIOUS RUMORS, THE ORDER OF CHAOS, THE EMBODIED – 18. května 2013 – Ostrava, Barrák music club
|
[31.05.2013] |
GLORYHAMMER – Tales from the Kingdom of Fife
|
[20.05.2013] [hodnocení: 8/10] |
|
[16.05.2013] [hodnocení: 7/10] |
STRATOVARIUS, AMARANTHE, SEVEN KINGDOMS – 22. března 2013, Zlín – Masters of Rock Café
|
[01.04.2013] |
|
[22.03.2013] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[18.02.2013] [hodnocení: 7/10] |
SKULL BRANDED PIRATES – An Oath Sworn on Broken Bones
|
[04.02.2013] [hodnocení: 6/10] |
|
[30.01.2013] [hodnocení: 9/10] |
TRAIL OF MURDER – Shades of Art
|
[25.01.2013] [hodnocení: 8,5/10] |
Redaktorská bilance roku 2012 (Ray)
|
[17.01.2013] |
|
[03.01.2013] [hodnocení: 9,5/10] |
KAMELOT – Poetry for the Poisoned
|
[27.12.2012] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[20.12.2012] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[13.12.2012] [hodnocení: 10/10] |
LUCA TURILLI´S RHAPSODY, FREEDOM CALL, ORDEN OGAN, VEXILLUM – 29. listopadu 2012 – Praha, Matrix
|
[11.12.2012] |
|
[06.12.2012] [hodnocení: 10/10] |
|
[29.11.2012] [hodnocení: 10/10] |
GOTTHARD, DANIEL KROB – 19. listopadu 2012 – Praha, Meet Factory
|
[27.11.2012] |
KAMELOT, XANDRIA, TRIOSPHERE, BLACKGUARD – 15. listopadu 2012 – Praha, KC Vltavská
|
[24.11.2012] |
|
[22.11.2012] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[15.11.2012] [hodnocení: 6/10] |
|
[08.11.2012] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[01.11.2012] [hodnocení: 6/10] |
SECRET SPHERE – Portrait of a Dying Heart
|
[23.10.2012] [hodnocení: 10/10] |
FLOWERWHILE – No Jesus No Sprite
|
[20.10.2012] [hodnocení: 8,5/10] |
AXXIS, MERCURY FALLING, SEBASTIEN – Zlín, Masters of Rock Café, 29.9.2012
|
[08.10.2012] |
VISION DIVINE – Destination Set to Nowhere
|
[01.10.2012] [hodnocení: 9/10] |
|
[29.09.2012] [hodnocení: 9,5/10] |
|
[17.09.2012] [hodnocení: 3/10] |
ROCKSTAD FALUN – 18. 8. 2012, Falun (Švédsko) – den třetí
|
[07.09.2012] |
ROCKSTAD FALUN – 16. 8. 2012, Falun (Švédsko) – den první
|
[04.09.2012] |
SEVENTH WONDER – The Great Escape
|
[30.08.2012] [hodnocení: 10/10] |
|
[23.08.2012] [hodnocení: 10/10] |
SEVENTH WONDER – Waiting in the Wings
|
[16.08.2012] [hodnocení: 9/10] |
|
[09.08.2012] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[06.08.2012] [hodnocení: 9,5/10] |
BEYOND THE BRIDGE – The Old Man and the Spirit
|
[02.08.2012] [hodnocení: 9,5/10] |
MASTERS OF ROCK 2012 – sobota, neděle (14., 15. července), Vizovice
|
[21.07.2012] |
MASTERS OF ROCK 2012 – čtvrtek, pátek (12., 13. července), Vizovice
|
[20.07.2012] |
|
[15.07.2012] [hodnocení: 9/10] |