A heleďme, on Billy Idol ještě žije. V posledních dvaceti letech tenhle, jeden ze symbolů osmdesátých let, neoplýval zrovna vysokým pracovním nasazením, a když se o něm mluvilo, bylo to spíše v souvislosti s jeho feťáckými eskapádami. Hudebně toho totiž moc nepředvedl. Samozřejmě, comebackové album „Devil´s Playground“ z roku 2005 bylo povedené a Idol s ním do hry vrátil svého druhdy dvorního kytaristu Stevea Stevense..
Když se řekne, že Mr. Big vydali novou desku, má každý už zevrubnou představu, o jaký hudební styl a o jakou kvalitu se bude jednat. Tahle kapela ani v době největší cobainománie neztratila svůj ksicht a přestože si tehdy s alby „Hey Man“ a „Get Over It“ vybrala o trochu slabší chvilku, úroveň jejich nahrávek je kupodivu stabilní a laťka vysoko posazená. Nejinak je tomu samozřejmě i v případě novinky „…The Stories We Could Tell“..
„The Ballad Of Frankie Lee And Judas Priest“. Když Bob Dylan koncem prosince 1967 tuhle skladbu vydal, nemohl tušit, že v britském Brimighamu je už parta mladíků, kteří chtějí dát dohromady rockovou kapelu a stále jim chybí název. Ve chvíli, kdy se zpěvák Al Atkins o této skladbě dozvěděl, hned měl název. Kněz Jidáš! To zní pěkně úderně. Jenže Atkinsovi utekli po devíti měsících všichni spoluhráči a zpěvák tak musel začínat znovu. ..
Když si nějaká kapela dá do svého názvu jméno (ponejvíce) amerického velkoměsta, můžete se skoro se stoprocentní jistotou vsadit, že bude hrát AOR. A nejinak je tomu i v případě švédských Houston, kteří vydávají už svou čtvrtou desku. Na tom by nebylo nic až tak divného, kdyby se opět nejednalo víceméně o album předělávek. Houston ovšem do nich implantovali své vlivy, mezi které patří takové veličiny jako Boston, Kansan, Asia, Foreigner nebo především Survivor, ..
Deep Purple mají na svém kontě nepřeberné množství živáků a to ne zcela náhodou. V sedmdesátých letech platili za jednu z nejlepších, ne-li úplně nejlepší koncertní kapelu a souboje mezi Ritchiem Blackmorem a Jonem Lordem přiváděli posluchače do transu. A proto by byla škoda, kdyby nevycházely stále další a další záznamy, které přenesou do současnosti ducha té pro rockovou hudbu tak pionýrské doby. Dalším živákem v řadě, který si Deep Purple připsali do diskografie
..
Rok 2015 bude tím, kdy se nadobro uzavře kariéra Mötley Crüe. Jedné z největších kapel všech dob, která do světové popkultury přispěla řadou hitů typu „Home Sweet Home“, „Dr. Feelgood“ nebo „Girls Girls Girls“. Bylo by pošetilé očekávat, že její členové hudbu pověsí na hřebík a půjdou do předčasného důchodu. Vince Neil už plánuje sólové album, Tommy Lee je stále častěji viděn ve společnosti různých černošských dýdžejů ..
Tak se podívejme na to, jak jsou na tom dnes thrashmetalové veličiny osmdesátých let. Metallica jako už by dvacet let nevěděla, co vlastně hrát, jestli honit trendy (i když jaké dnes…) nebo v podstatě vykrádat sama sebe. Slayer dnes už je jen polovina legendární sestavy, síla Megadeth padá s tím, jak se vyspí jejich protivný zrzoun a Testament se znovu hodlají ponořit do deathmetalových hájemství. ..
Název kapely: Nasty Crüe. Název alba: Rock n´Roll Nation. A teď by mě zajímalo, kdo by do kolonky „styl“ doplnil něco jiného, než hair metal nebo glam rock, chcete-li. Tahle polská čtveřice se prostě rozhodla, že svou identitu odhalí hned na první pohled a daří se jí to už celých sedm let. Možná je s podivem, že plnohodnotný debut vydávají až v letošním roce, když poprvé se představili prostřednictvím singlu „Rockstar“ už před třemi lety. ..
Jak se zdá, tak Enuff Z´nuff přežili odchod svého nevypočitatelného frontmana Donnieho Vie a jeho roli převzal opět Johnny Monaco, stejně jako v letech 2002 až 2008, kdy původní frontman také trucoval a nechtěl se postavit vedle kapelníka Chipa Z´nuffa ani na pódiu. Navíc tahle kapela slaví v letošním roce třicet let své existence a proto pomyšlení na nějaký rozpad nepřicházelo v úvahu. Přestože z klasické sestavy zbyl v Enuff Z´nuff dnes právě už jen Chip Z´nuff,..
Buckcherry v posledních letech považuji za klasický prefabrikát současné americké, byť rockové, popkultury. Ve svých začátcích měli co říct, dokázali po tvrdém street rockovém debutu přijít i s alternativnější a přemýšlivější deskou „Time Bomb“, ale nejpozději od alba „Black Butterfly“ vypadají, že jim došel dech a pořád melou dokola jedno a to samé, do čehož občas střihnou nějakou tu baladu na hranici dobrého vkusu. ..
Poté, co v roce 2005 rozpustil vcelku tuctový projekt Brides Of Destruction, který čtyři roky předtím stvořil s Nikkim Sixxem, byl Tracii Guns v podstatě nečinný. Jeho verze L.A. Guns se, na rozdíl od té, co vede zpěvák Phil Lewis, nezmohla na žádné album, začal na kytaristovo jméno padat prach. Jaké to bylo překvapení, když se loni objevil s projektem Tracii Guns´ League Of Gentlemen a s debutovým albem „The First Record“ popřel jakékoliv řeči o své hudební vyčpělosti a vyčerpanosti. ..
Brzy, velmi brzy téhle kapele zazvonil zvonec. „Neighbourhood Threat“, tedy debut byl už chvilku venku, došlo na několik propagačních koncertů, jenže výsledný efekt se nedostavil. Navíc v kapele začínají stále více propukat hádky, které vedou k rozklížení sestavy, která držela pohromadě pět let, kdy se pětice potloukala po klubech a za pár šupů, které vydělali si společně kupovali chlast a něco k jídlu. Proto ze sestavy mizí kytarista August Worchell a bubeník Stephen Adamo...
Lenny Kravitz jako kdyby s posledními deskami tak trochu tápal. Od alba „Lenny“ z roku 2001 šla úroveň jeho desek směrem dolů, s čímž klesala i jejich prodejnost. Přestože se nikdy nejednalo o vyložený propadák, poslední dva výtvory „It Is Time For A Love Revolution“ a „Black And White America“ už přece jen představily umělce, který se vyčerpal a takřka už nemá co říct. Jasně, na současné poměry to nebyly až tak úplně špatné desky..
Jeff LaBar vždycky stál v rámci Cinderelly ve stínu svého kolegy Toma Keifera. Byl v podstatě psán jako sólový kytarista, ovšem většinu klasických sól bral na svá bedra vždy Keifer, který LaBara nepřipouštěl ani ke skládání a drtivou většinu materiálu tvořil sám. Možná i proto je s podivem, že kytarista začíná vystrkovat růžky až devětadvacet let poté, co se k Cinderelle, kterou dva roky předtím zformoval Keifer s basistou Ericem Brittinghamem, připojil. ..
Dnes už je kapitola Johnny Crash dávno uzavřená, přesto se tohle jméno objevilo i v roce 2014. Ovšem po hlubším prozkoumání se přišlo na to, že deska „Fight The Cause“ nepochází z pera téhle britsko/americké pětice, nýbrž že se jedná o německou kapelu, čerpající z odkazu AC/DC. Na lep téhle zprávě jsem sedl i já a neprozřetelně vypustil do světa, že ti američtí Johnny Crash se vrací s novou deskou. Bohužel to není pravda ..
Tuhle švédskou hard rockovou kapelu jsem si pamatoval z osmdesátých let. Tehdy měli vcelku slušné desky jako bezejmenný debut nebo následující „Powergames“, a platili tak za docela dobré druho až třetiligové Europe. Pochopitelně 220 Volt byla kapela, kterou musela změna hudebního klimatu začátkem devadesátých let smést. Nebyli nikdy neotřelí, nikdy nebyli ani moc sví a proto je posluchač i vcelku lehce oželel...
Už je to dva roky, co Great White přišli se svou poslední deskou „Elation“ a nová je pravděpodobně ještě v nedohlednu, tak si dlouhou chvíli krátí touhle, poněkud zmatečnou kolekcí „Saturday Night Special: Ready For Rock n Roll Part II.“. Za prvé nerozumím názvu desky, jelikož jsem nikde ani nenašel, že by nějaká „Saturday Night Special Part I.“ byla. Pak je trochu podivné i samotné složení skladeb, které kapela na tuhle desku umístila. A za třetí, je trochu podivná i některá prezentace...
