O dva roky staré desce belgických Max Pie jsem prohlašoval, že díky epické tvrdosti a agresivitě, melodické splavnosti, progresivní barevnosti, nabušenosti a přesvědčivosti je pro mě tahle parta jednou z velice perspektivních power-progresivních kapel. Vydání nového alba s názvem „Odd Memories“ dělí od předchůdce bez devíti dnů rovné dva roky, což se s ohledem na délku nahrávky a její propracovanost může zdát jako poměrně krátká doba, ale soudě podle toho, že tvorba předchozího strhujícího alba netrvala spolku kolem křiklouna Tonyho Carlina o mnoho déle, je zřejmé, že Max Pie vysoké pracovní tempo svědčí. „Odd Memories“ totiž ve své přesvědčivosti plynule navazuje na předchozí opus „Eight Pieces – One World“.
Jen to (v těch zašmodrchanějších pasážích) nemusí být hned láska na první poslech, Max Pie totiž ve své barevnosti a rozmanitosti zašli ještě o nějaký krůček dál. Takže když agresivita, tak pořádná, když chaos, tak maximální, když emoce, tak vyhrocené až na kost a když melodie, tak stoprocentně přitažlivé. Což na straně jedné přinese ještě o něco intenzivnější zážitky, na straně druhé se ten kontrast mezi oběma stylovými spektry ještě o něco rozšířil a není to zrovna jednorázová záležitost tyhle rozdíly plně vstřebat. Porovnáte-li totiž zběsile divokou pecku mezi oči „Age Of Slavery“, které vládne zdánlivě naprostá až kakofonická neuspořádanost a z řetězu utržený a rozevlátý Tonyho řev (že nejde jen o jednorázový úlet, předvedou Max Pie i v elektronikou moderně střihnuté hrubosti „Cyber Junkie“) s vrcholně melodickou „Promised Land“, s nádhernou symbiózou vyčnívajících kláves a kvaltujících kytar a zase na hranu vypjatým Tonyho projevem, nebo s rozjímavou „Hold On“, která nemá potřebu přehnaně se držet nějaké snadno zapamatovatelné struktury, staví na propracovaném emotivním vokálu a nádherně vygradovaném sóle, dojdete zákonitě k tomu, že Max Pie můžou nastavit kteroukoliv svoji tvář, a budou působit naprosto uvěřitelně. Ta různorodost nálad může být i největším problémem alba. Polemizovat s těmi, kteří budou tvrdit, že je obtížné akceptovat tuhle desku jako jednolitý celek rozhodně nebudu, byť po určitém systematickém obroušení hran ve finále i tohle považuju za přednost Max Pie.
Devět kousků plus jedno intro na ploše víc než jedné hodiny pro udržení pozornosti vyžaduje dostatek změn, nápadů i dovedností.
Vzhledem k tomu, že za použití nůžek bych se přimlouval jen v nejdelší „Love Hurts“ a již zmíněné syrové „Cyber Junkies“ (právě tahle nestravitelná věc je pro mě tím nejvýraznějším důvodem k tomu nejít v hodnocení výš), je jasné, že Max Pie tyto elementy nabídnou v dostatečné míře. To, že si na klávesách zahostoval Julien Spreutels a od posledního alba došlo v kapele ke změně na postu basáka je informace jen doplňující, melodramatické a výpravné „Odd Memories“ je velkou a podařenou show především díky specifickému vokálu Tonyho Carlina a šikovné hravosti kytaristy a klávesáka Damiena Di Fresca.
|
