Ukrajinští pohani Paganland prožili prvních deset svého života bez toho, aby po sobě zanechali nějakou albovou stopu. Pak nějaký pátek po nich nebylo ani vidu ani slechu, až v roce 2010 klávesák Ruen začal budovat novou sestavu, se kterou to před dvěma lety konečně dotáhl k velmi dobře hodnocené debutové desce. A na ní by Paganland, kromě Ruena opět v novém složení, chtěli letos navázat s čerstvou novinkou „Fatherland“.
Chtěli, ale obávám se, že to bude docela složité. Důvodů je hned několik. Nemá cenu některý z nich považovat za ten zásadní, ale tak, jak tisíckrát nic umořilo vola, tak ty drobné či o málo větší lapsy v konečném součtu táhnou „Fatherland“ docela ke dnu. Tak tedy namátkou – Ruen, coby základní stavební kámen kapely neukrotil své klávesové vášně, takže jeho nástroj dominuje. Což by problém nemusel být v případě, že by nabídl zajímavější a pestřejší motivy. A možná by to nebyl problém ani v případě, kdyby zvuk nahrávky nebyl příliš špinavý, nevýrazný a smotaný do jakési podivné placaté deky, ve které je ostatní nástroje čas od času potřeba docela intenzivně hledat. Chyba není jen u instrumentalistů, i křikloun Volodymyr má svá slabší místa, zejména v momentě, kdy vsadí na čistý vokál a jakousi bezbarvou výpravnost, při které mu to sem tam i nekoordinovaně ujede. Kupodivu nepomáhá ani domorodština, která v konglomerátu blacku a folku zní v tomto případě měkce, nepatřičně, mdle a bezbranně. Připočtěte i dost výraznou absenci atmosféry a mínusů je víc než dost.
Plusy? Rozhodně Volodomyrův chrčák, se kterým do nahrávky vstoupí slušná porce agresivity, a momenty, kdy se ta základní poznávací znamení obou výše uvedených stylů (folkový slovanský odér, blackově ubzučená kytara, hrubost a důraz, v součtu jsme zase u pojmu atmosféra) podaří zdůraznit, dát jim výraz a barvy a v ideálním případě je i propojit a vzájemně proplést.
Z tohoto pohledu je „Fatherland“ daleko zajímavější, čím víc se blížíme k jeho závěru, jednoznačně vypíchnout některou skladbu však nejde (nejblíž by k tomu měly asi rychlejší pasáže v „Stellar Path“, či vyhroceně startující „The Eternal Fire Of Fame“, postupně zdegradované stereotypně jednoduchým motivem pisklavých kláves),
neboť Paganland spolehlivě ty plusy a mínusy míchají v každém jednotlivém kousku.
Pokud bych neznal zemi původu kapely, nejspíš bych docela váhal nad tím, jak vlastně Paganland myslí věnování tohoto alba všem ukrajinským patriotům, bojujícím proti ruské agresi. Takhle můžu jen konstatovat to, co zaznělo již víckrát. To nejpodstatnější (atmosféra) na téhle nahrávce rozhodně nemá zrovna silné zastoupení. Takže jen obyčejný průměr.
|