O tom, že Varg Vikernes je velice kontroverzní postava snad není třeba mluvit. O jeho vypalování kostelů a vraždě Euronyma byly popsány stohy papíru a jeho současné skoro až nacistické postoje už jen dokreslují zvrácenou osobnost tohoto jediného člena projektu Burzum. Tahle kapela (no, kapela…) se už dávno stala legendou a zlatým písmem se zapsala do análů evropského, potažmo světového black metalu. Nemusíte s jeho, mírně řečeno, podivínskými názory souhlasit, ale musíte uznat, ..
Polemizovat o významu Toma Pettyho, přestože na tuzemské publikum byl vždycky asi až moc americký, rozhodně nemá smysl. Tenhle třiašedesátiletý rocker je pravý umělec každým coulem a ať už své desky pojme z jakékoliv stránky, vždycky si můžete být jisti, že dostanete vysoce profesionální práci. A to, že udělal několik odboček ze svého stylu v kolejích klasického amerického rockového písničkářství, mu může sloužit ke cti, že jako umělec neustrnul na místě...
Kdeže časy Bílého lva jsou… Jméno Mikea Trampa bude už asi navždy spojeno s americkou kapelou White Lion, kterou koncem osmdesátých let proslavila zejména balada „When The Children Cry“. A i když White Lion jsou papírově stále fungující kapela (na následovníka comebackového alba „Return Of The Pride“ z roku 2008 to ale zdaleka nevypadá), Mike Tramp vydává svou další sólovou desku. Tentokrát opět bez své kapely, které říká Rock n Roll Circuz, ale jen pod svým jménem...
Rozmíšky Axl vs. Slash sice už dnes nejsou na pořadu dne a sami hlavní protagonisté se je snaží v tisku přece jen mírnit, přesto je nad slunce jasnější, že společné cesty obou umělců se už dávno rozešly. Jak lidsky, tak hudebně. Je jedno, na čí stranu se kloníte, ale když porovnáte gunnerskou „Chinese Democracy“ a všechny tři Slashovy sólovky, co vyšly od roku 2010, je vidět ten propastný rozdíl, který mezi nahrávkami je. Axl se totiž nebojí experimentovat, využívá moderních postupů, různých počítačových smyček a samplů, ..
Představovat Guns´n´Roses by bylo něco jako nošení piva do hospody. Tady stačí suché konstatování, že jedna z nejlegendárnějších, ale zároven také nejkontroverznějších kapel vydává nový živák. Ten svým výběrem skladeb tak výborně doplňuje patnáct let staré dvojalbum „Live Era“. Kdo byl někdy na koncertě Guns, tak si asi umí představit, jak taková akce vypadá. Je to vždycky sázka do loterie. A ne kvůli tomu, o kolik hodin bude zpožděný začátek,..
Tak tohle je další z comebacků, na který byste ještě před časem nevsadili ani falešný pětník. Ono už je to totiž devatenáct let, co Kix vydali poslední desku „Show Business“, za kterou v té době, v době největší cobainománie, sklidili jen samé ústrky a pošklebky. A to se vlastně nejednalo o žádné špatné album, ale pošklebovali se mu i ti, kteří o sedm let dříve pomohli desce „Blow My Fuse“ až k platinové metě. Kix to pak zabalili. Zdeptáni neúspěchem a celkovým stavem scény se na pár koncertů vrátili až v roce 2003. ..
Už je to šestapadesát let (!!!), co Ted Nugent odstartoval svou hvězdnou kariéru. Tehdy mu bylo pouhých deset let, kdy se muzice začal věnovat na plný úvazek. Od té doby prodal po celém světě přes třicet milionů svých desek a do srdcí příznivců se nesmazatelně zapsal peckami, jako „Cat Scratch Fever“, „Hmebound“ nebo „Wango Tango“. Jasně, tenhle šílenec z Motor City vždy slavil úspěchy především v Americe, a co se týče Evropy, jeho věhlas dosáhl ještě jakžtakž na britské ostrovy, ..
Kdo je Ace Frehley, ví každý, kdo aspoň někdy zavadil sluchem o rockovou hudbu. Odpadlík z Kiss je v poslední době, zvlášť, když byli Kiss uvedeni do Rock n´rollové síně slávy, zase v kurzu. A to nejen díky tomu, že se stal opět terčem pro svého někdejšího parťáka Genea „Velká huba“ Simmonse, který jej prakticky už třicet let označuje za feťáka, alkoholika a člověka, se kterým se prostě nedá pracovat. Proto Simmons je dnes v Kiss a Frehley na sólové dráze. A asi je jim oběma lépe. ..
Počínání Skid Row tak trochu nerozumím. Nejprve sedm let absolutního ticha, pak loňské EP „United World Rebellion: Chapter One“ a letos hned jeho pokračování. A opět to není plnohodnotné album. Nechápu, proč tedy Snake a jeho parta oba díly nespojili a nevydali jako jedno regulérní album. No, ono je to vlastně i jedno, důležité je, jaká hudba se na „Rise Of The Damnation Army – United World Rebellion: Chapter Two“ ukrývá...
To je otázka… Patří album takového umělce, jako je Richard Marx na tyto stránky? Přestože tento zpěvák si už dávno nechal zkrátit svou bujarou kštici, tričko s logem Poison už mu asi dávno leží na dně skříně a jeho největší hit je všudypřítomná balada „Right Here Waiting“, podle mého názoru sem určitě patří. Samozřejmě, jak se psalo v rockerově Bibli Heavy Metal Direkt, jeho sirupovitá melodie vyvolá v každém pořádném řepounovi nutkání nablít celý igeliťák, ale Marx je na druhou stranu skutečný umělec, ..
Na mysl se mohou drát myšlenky o konci jedné legendy nebo o klinické smrti kdysi kultovního festivalu. Jasně, Čech Rock Plasy není Czech Rock Block, který svou činnost ukončil v roce 2011, ovšem Čech Rock Plasy se tváří a na svých internetových stránkách se k tomu nepokrytě hlásí k tomu, že navazuje na tradici Czech Rock Blocku. V lecčems pochopitelně ano. Do Plas jezdí i dosud česká špička, festival se stále koná na Velké louce… Ovšem té české špičky je každý rok snad méně a méně..
Manic Street Preachers dostáli svému slibu, který dali před vydáním alba „Rewind The Film“ a to, že za pár měsíců jsou zpátky s trochu tvrdším materiálem, než byla právě až sentimentálně zasněná „Rewind The Film“. Ta ale mohla značit mnohé. Mohla kapele ukázat cestu, jak ze slepé uličky, kam nakoukla s jen lehce nadprůměrnými alby „Send Away The Tigers“ a „Journal For Plague Lovers“. Přestože s původní podstatou Manic Street Preachers, jako kapelou buřičskou a sociální, už neměla mnoho společného..
Skoro dvacet let Fatal Smile pracovali na tom, aby se stali respektovanou kapelou, alespoň evropské úrovně, jejich desky byly očekávané a na turné tahle kapela mohla plnit funkci headlinera. „White Trash Heroes“ mělo být pomyslným přelomovým albem, které Fatal Smile dostane do té první ligy skandinávského šiku vedle Crashdïet, Hardcore Superstar či Reckless Love. Tady je ovšem to slovíčko. Mělo být…..
Už více než třicet let jsou Loudness japonskou heavy metalovou jistotou. I když tito neobyčejně plodní autoři hudby mají doma skoro až božské postavení, za hranicemi je to o mnoho, mnoho chudší. Přestože v druhé polovině osmdesátých let se jim podařilo prostřednictvím alb „Thunder In The East“, „Lightning Strikes“ a „Hurricane Eyes“ strčit čumák i do Ameriky (načež angažovali i amerického zpěváka Mikea Vesceru), o žádný průlom se nejednalo. ..
Přelom tisíciletí byl pro Metallicu kritický. Kapela sice měla na světě hit v podobě coververze „Whiskey In The Jar“ od Thin Lizzy s velice vydařeným kalebním videoklipem, ale uvnitř se rozpadala. Členové byli rozhádaní. James Hetfield měl navíc problémy s alkoholem, Kirk Hammett se opět stal neviditelným a Jason Newsted, frustrován patnácti lety ponižování od svých kolegů se rozhodl odejít. Proto další deska nevznikala ve vůbec dobré atmosféře. ..
Tahle kapela má o trochu hlubší kořeny, než by se mohlo zdát. Na počátku před necelými deseti lety tady byla jakási skotská kapela Peep Show. Ta se táhla ve vleku Nové vlny skandinávského hair metalu, ale potenciálu takových Crashdïet, Hardcore Superstar, Crazy Lixx či Veins Of Jenna nedosahovala ani náhodou. Jejich debut „Hungry For Blood“ byl rozpačitým dílem, které táhla kupředu hrstka slušných skladeb a ostatní zůstávaly až za hranicí podprůměru. Jenže přes noc se všechno změnilo..
Quiet Riot by dnes mohl být jen encyklopedický pojem. Tahle kapela vznikla před neuvěřitelnými jedenačtyřiceti lety, tedy v létě 1973 v Los Angeles. Svou tvář dostala o dva roky později, kdy její kostru začali tvořit zpěvák Kevin DuBrow a kytarista Randy Rhoads. Dnes už jsou oba nebožtíci. Rhoads zahynul v roce 1982, už jako člen doprovodné kapely Ozzyho Osbournea při letecké havárii a DuBrow se v roce 2007 předávkoval kokainem. Z původních Quiet Riot v té dnešní sestavě nepůsobí už nikdo. ..
