Italští Mastercastle jsou takové motorové myšky. Letos odmávli šestý rok své existence, jejich debutové a aktuální páté album dělí pouhého pět a půl roku a nebýt pauzy mezi loňským „On Fire“ a předchozím „Dangerous Diamonds“, se kterým poskočili v letopočtu nezvykle o dvě čísla (byť je prakticky stejně dlouhá jako u letošního „Enfer (De La Bibliotheque Nationale)“, dal by se podle nich odškrtávat kalendář. Koneckonců, proč ne, když do loňského roku bylo jasné, že mají dostatek nápadů na to, aby s grácií zvládli tohle tempo a mohli přijít s novou deskou každý rok.
A tak to udělali i letos. A já si můžu ušetřit práci a jako rezultát citovat z posledního odstavce (a vlastně nejen z něj) hodnocení „On Fire“. Mastercastle nepřekvapili. A ani v nejmenším nezklamali. Jednoduchá charakteristika? Hravý a přitom přesvědčivě pohodový metálek se sympatickým ženským zpěvem. A určitě to nejlepší, co z dílny Mastercastle dosud vzešlo. Tedy až na tu drobnost, že v poslední větě bych si dovolil pojem nejlepší nahradit pojmem nejtemnější (ale berte ho v intencích diskografie Mastercastle, nikoliv v intencích metalové scény). Není to tím, že hned po loňském albu skončilo angažmá bicmena Jona Macalusa, kterého nahradil Francesco La Rosa (ale ani letos Mastercastle nezapomněli na známé jméno ve svých řadách, na desce si zahostoval klávesák Andrea De Paoli (Labyrinth, Vision Divine). Je to spíš tím, že autorský potenciál dodržuje jakýsi zaběhlý styl (což samozřejmě především pro ortodoxní fanoušky může být skvělá zpráva) a Mastercastle nemají čím překvapit. Což je škoda, protože na Giorgii Gueglio, která stále má převážně takový civilně přitažlivý jemný hlásek normální holky od vedle, je znát, že je vyzpívanější a dokáže do svého projevu nenápadně a s lehkostí dostat daleko víc barev.
Mastercastle tak přinášejí další porci svého tradičního čitelného, nekomplikovaného, chytlavostí oplývajícího power metalu s neoklasicistními ocásky, zpěvnými refrény, optimistickými riffy, šikovnými sóly (mistr Gonella hrát umí a nedá si ujít jedinou příležitost nás o tom přesvědčit, takže zkušení již vědí, že klasikou inspirovaná instrumentálka nebude chybět), se špetkou dramatičnosti a špetkou jedu. Další důvod proč se neoháním pojmem nejlepšího alba v diskografii Mastercastle je jakési vyvážování kvality melodií a sól – v úvodu desky platí, že tam, kde se kapela vytasí se silnou melodií, tam přijde s příliš jednoduchým sólem (na kvality Piera Gonelly) a s blížícím se koncem se karta obrací. Jako nejvyváženější (rozuměj nejpovedenější)
song z toho vylézá energická titulní rockovka „Enfer“ s až tanečním a velice povědomým motivem.
Tak jo, opakování je matka moudrosti - Mastercastle nepřekvapili. A ani v nejmenším nezklamali. Takže šance na to, že si některé jejich melodie budete podvědomě pobrukovat, je víc než slušná.
|