Ti The Quireboys jsou poslední dobou ale čilí. Fanoušek si zvykl na jejich desku vždycky čekat čtyři, pět let a ejhle. Po loňské „Beautiful Curse“ je tady tahle londýnská šestice s další várkou nové hudby, kterou pojmenovala „Black Eyed Sons“. Důvodů pro to může být několik. Ten nejhlavnější je asi fakt, že letos The Quireybos slaví celých třicet let na scéně a pětadvacet roků od vydání vynikajícího debutu „A Bit Of What You Fancy“, jenž jim zajistil grandiózní vstup na scénu...
Když posloucháte „High Road“. možná byste ani nevěřili, že Night Ranger kdysi byli souputníci Mötley Crüe. Co souputníci, spíše ti, kteří se vezli ve vleku za pány Neilem, Sixxem, Marsem a Leem. Už tehdy ale spíše kladli důraz na lehčí tvář hair metalu s výrazným akcentem AOR, než na divoký výraz, který má mnohem blíže k punku než k Toto nebo Journey. Night Ranger ale se svým jemnějším podáním hair metalu měli přece jen úspěch..
Když se vrací kapely z Nové vlny britského heavy metalu, většinou to bývá průser. Samozřejmě tady nemluvíme o ikonách stylu jako Judas Priest, Iron Maiden nebo Saxon, které vlastně de facto nikdy nezmizely, ale o druho až třetiligových kapelách, které na začátku osmdesátých let, díky popularitě výše zmíněných formací, získaly smlouvu na natočení desky. Ta nakonec zoufale propadla a muzikanti ztratili chuť do další práce. ..
V době, kdy Metallica byla na svém absolutním vrcholu, tedy po vydání Černé desky, se její členové jen nevyvalovali na kalifornských plážích a nepopíjeli drinky v některém z přilehlých mázhausů, ale kupodivu i pilně tvořili. Jak tehdy řekl Lars Ulrich, kapela vytvořila tolik materiálu, že to vydá na několik desek. Nakonec z toho byly dvě. Pochopitelně následovník Černého alba „Load“ a jeho o rok mladší bratříček „Reload“. ..
Jsou kapely, které už zažily takřka všechno. Vzestupy, pády, slavné chvilky, zlatem a platinou pokrytá alba, úmrtí členů, odchody do důchodu… Právě všechny tyhle věci postihly i Uriah Heep. Je to neuvěřitelné, ale tahle kapela se na scéně pohybuje skoro padesát let a novinka „Outsider“ je už jejich čtyřiadvacátým studiovým albem. Oproti předchozí, tři roky staré desce „Into The Wild“ došlo k nucené změně v sestavě, když zemřelého basistu Trevora Boldera vystřídal novic Dave Rimmer...
Už od debutu „Cherno“ považuji Kypck za jednu z nejoriginálnějších kapel, které se za poslední dobu na scéně ukázaly. Je to proto, že dokáží svou hudbou navodit dusivou atmosféru stalinských gulagů a v neposlední řadě proto, že, ač se jedná o finskou kapelu, zpívají zásadně jen rusky. Obě jejich alba, ať už debut „Cherno“, tak jeho následovník „Nizhe“, vykazovala známky velice kvalitně zahraného doom metalu, kde není zapotřebí žádných elektronických efektů k tomu, aby na vás z jejich poslechu padla stísněná nálada.
..
František Štorm je velice svérázná osobnost. Poté, co se svými Master´s Hammer vybudoval kult jako hrom, kapela jej brzy sama začala devastovat co to šlo. Dnes jsou Master´s Hammer už nějaký ten pátek mezi živými, zbavili se čistě blackového výrazu a textově se od okultismu oprostili už dávno nadobro. František dnes píše texty ze života, ovšem s neskutečným nadhledem a poetikou, kterou by mu mohli závidět i ti nejprotěžovanější textaři. ..
Vydání nové desky Judas Priest, ať už by byla jakákoliv, je vždy největší událostí metalové sezóny. Ne nadarmo jsou Judas Priest jednou z nejdůležitějších metalových kapel všech dob a jejich alba „British Steel“, „Screaming For Vengeance“, „Defenders Of The Faith“ nebo „Painkiller“ se zapsala do historie takovým písmem, že jen těžko budete hledat důležitější desky pro celý heavy metal. Ovšem je také pravda, že od vydání slavného „Painkillera“ byla kvalita judasovských desek všelijaká..
Hodně se toho na scéně změnilo od doby, kdy Metallica vydala svou Černou desku. Její astronomický úspěch si samozřejmě vyžádal daň v podobě dvouletého turné, kdy málem přišel James Hetfield o život, když na jejich společném koncertě s Guns n´Roses v jeho těsné blízkosti explodovala pyrotechnika a na pár koncertů jej tak musel na místě kytaristy zastoupit John Marshall z Metal Church. Ovšem Metallica v té době byla na svém absolutním vrcholu. Ulrich si plácal játra v televizi, ..
Ono už je to jedenáct let, co americká kapela Firehouse vydala svou poslední regulérní desku. To ten čas ale letí… Přitom tahle kapela vedená zpěvákem C. J. Snarem byla svého času s hity „All She Wrote“, „Love Of A Lifetime“, „Reach For The Sky“ nebo „When I Look Into Your Eyes“ žhavým želízkem v ohni amerického rockového mainstreamu. Obou prvních desek, bezejmenného debutu a dvojky „Hold Your Fire“ šlo jen v Americe přes pulty obchodů víc jak tři miliony kusů. A když kapela přežila invazi ..
V osmdesátých letech byla Tesla hozena do jednoho pytle s Poison, Mötley Crüe, Ratt a dalšími, což jí vyneslo nálepku hair metalové kapely. Jenže tohle zaškatulkování je hodně nepřesné. Tesla nikdy nebyla hair metalovou kapelou, i když své největší úspěchy žala právě v době, kdy byl na vrcholu tento styl. Tesla se nikdy moc nestarala o to, jestli na vlasy dát gel nebo lak a jakou barvou přestříká své kytary. ..
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let zažívala rocková a metalová hudba svůj vrchol. Desky různých interpretů, leckdy i představitelů extrémních žánrů, se prodávaly v miliónových nákladech a naše hvězdy jezdily v nablýskaných bouracích obklopeni blondýnami s velkými kozami. Jenže žánr se už pomalu vyčerpával. Hair metal, který v té době slavil nebývalé úspěchy, ztrácel pomalu svou frackovitou pointu na plážích moře s řadou vychlastaných drinků a thrash, ..
Psal se prosinec roku 1968. Na vrcholu popularity byli Beatles a Rolling Stones, ale ve Velké Británii se už šikovala mohutná hardrocková vlna, která na samém prahu sedmdesátých let měla udeřit na svět. K těm kapelám, které se měly stát vyvolenými, v tu dobu přibyla další – Nazareth. Už tehdy čtveřice Dan McCafferty, Manny Charlton, Pete Agnew a Darrell Sweet definovala svůj zvuk, který posléze předvedla formou takových pecek jako „Razamanas“, „This Flight Tonight“, „Hair Of The Dog“ ..
Donnie Vie se po skoro třiceti letech rozloučil se svým druhým hudebním rozměrem, basistou Chipem Z´Nuffem a jeho kapelou Enuff Z´Nuff. Leccos už naznačila poslední léta, kdy Vie vydal tři sólovky, z nichž především poslední „Wrapped Around My Middle Finger“ nebyla vůbec špatná. Jenže v Enuff Z´Nuff to nefungovalo, v kapele se za poslední dobu vystřídala řada muzikantů, navíc bývalí hráči – kytarista Derek Frigo a bubeník Rick Parent – jsou už na pravdě boží. ..
Koncem září 1986 byla Metallica v troskách. Hovořilo se dokonce o tom, že by kapela svou činnost ukončila, o čemž ale nechtěl slyšet management, který viděl v Metallice dojnou krávu. Hvězda kapely totiž stoupala raketovou rychlostí a prodeje desek utěšeně rostly. Ovšem ztráta tak důležitého člena, jakým Cliff Burton pro Metallicu byl, to byla velká rána. 7. října 1986 se ale kapela sešla na Burtonově pohřbu, kde zahrála skladbu „Orion“. To byl ten rozhodující okamžik pro další budoucnost. ..
Před dvěma lety jsem „Weather Systems“ pasoval na jedno z nejlepších alb roku 2012. Za tímto hodnocením si zcela stojím, protože Anathema na něm dosáhla svého druhého vrcholu (za ten první můžeme považovat doommetalový monolit „The Silent Enigma“) a proto ohlášená novinka „Distant Satellites“ měla docela velká očekávání. K tomu do kapely přibyl portugalský multiinstrumentalista Daniel Cardoso, který v poslední době spolupracoval s Anneke van Giersbergen a na svém kontě už má desítky alb. ..
Electric Boys jsou dnes v podstatě už zapomenutou záležitostí. Kdo si dnes vzpomene na kapelu, na kterou renomované světové časopisy v roce 1989 pěly tolik chvály, když vyšla jejich debutová deska „Funk-O-Metal Carped Ride“? Bohužel se i tehdy jednalo jen o záblesk slávy, protože dvojka „Groovus Maximus“ vyšla až v roce 1992, kdy už pro Electric Boys bylo pozdě. Deska z komerčního hlediska propadla a naděje, že se tahle švédská parta stane nástupcem svých slavných krajanů Europe, v tu ránu pohasla...
O tom, že „Master Of Puppets“ je jedním z nejdůležitějších metalových alb všech dob snad není ani třeba mluvit. Sama Metallica se na něj připravovala dlouhou dobu, protože sama si uvědomovala, že tahle deska ji buď vrhne na vrchol popularity, nebo jí také může zlomit vaz. Ne nadarmo se o třetích deskách kapel mluví jako o těch stěžejních pro další vývoj. Metallica byla v té době ostřílená kapela, a proto nechtěla nic nechat náhodě. Její hvězda už zářila po celém světě, ..
Když zmíníte jméno zpěváka Michaela Sweeta, hned v další větě nutně musí padnout jméno jeho domovské kapely Stryper. Ovšem i když je jeho vokální projev poznávacím znamením Stryper, Sweet je činný na více frontách. Kromě toho, že pár let byl frontmanem legendárních AOR rockerů Boston (přispěl na poslední album „Life, Love And Hope“), je také sólovým umělcem. Na dráhu pod svým vlastním jménem se vydal už začátkem devadesátých let, kdy vlna grunge spláchla na více než deset let i Stryper. ..
Debut „KIll´Em All“ vynesl Metallice až nečekané ovace, kdy se kapela doslova za hodinu stala v undergroundových kruzích jedničkou. Stále se sice hrálo po klubech, ovšem už začaly chodit nabídky na účinkování na větších akcích, kde Metallica ukázala svou živočišnou sílu a leckdy smetla z pódia i zavedenější jména. „Bylo to, jako kdybychom byli ve snu. Mysleli jsme si, že už jsme rockové hvězdy, že jsme jako Diamond Head,“ popsal období po debutu Lars Ulrich...
Kdo by neznal pohnutou historii těchto norských pošuků. Stohy papíru se popsaly s jejich skandály, ať to byla Black Metal Mafia, vypalování kostelů, sebevražda zpěváka Deada, vražda kytaristy Euronyma rukou basisty Grishnackha. Prostě magořinec, jak má být. Léty se ale začalo na podobné excesy zapomínat a do popředí šla zase hudba. K ultimativnímu počinu „De Mysteriis Dom Sathanas“ (který se nahrával ještě v době, kdy byl Euronymous naživu) přibyla další díla, ať už třeba experimentální ..
Tytam jsou doby, kdy Zakk Wylde vtrhl jako uragán na scénu a hned svým debutovým zářezem, albem „No Rest For The Wicked“ od Ozzyho Osbournea, nastavil kytarové hře v rockové hudbě nové mantinely. Jenže to se psal rok 1988, Zakk byl jedenadvacetiletý mladíček, který kytaru ovládal lépe, než kdejaký ostřílený mazák. Dnes je Zakkovi o pětadvacet let více a jeho jméno je na hudební scéně veliký pojem. Aby také ne, kdy s Ozzym natočil taková alba jako „No More Tears“ a „Ozzmosis“, na něž vtiskl
..
Bylo, nebylo… Sešli se jednou dva pubertální mladíci, kteří měli naprosto stejný zájem… Nene, příběh o Metallice nezačínal jako klasická pohádka. Samozřejmě, na začátku ti dva mladíci byli. Jeden protekční fracek dánských přistěhovalců Lars Ulrich, který se podle přání svých rodičů měl spíše starat o finanční toky na burzách a hrát tenis a druhý, uhrovatý týpek z předměstí James Hetfield, který byl předurčený spíše k tomu, aby se stal dřevorubcem a po večerech s místními flákači zapíjel šichtu, doufaje, že další tak strašná delší dobu nepřijde...
Pět let od reunionu. Tři dlouhohrající desky, několik splitek. To by člověk možná čekal, že se kapela začne opakovat a studnici nápadů má vyčerpanou. Ano, u leckteré by to tak bylo. Jenže Master´s Hammer vždy stáli tak nějak mimo všech předepsaných pravidel. Posuďte sami, poté, co ze sebe deskami „Rituál“ a „Jilemnický okultista“ udělali celosvětový kult, záhy jej do posledního kousku rozmetali obskurní deskou „Šlágry“ a pak bylo dlouhá léta ticho. Prostě Master´s Hammer je nepochybně fenomén, ..
Dánsko to nejsou jen Pretty Maids, Mercyful Fate, Mike Tramp a Lars Ulrich. Poslední dobou čím dál větší rozruch na tamní scéně dělá rock n´rollová pětice Supercharger. Přestože tahle kapela rozhodně neobjevuje ve svých písních Ameriku, její hudba je tyglík po okraj nacpaný vysoce oktanovým rock n´rollem po vzoru Motörhead, kam tihle Dánové přimíchali ozvěny skandinávské rock n´rollové scény přelomu tisíciletí, kdy jí kralovali ..
Na světě vzniklo už hodně superskupin od dob, kdy se poprvé tento termín užil v souvislosti s projekty The Steampacket (Long John Baldry, Rod Steward, Julia Driscoll, Brian Auger, Vic Briggs), Cream (Eric Clapton, Jack Bruce, Ginger Baker), Dirty Mac (Eric Clapton, John Lennon, Keith Richards a Mitch Mitchell) nebo Crosby, Stills, Nash & Young. Většina z nich nikdy neměla dlouhého trvání, ovšem stále jako kdyby móda těchto kapel, složených z respektovaných jmen rockové scény, stále mohutněla a sílila. ..
Jména jako Hardline, 21 Guns, The Storm nebo Von Groove byla svého času na poli melodického hard rocku nebo AOR, chcete-li, respektovanými pojmy. Neslavily multiplatinové úspěchy, nebouraly hitparády, ale zaručovaly kvalitní práci, výborné muzikantské výkony a sem tam nějaký hit. Všechny tyhle kapely už ale čas postupem odvál (tedy kromě Hardline) a dnes už jsou spíše encyklopedickými pojmy. U všech ale narazíte na zmínku, že do nich patřili velice schopní muzikanti. ..
Rock n´roll prostě na severu Evropy jede, o tom žádná. A kapela Sister se po debutovém albu „Hated“ z roku 2011 zařadila na špici zmíněného žánru spolu s Crashdïet, Hardcore Superstar, Reckless Love a Crazy Lixx. Ovšem na rozdíl od zmíněných kapel na to jde trochu jinak. Jejich hudba je mnohem ostřejší (zejména v porovnání s Reckless Love) a má mnohem větší příchuť smradlavé, propocené garáže. Za pozornost stojí také jejich postapokalyptická image, ..
Dobrá nálada se vrátila do Winger! Přesně to mě napadlo při poslechu jejich poslední desky „Better Days Comin´“, což už vlastně podporuje její název. Po tom, co si kapela zažila začátkem devadesátých let, ať už se jedná o ústrky od Metallicy nebo od seriálu Beavis And Butthead (tady tričko s nápisem Winger nosil ten největší blb, kterému se všichni smáli), začala kapela, potažmo její frontman Kip Winger tvořit desky spíše zádumčivější, které se snažily zachytit alternativnější tváře rockové hudby a zčásti popíraly to, ..
Představovat Dona Aireyho by bylo něco jako nošení rumu do hospody. Minimálně od poloviny sedmdesátých let, kdy získal místo za klávesami v kapele bubeníka Cozyho Powella, je toto jméno všeobecně známo. Byl to Cozy Powell, který Aireyho představil koncem sedmdesátých let Ritchiemu Blackmorovi a mladý klávesista tak získal místo u Rainbow. Pak už se z angažmá z kategorie těch nejhvězdnějších roztrhl pytel...
Jak černý byl pro Gotthard rok 2010 není asi třeba ani připomínat. Když pak dva roky po smrti frontmana Stevea Lee pozůstalci natočili s náhradníkem, Leeovým australským hlasovým klonem Nicem Maederem, comebackovou desku „Firebirth“, vypadalo to, že je kapela definitivně u konce s dechem. „Firebirth“ bylo suverénně nejslabším albem celé diskografie kapely a přesto, že Maeder se ukázal býti velice dobrým zpěvákem, který je od Lee k nerozeznání jen velice sporadicky..
Z historického pohledu by se mohlo zdát, že grungeová vlna začátku devadesátých let byla jen módním výstřelkem, který mocně zahýbal hudební scénou jako o patnáct let předtím punk. Jenže tahle vlna, reprezentována v té době Nirvanou, Alice In Chains, Pearl Jam a Soundgraden, má své následovníky i v dnešní době. Jistě, nedá se mluvit o žádném hnutí, přestože tři z velké grungeové čtveřice stále ještě existují a vydávají nová alba. Ale ten vliv, který před dvaceti lety tahle hudba měla, je stále citelný a hmatatelný.
..
Asia už navždy bude Asií. Je to totiž jedna z kapel, kterou jste si buď zamilovali při jejich slavném debutu z roku 1982 (samozřejmě s geniální „Heat Of The Moment“) nebo vás nechala klidnou a je tomu tak i doteď. Přestože se v kapele během let vystřídala řada slavných či méně známých jmen (stálý zůstával jen klávesista Geoff Downes), základní mustr zůstával stále stejný. Asia je prostě veličina AOR, stejně jako Journey, Foreigner, Survivor a Boston. Každou z těchto kapel poznáte podle pár tónů a podle charakteristického zvuku...
Je jen málo kapel, které se staly většími po odchodu svých klasických zpěváků. Van Halen, AC/DC… a tím tento výčet asi končí. Do té druhé kategorie, kam si můžeme s klidem zařadit kde koho, patří i Skid Row. Dnes sice mohou pánové Bolan nebo Sabo svého někdejšího zpěváka (sice ne úplného zakladatele kapely) Sebastiana Bacha proklínat až do pekel, je ale jasné, že po jeho odchodu/vyhazovu se ze Skid Row stala kapela klubové úrovně, která (i přes to, že pod kvalitativní laťku nikdy nešla) ..
Ha, polské Turbo! Tahle kapela ještě žije! Pamatuji si na druhou polovinu osmdesátých let, kdy jsem, jako sotva krátce dítě školou povinné, hltal pořad Posloucháte větrník na Československém rozhlase a jednou z kapel, která mi v paměti utkvěla, byla právě polská heavymetalová formace Turbo. Už ani nevím, jakou skladbu tam od nich tenkrát hráli, ono už je to vlastně i jedno, ale donedávna jsem netušil, že tahle kapela je stále ještě funkční...
Kdo je to Matt Sorum, snad není potřeba obšírně rozvádět. Někdejší hráč Guns n´Roses, The Cult a Velvet Revolver, už dva roky člen Rock n´Rollové síně slávy, se už dávno zařadil mezi bubenické legendy. Přestože jeho kolega z Motörhead Mikkey Dee na jeho adresu v polovině devadesátých let řekl, že „Matt je skvělej chlápek, ale to, že hraje s Guns z něj nedělá prvotřídního bubeníka…“, je Matt Sorum považován, a dovolím si říct, že právem, za světovou bubenickou extratřídu. ..
„Čas pádí, čas letí, těžko ta léta vrátíš zpět…“ Přesně na tenhle popěvek deset let staré věci od Chinaski jsem si vzpomněl ve chvíli, kdy se mi do rukou dostala poslední deska zpěváka druhdy tááák slovutných švédských rockerů Backyard Babies Nickeho Borga. Kvůli tomu, že je na trhu už nějakou dobu a kromě jeho rodného Švédska se jedná o desku spíše utajenou, ale především kvůli tomu, že od rozpadu Backyard Babies je to letos už pět let. ..
Kapely v jejichž čele stojí frontwoman, jsou dnes docela v kurzu. Abych se přiznal, řadu z nich, už jen z toho důvodu, že většina se orientuje na druh hudby mně nesympatický, a rozdíly jsou prakticky minimální, moc rád nemám. Jsou samozřejmě výjimky. Když už si vezmeme legendární The Runaways, špindíry Girlschool nebo panenky Vixen. Tam šlo vždy o osobitost (i když neříkám, že u Arch Enemy u ní nejde) a tyto kapely v podstatě ženu v čele rockové kapely..
Dnešní doba přeje retru, to je nad slunce jasnější. Proto se v poslední době objevuje stále více kapel, odkazujících na zlatá sedmdesátá léta. Kapel, které přesně ví, kde leží kořeny rockové hudby a k nimž se stále častěji vrací. Důvod je prostý. Zdánlivě v rocku bylo vše vyčerpáno a jediné, čím si kapela může zaručit úspěch, je vlastně recyklace. Přesto australští Wolfmother mají v této retro vlně výsadní postavení. Hrají to totiž velice dobře a tak přesvědčivě, že těžko uvěříte, ..
Battleaxe, to jsou další pamětníci samotných začátků Nové vlny britského heavy metalu (NWOBHM), kteří vznikli přesně v ten rok, kdy Iron Maiden vydali svůj eponymní debut, Judas Priest uchvátili svět s „British Steel“ a Diamond Head s debutovou deskou „Lightining To The Nations“ zaujali dva mladíky z Los Angeles natolik, aby založili kapelu s názvem Metallica. O pár měsíců později, už v roce 1981, měli Battleaxe venku singl „Burn This Town“, který se v kruzích kolem časopisu Sounds stal okamžitě hitem...
Když se řekne jméno kapely Massacre, každý správný deathmetalista si hned vybaví kultovní debut „From Beyond“ z jedenadevadesátého, který se okamžitě stal metalovým hitem číslo jedna v tehdejší sezóně. Jasně death metal tehdy frčel a když jej do rukou vezmou tři odpadlíci se Schuldinerových Death a to kytarista Rick Rozz, basista Terry Butler a bubeník Bill Andrews, které doplnil osobitý growler Kam Lee, tak je jasné, že je hned o senzaci postaráno. ..
Zpěvák Jizzy Pearl je na losangeleské scéně známý jako falešná pětka. Svých patnáct minut slávy si prožil začátkem devadesátých let, když se svými domovskými Love/Hate vydal debutovou desku „Blackout In The Red Room“, na kterou navázali v roce 1992 dvojkou „Wasted In America“. Obě desky byly podařené a sklidili zasloužený úspěch. Jenže s celosvětovou změnou hudebního vkusu Love/Hate brzy skončili. I když jejich hudba nebyla nikdy čistě hairmetalová (s nepodstatnou součástí jakéhosi crossoverového šílenství)..
Abych pravdu řekl, nikdy jsem Steel Panther nepřišel na chuť. Nikdy jsem úplně nepochopil jejich komediantství, které sice kdejakému Američanovi může připadat úsměvné, ale po hlubším zkoumání je jasné, že se jedná jen o prvoplánové ždímání peněz. Navíc, i když ve Steel Panther jsou velice slušní muzikanti, jejich skladatelský um mi přijde v současné době na bodu mrazu a když k tomu připočtu i vyloženě idiotské texty na úrovni Morčat na útěku, začínají se mi ježit chlupy na zádech...
Na začátku své kariéry budili The Pretty Reckless pozornost především proto, že za mikrofonem stála herečka a modelka Taylor Momsen. Ale už debutová deska „Light Me Up“ vytřela všem pochybovačům zrak, protože obsahovala našlapanou rockovou hudbu, která má stejně daleko do Los Angeles i do Seattlu, která umí využívat postupy osmdesátých i devadesátých let a nebojí se ani moderního výrazu a šokujícího ksichtu po vzoru Marilyna Mansona. S touto deskou z roku 2010 se The Pretty Reckless stali senzací. ..
O tom, kdo to byl a co pro rockovou hudbu znamenal Ronnie James Dio, snad nemá ani smysl mluvit. Když tento muž malého vzrůstu a velkého hlasu v květnu 2010 zemřel, přišel svět o jeden ze symbolů rockové hudby. Dio byl u toho, když se hard rock na konci šedesátých let formoval, v dobách jeho největší slávy stál jako frontman v čele takových legend jako Rainbow a Black Sabbath a pak dlouhá léta vedl svou úspěšnou sólovou kapelu...
Kapelám jako Hirax se dnes nežije tak špatně, jako by tomu bylo třeba před patnácti lety (kdyby v té době existovali), ale rozhodně ne tak dobře, jako v osmdesátých letech, kdy vydali svá dvě, samozřejmě nejúspěšnější, alba. V té době měli tito souputníci Metallicy, Slayer, Anthrax, Overkill a dalších našlápnuto po boku zmíněných kapel ke hvězdám. Oplývali instrumentální zručností, charismatickým černošským zpěvákem Katonem W. De Penou ve svém středu a pořádně práskavou muzikou. ..
S touhle deskou je trochu potíž. Ona to v podstatě tak horká novinka není, i když vyšla v uplynulých dnech, jedná se o skladby, kterými se americká partička Saliva prezentovala už loni v září pod názvem „In It To Win It“. Tato deska poprvé představila nového vokalistu Bobbyho Amaru, který nahradil původního frontmana Joseyho Scoota, jenž objevil cestu k Ježíši Kristu, jemuž chce zasvětit svou další hudební kariéru.
..
Je to jen pár týdnů, co se po letech na scénu vrátil druhdy dvorní kytarista Ozzyho Osbournea Jake E. Lee a teď tu máme další comeback kytaristy s podobným údělem. Adriana Vandenberga. Ten stejně jako Lee stál po boku jednoho z nejvýznamnějších pěvců všech dob (v tomto případě Davida Coverdalea), ale také, stejně jako Lee, patří ve společnosti Mistra k těm kytaristům, na které si dnes laická veřejnost vzpomene až po delším přemýšlení. A také v tomto případě je to nespravedlivé. ..
Kdyby Gus G. nahrál sólovku jako kytarista Firewind, zajímalo by to hrstku zasvěcených. Ovšem natočit sólovku jako dvorní kytarista Ozzyho Osbournea, to je parketa už úplně jiná. A to i přesto, že Gus se podílel jen na posledním Madmanově albu „Scream“. To se nemůže s klasikami z let 1980 až 1995 rovnat ani v nejmenším, ale stále platí to, že když Ozzy něco vydá, je to vždycky veliká událost. Že by byla velká událost i emise Gusova sólového debutu, to snad ani ne, ale rozruch tahle deska určitě vzbudí.
..
Tehdy před patnácti lety se Nashville Pussy povedlo pěkně zachytit dobu. Jejich debut „Let Them Eat Pussy“ byl dokonce nominován na Grammy a svět obletěla fotka dvou holohlavých chlápků zabořených do klínů kytaristky a basistky kapely. Úspěch měli i v Čechách, kde přece jen ještě úplně nevychladla porevoluční euforie, a všechno co mělo aspoň esprit něčeho v minulých časech zakázaného, působilo na lidi jako magnet. A spojení dravého rock n´rollu s provokativní sexualitou, to bylo něco, ..
Se jménem kapely Julian Angel´s Beautiful Beast se, abych přiznal pravdu, setkávám tentokrát úplně poprvé. Proto je překvapivější pohled do diskografie, kde zjistíme, že album „Kick Down The Barricades“ je už jejich čtvrtým albem a že v určitých kruzích platí za skoro až kultovní kapelu. Abych řekl pravdu, na jednu stranu tohle postavení chápu, na stranu druhou mu vůbec nerozumím. Julian Angel´s Beautiful Beast sází na dnes populární reminiscence na hair metal osmdesátých let, ..
Když se to vezme kolem a kolem při zpětném pohledu, tak na Keel asi to nejzajímavější vždycky byl chomáč na blond odbarvených vlasů na hlavě kytaristy Marca Ferrariho. Jejich hudba i přes bezpochyby dobrý zpěv Rona Keela a kvalitní kytarovou práci Marca Ferrariho vždy postrádala něco specifického a nezachránil to ani fakt, že je pod svá křídla vzal Gene Simmons z Kiss. Přestože očekával platinové prodeje, ty se nedostavily a když se pak kapela v roce 2010 vrátila ..
Doby, kdy se kapely nebály experimentovat a jít za hranice stylu, který léta představovaly, jsou už dávno pryč. Dnes je nepředstavitelné, aby třeba Vince Neil natočil tak odvážné album, jako bylo „Carved In Stone“, aby Skid Row zněli spíše jako Pantera (v rámci desky „Subhuman Race“) nebo Warrant přišli s postapokalyptickou operou „Dog Eat Dog“. Dneska se hraje všechno na jistotu. Na to, aby kapela nepřišla ani o jednoho příznivce, ovšem s minimálním potenciálem získávat některé další...
Když na přelomu osmdesátých a devadesátých let vypadali House Of Lords spíše jako projekt s pár hity a neustále se měnícím osazenstvem, dnes už jsou spíše sázkou na jistotu. Jistě, ta magická doba, kdy rocková hudba dosahovala jiné galaxie je už pryč, s ní splaskla i věčná aureola nedotknutelných hvězd a s ní zmizela i jistá přitažlivost, kterou kdysi House Of Lords měli. Jenže kapela dnes působí semknutě, mnohem více než ve zmíněných letech i než po reunionu na albu..
Pět let od poslední desky „Evangelion“, strmý nástup popularity, první místo v oficiální polské hitparádě, Nergalovo soudcovství v porotě polské obdoby SuperStar, poražená rakovina, vyhraný soud s představiteli církve… Nergal a jeho Behemoth toho stihli od roku 2009 skutečně hodně. Dnes jsou v pozici jakýchsi celebrit evropské tvrděmetalové scény a toto postavení si pěkně užívají. A aby jej upevnili a ukázali, zač je rohatého loket, rozhodli se svou novinku pojmenovat pěkně zostra a přímočaře… „The Satanist“...
Možná se dnes osmapadesátiletý Jake E. Lee bude zdát v přehledu Ozzyho kytaristů vedle Randyho Rhoadse a Zakka Wyldea tím méně důležitým, ovšem to by byla velká křivda. Je sice pravda, že u Madmana působil v letech, kdy byl principál asi nejvíce vláčen svou alkoholovou a drogovou závislostí a desky „Bark At The Moon“ a „The Ultimate Sin“ jsou dnes (asi neprávem) řazeny za takové monolity jako „Blizzard Of Ozz“, „No More Tears“ a „Ozzmosis“, ale za to Lee přece nemůže. A postupem let jeho jméno zapadlo. ..
Ono to s The Angels bylo vždycky těžké. Když v roce 1976 tihle Australané debutovali s eponymní deskou, byli to prostě The Angels. Když ale o dva roky později přišli se svým pravděpodobně nejznámějším albem "Face To Face", už z nich byli Angel City, aby se pak zase vrátili ke svému původnímu názvu. Postupem let si pak říkali jak The Angels, tak Angel City nebo dokonce The Angels From Angel City. Prostě tak, aby posluchač v tom měl dokonalý guláš. Na názvu se ustálili až v roce 2008, kdy se vrátili na scénu po osmileté pauze. S původním zpěvákem Docem Neesonem, který byl ovšem ..
„Možná si někdo může myslet, že neumím nic jiného, než zpívat v L.A. Guns, ale to je blbost. Pokud deska „Waking The Dead“ nebude úspěšná, půjdu se věnovat něčemu jinému“, velkohubě prohlásil Phil Lewis někdy v roce 2002 do tisku. Ale takových keců známe. „Z turné se nevrátíme, dokud „Vicious Circle“ nebude platinové…“ atd. Tenkrát na to turné ani nedošlo. A ani „Waking The Dead“ si nemohlo přičíst nějaké stotisícové (o těch milionových si Pistolníci mohli nechat jen zdát…) prodeje. ..
Chceme-li pořádně pochopit hudbu kapely Watain, musíme si pořádně zopakovat celou blackmetalovou historii. Členové Watain mohou první jízdu mistra Quorthona na pekelných kolejích pamatovat jako děti předškolního věku, a v době, kdy šílenství kolem Satanových žhářů začátkem devadesátých let bylo na samém vrcholu, oni stáli na pokraji puberty, poprvé vzali nástroje do rukou a s beďary po ksichtě zkoušeli první dvojhmaty. ..
Jak jsme mohli do této doby vidět, je historie L.A. Guns plná paradoxů. Jen proto, že jedním z prvních zpěváků byl Axl Rose. Jen proto, že reinkarnaci L.A. Guns založil kytarista Tracii Guns jako trucpodnik poté, co se s Rosem nepohodl krátce po založení Guns n´Roses. Jen proto, že v polovině devadesátých let experimenty kapely ztratila svou identitu a jen proto, že po mediálně propíraném reunionu kolem alba „Man In The Moon“ byla klasická sestava zase v troskách a z L.A. Guns se stala čtveřice. ..
Vydržet na scéně přes padesát let a stále (i když v tuzemských poměrech) v té nejvyšší extralize, to už dá něco dřiny. Navíc, když už je vám přes sedmdesát. Zásluhy jsou sice ocenitelné, ovšem nedá se z nich žít věčně, to je jasné. Jenže Petr Janda byl vždycky vizionář, který přesně věděl, kam může se svým Olympicem zajít. V jedenasedmdesáti letech od něj člověk nemůže čekat takový progres, jako koncem osmdesátých let, kdy Olympic chvíli těžce uhnul směrem k metalu, ale rozhodně se nedá říci, ..
Do euforie mělo všechno rozhodně daleko, ale stav bezradnosti byl, zdá se aspoň na chvilku, zažehnán. Bylo jen pár měsíců poté, co vyšlo „Shrinking Violet“ a sestava, která desku natočila, byla už minulostí. První, ještě před vydáním alba, zmizel basista Johnny Crypt, když na obalu desky místo něho figuruje Chuck Garric (jinak hráč od Alice Coopera), brzy se poroučel i zpěvák Jizzy Pearl. ..
Steve Conte sice nepatří mezi světovou kytarovou extraligu, ovšem jeho jméno je na scéně za více než dvacet let už dost dobře etablované. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let začínal jako jeden z tvůrčích mozků kapely Company Of Wolves, na které se hledělo jako na jednu z možných nadějí rock n´rollu. Nestalo se a jméno dnes osmačtyřicetiletého kytaristy se na veřejnosti s plnou parádou objevilo v roce 2006, kdy se spolu s Davidem Johansenem, Sylvianem Sylvianem a někdejším basistou..
Když se koncem osmdesátých let mluvilo o přehnaně glamové image, často se v souvislosti s tím zmiňovala velšská kapela Tigertailz, která pochází ze semeniště výtečných rockových kapel, města Cardiffu (odsud jsou i Manic Street Preachers, Lostprophets nebo Bullet For My Valentine). Jejich tehdejší image plně korespondovala s hudbou, kterou kapela představovala na svých prvních dvou albech „Young And Crazy“ a „Bezerk“. Ovšem i tehdy jejich bezstarostný hair metal vyprodukoval několik zásadních hitů tehdejší glamové kultury...
„Zpátky z pekla.“ Kapela Blitzkrieg, respektive její frontman Brian Ross přesně ví, o čem mluví. Tahle kapela měla svého času nakročeno stát se jedním z vůdčích mluvčích Nové vlny britského heavy metalu. Kapela produkovala tehdy svou hudbu na docela vysoké úrovni (samozřejmě v rámci NWOBHM), měla hodně společného s Diamond Head, které týdeník Sounds ji pasoval na jedny z nejlepších nových kapel a jiní novináři o nich hovořili jako o nových Led Zeppelin. ..
Konec devadesátých let byl pro L.A. Guns asi nejzmatenějším obdobím v jejich historii. Všechno se to táhlo už od poloviny devadesátých let, kdy se rozpadla klasická sestava a Tracii Guns vydal pod hlavičkou kapely velice netypickou desku „American Hardcore“. Ta samozřejmě propadla, protože zbytek fanoušků klasických L.A. Guns nebyl na hardcorové experimenty zvědav a nový „věrný“ nepřibyl ani jeden. Jako hlavní viník byl označen zpěvák Chris Van Dahl, ..
Pozdě, ale přece. Trvalo mi to tři čtvrtě roku než jsem se k druhé desce samozvaných švédských superstar vůbec dostal. V tomto případě jsem skutečně nepatřil mezi objevitele a muselo být mnoho vnějších impulzů, než jsem se odhodlal si tuhle práci dvou severských hudebníků pustit. A když jsem ji vyposlechl, musím konstatovat, že je to trochu škoda, že mi to takhle dlouho trvalo. Ale co, vždyť víte, co říkal Jiří Krampol…..
V undergroundu si Nicke Andersson vždycky liboval. Kdyby tomu tak nebylo, nehrál by na bicí na přelomu osmdesátých a devadesátých let s tehdy ještě podzemní deathmetalovou partou Entombed, a poté, co se dostala na vrchol s deskou „Wolverine Blues“ z třiadevadesátého, jal se Andersson založit tehdy ještě obskurní death n´rollovou formaci The Hellacopters, kde si vzal na svá ramena kytaru a postavil se za mikrofon...
Uběhl rok od vydání „Vicious Circle“ a v L.A. Guns nezůstal kámen na kameni. Už době vydání zmíněné desky byla kapela do krve rozhádaná a přes slovutná prohlášení v tisku bylo jasné, že něco není v pořádku. Turné, až na pár chabě navštěvovaných koncertů se vůbec nekonalo, a řady L.A. Guns postupně opustil basista Kelly Nickels, zpěvák Phil Lewis a kytarista Mick Cripps. ..
Osmatřicet let kariéry a jen šest studiových alb. To není zrovna bilance vzorného hudebního pracovníka. Jenže o to Tom Scholz nikdy nestál. Když v polovině sedmdesátých let, tehdy jako ne ještě třicetiletý, dával dohromady kapelu Boston, měl jasnou vizi největší kapely všech dob. A s debutem „Boston“, který poháněly hity „More Than A Feeling“ či „Rock n´Roll Band“ se mu to skoro povedlo. Desky se prodalo skoro třicet milionů kusů a obrovská senzace byla na světě. ..
Je to rok, co jsem na tomto místě při rekapitulaci nahrávek tehdy uplynulých dvanácti měsíců zmiňoval fakt, že 2012 byla doba, kdy přelomové nahrávky zůstaly jaksi za prahem nahrávacích studií. Když se teď ohlédnu za rokem 2013, můžu konstatovat fakt, že tento nešťastně pojmenovaný letopočet si vybrala řada kapel jako jeden ze stěžejních okamžiků ve své kariéře...
Přišla doba velkých změn. Turné k „Hollywood Vampires“ po boku Skid Row a Love/Hate bylo sice hodně úspěšné, ovšem v té době už byl cítit naprostý přerod scény, kdy zejména hairmetaloví kalifornští desperáti byli na černé listině a jediným komu se ještě dařilo jako za starých časů, byli Guns n´Roses, brázdící svět s programem „Use Your Illusion“ Naproti tomu L.A. Guns byli v troskách. Napřed je opustil bubeník Steve Riley, pak i jeho nástupce M.C. Bones a v řadách kapely se začali bubeníci střídat jak na běžícím pásu. ..
James Christian nebyl v rámci své domovské kapely House Of Lords, kde už je delší dobu jediným původním členem, zrovna plodným skladatelem. V první (a mnohem úspěšnější) fázi kapely tuto roli na svá bedra vzal klávesista Gregg Giuffria a ve fázi druhé, která trvá až do dnešních dnů, basista Jeff Kent a kytarista Jimi Bell. Proto je Christianova sólová deska opodstatněná. Zpěvák samozřejmě není špatný skladatel a jeho rukopis spíše směřuje k původním House Of Lords, než k dnešní podobě kapely, která je přece jen od té starší poněkud tvrdší. ..
Řeknu to hned na rovinu. Titanic jsem vždycky bral spíše jako druhou českou hardrockovou, či heavymetalovou ligu, která přece jen byla krok za vůdčí pražskou enklávou Arakain-Vitacit-Kreyson i za ostravským Citronem. Tihle chlapi z Brna sice měli na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvě velice ceněné desky „Metal Celebration“ a „Ábel“, ovšem nikdy nebyli tak rozpoznatelní, jako zmíněné veličiny. ..
Z historického pohledu se to zdá jako chvilička, ale hodně vody proteklo Green River od doby, kdy vyšla deska „Cocked And Loaded“. I když „Hollywood Vampires“ vyšlo jen necelé dva roky po zmíněném díle, scéna za tu dobu doznala změn a navíc „Hollywood Vampires“ vyšlo přímo do víru historických událostí. Není pochyb o tom, že právě rok 1991 byl na hudební scéně jeden z těch nejzásadnějších, které ještě na dlouho potom celý žánr poznamenaly...
Člověk už si zvykl, že rocková hudba je v podstatě bez hranic. V sedmdesátých letech byla v podstatě jen výsadou anglo-americké kultury, v letech osmdesátých se rozšířila i do jiných zemí a dnes už se hraje prakticky po celém světě. A proto Švýcarsko už také není jen země bankovního sektoru, sýrů, Alp, Krokus a Gotthard. První jmenovaní už delší dobu fungují (pokud ještě vůbec) z podstaty svého názvu a těm druhým už pomalu roste konkurence v podobě krajanů Black Diamonds.
..
Sentenced jsem měl ve své době hodně rád. Jejich desky „North From Here“ a především nedostižnou „Amok“ považuji za vrcholná díla tvrděmetalové scény poloviny devadesátých let. Proto odchod jejich frontmana Taneliho Jarvy, kterého nahradil Ville Laihiala, jsem tehdy nesl velice nelibě. V mém osobním žebříčku už Sentenced, i přes vynikající album „Down“, které poprvé Laihialu představilo, nikdy nedosáhli takové mety jako na „Amok“. I když nikdy nešli až k průměru, kouzlo bylo pryč. ..
Těch paralel s nedávno recenzovanými Asking Alexandria je v případě Black Veil Brides více než dost. Stejně jako britští mladíci začínala tahle americká pětice na metalcoru. Brzy ale přišli na to, že skutečná hudba je také o něčem jiném než o šíleném tempu a někdy až nesmyslném řvaní. Stejně jako Asking Alexandria otočili po svém metalcorovém debutu „We Stitch These Wounds“ své kormidlo prudce do Kalifornie a dnes už jsou považováni za plnohodnotný hairmetalový spolek. ..
Byla to doba, která připomínala pohádku. Svět kolem Sunset Stripu se řídil vlastními pravidly, pro které neexistovaly běžné zákony, ale vše se točilo kolem toho, kdo zrovna hrál v klubech Whiskey-A-Go-Go, Trubadour, Roxy nebo Starwood. Kolem toho, jak která kapela vypadala, kolik spotřebovala laku na vlasy, rtěnky a kolik koncertů dokázala vyprodat. Kdybyste se zeptali kteréhokoliv z muzikantů, který tohle v Los Angeles zažil, zvlhnou mu oči steskem po těch časech a rozpovídá se o historkách, večírcích a tom všem, co je tehdy provázelo. ..
John Corabi (ex-Mötley Crüe): Naprosto tuhle desku miluju. Od začátku do konce je to syrové a plné energie.
Rychlý a hlasitý rock ze Švédska, tak sami sebe titulují mladíci z kapely Vietcong Pornsürfers (hergot, to je název!) a nelze než jim dát za pravdu. Tahle čtveřice, která původně začínala na brutálně ultrarychlém punku to spolu válí už od roku 2007 a letošní album „We Spread Disease“ je v pořadí jejich druhým albem. I když postupem času kapela nabrala i trochu jiný směr než jen punkrockové běsnění od začátku do konce, rychlost a špinavost soundu zůstává stále tím stěžejním..
Pamatujete si ještě kapelu Wrathchild, která na začátku osmdesátých let míchala Novou vlnu britského heavy metalu s popěvky á la Slade či The Sweet a měli naprosto šílenou glamovou image, kdy výška jejich vyčesaných vlasů dosahovala skoro půl metru? Debutová deska „Stakk Attakk“ byla i přes totálně zprasený zvuk docela bomba. Dvojka „The Biz Suxx“ ovšem v roce 1988 přišla už pozdě, což bylo zaviněno sporem ..
Zjevně to začíná být nějaký nový trend, který má za úkol dělat z fanoušků blbce. Nevím přesně, kdo to odstartoval, ale je to deset let zpátky, co po amerických klubech hrála kapela Ratt. Na tom by nebylo nic neobvyklého, doba rockové hudbě moc nepřála, tak proč by Ratt nemohli hrát v klubech. Jenže z původních Ratt tam byl jen kytarista Warren DeMartini a bubeník Bobby Blotzer. Pak se jméno Ratt objevilo na plakátech znovu...
Psát historii L. A. Guns je v podstatě to samé, jako popisovat dějiny Sunset Stripu osmdesátých let. L.A. Guns byla spolu s London právě z těch kapel, jež v sobě sdružovala muzikanty, kteří se posléze stali katalyzátorem scény a dosáhli mamutích úspěchů. Byť v porovnání se zmíněnými London měli velký úspěch i L. A. Guns, jejich sláva bledne vedle toho, čeho dosáhli v roce 1987 Guns n´Roses se svým debutem „Appetite For Destruction“. Právě s Guns n´Roses jsou L.A. Guns propojeni pupeční šňůrou...
Každou kapelu je třeba posuzovat jiným měřítkem. Ne, že bych nějak zastával dvojí metr, který se tak „nádherně“ uplatňuje v naší bordeliózní pseudo-anarchodemokracii (všichni jsem si rovni, jen někteří z nás rovnější, že jo…), ale tady ten úhel pohledu stojí trochu jinak. Judas Priest budete třeba posuzovat podle množství železa na kožené uniformě Roba Halforda, Poison podle spotřebovaného laku na vlasy..
Už je to více než pět let, co se na světě objevila poslední deska kapely Tesla „Forever More“. Pokud nepočítáme dvojalbum coverů „Real To Reel“, jednalo se o debutový zářez mladého kytaristy Davea Rudea u této americké legendy. O generaci mladší mladík nahradil u těchto ostřílených borců kokainového krále Tommyho Skeocha, který to přes prvotní ujišťování v období kolem comebackového alba „Into The Now“ s drogami znovu neukočíroval a musel se znovu poroučet...
Pojďme si to trochu zrekapitulovat. Příští rok tomu bude deset let, co se tahle kapela dala dohromady, a navíc se přijede představit domácímu publiku na spálenopoříčský Basinfirefest. Deset let v životě hair metalové kapely, to už může být slušný počinek. Mötley Crüe po té době skončili několikrát v kriminálech, s předávkováním v nemocnicích, v odmašťovnách, před soudem… Což u The Poodles asi nehrozí, protože to jsou spíš ti hodní kluci, kteří se před každým koncertem jdou vysprchovat..
Snad jen bratrská dvojice Youngových znamená v hudebním světě více než bří Schenkerové. Přestože tihle dva spolu nikdy moc nespolupracovali, každý z nich vtiskl do rockových dějin nesmazatelnou stopu. Oba spojují společné začátky na prvních dvou deskách Scorpions, ovšem Michael pak začal pošilhávat po větším světě, když svůj osud spojil s ostrovní legendou U.F.O.. S ní natočil její nejzásadnější desky jako „Phenomenom“ (kde se zpěvákem Philem Moggem složil největší hit „Doctor Doctor“), „Lights Out“, nebo „No Heavy Petting“, ..
V jistých kruzích jsou Death Angel pojem. Jejich srovnávání s Velkou čtyřkou Metallica, Megadeth, Slayer a Anthrax je samozřejmě mimo mísu, protože takový dopad nikdy neměli a pochopitelně už nikdy mít nebudou. Vždycky významově tak trochu stáli i za tou druhou lajnou, kterou představují třeba Testament, Exodus, Overkill nebo německá špička Kreator a Destruction. Ale zase na druhou stranu se u nich jednalo o poctivé řemeslo. ..
Pamatujete na přelom osmdesátých a devadesátých let, kdy byl hair metal na absolutním vrcholu a vydavatelské firmy chrlily denně dvacet kopií Mötley Crüe, desatery Poison a patnáctery Guns n´Roses? Stačilo, aby kapela měla uječeného zpěváka, který měl pořádného kadeřníka, šikovného sólového kytaristu a o úspěch na MTV bylo postaráno. Těch jmen bylo: War Babies, Roxx Gang, Pretty Boy Floyd, 21 Guns, Bang Gang, Tangier, Big Bang Babies, Herricane Alice, Babylon A.D., Roxy Blue… ..
Alter Bridge byli od svého počátku ostře sledovanou kapelou. Nejprve šlo o to, že ji na nohy postavili tři čtvrtiny koncem devadesátých let multiplatinově úspěšných postgrungeových pánbíčkářů Creed. K nim se připojil do té doby ne zrovna moc známý zpěvák a příležitostný herec (zahrál si epizodní roli Thora po boku Marka Wahlberga ve filmu Rock Star) Myles Kennedy. Ten se postupem času vypracoval na jednoho z nejlepších současných hardrockových vokalistů. ..
Je to na úhlu pohledu. Můžeme tvrdit, že kdyby David Reece nikdy nenahradil Uda Dirschneidera v Accept, neštěkl by po něm dnes ani pes. Ono je to totiž dvousečné. Skalní fanoušci jej tenkrát nepřijali a vytýkali mu, že německou ocelovou mašinu natlačil do amerického hardrocku. Reece tak musí po zbytek kariéry žít s vypáleným cejchem „voice from Accept“, což není jednoduché. Blaze Bailey, John Corabi nebo Ripper Owens by o tom dokázali mluvit celé dlouhé zimní večery. ..
O významu Phila Anselma snad nikdo ani v nejmenším nepochybuje. Když kdysi jako dvacetiletý hejsek nastoupil do Pantery, aby na desce „Power Metal“ demonstroval svůj halfordovský ječák, nebral jej ještě nikdo moc vážně. Aby také ano, když Pantera do té doby byla obskurní glammetalová kapela, hrající tak leda okresní přebor a na svém kontě měla tři bídná alba „Metal Magic“, „Project In The Jungle“ a „I Am The Night“. Jenže posměváčkům brzy jejich škleb ztvrdnul, když Pantera,..
Kdeže jsou doby, kdy Krucipüsk působili jako zjevení. Svým specifickým crossoverem, kde míchali thrash metal s hardcorem a hospodským rockem si podmanili celou republiku a skladby jako „Sexy Voodoo“, „Druide“, „Belzebub Disco“, „Musim do Mexika“ a hlavně „Láska je kurva“ patří rozhodně k tomu lepšímu, co kdy v české rockové produkci vzniklo. Před deseti lety byli Krucipüsk na vrcholu. Měli aktuálně venku nejlepší desku „Druide!“, Hájíček na pódiích bouřil s liščím ocasem za kalhotami a kapela ..
Pochybuje snad někdo o tom, že Sammy Hagar je jedna z největších žijících legend rockové hudby? Chlápek, který toho prožil více, než někdo stihne za pět životů, si zase udělal radost. Jinak se totiž nedá o jeho desce, kterou natočil s kupou svých kamarádů, snad ani mluvit. Dá se také říci, že nová deska „Sammy Hagar and Friends“ jako by rekapitulovala jeho čtyřicetiletou kariéru, která je plná všemožných vzestupů, ale i pádů. Ty se naštěstí Sammymu díky jeho přirozené inteligenci a dobrému obchodnímu čuchu podařilo srazit na minimum. ..
Je to asi dva roky zpátky, kdy jsem tady konstatoval, že přece jen těch cover alb už je trochu přehršel. Začala to Metallica a Guns n´Roses a pak se s nimi roztrhl pytel. Přišel s nimi Vince Neil, L.A. Guns (dokonce dvakrát), Faster Pussycat, BulletBoys a bůhví kdo ještě. Trochu mi to vadí. Je ale pár výjimek. Jednou z nich jsou právě Sin City Sinners. A důvod? Tihle chlápci si nikdy nehráli na regulérní kapelu. Měli kolem sebe vždycky neuvěřitelné množství hvězdných hostů, neustále tvrdili, že si hrají jen tak pro radost ..
Položme si otázku. Byla tahle kapela někdy zajímavá něčím jiným, než že si všichni členové po vzoru „bratrských“ Ramones říkali stejným příjmením Dwarf? Jistě, patřila do generace kanadských heavy metalových kapel, které se snažilx začátkem osmdesátých let konkurovat těm z Ameriky, jako byli Mötley Crüe, Ratt, Quiet Riot, Y & T, Twisted Sister, Malice, Armored Saint a další. Možná to bylo destinací nebo tím, že neuměli napsat takové hity jako zmínění Amíci, ale Killer Dwarfs nezažili ani těch patnáct minut slávy...
Kdo má doma (já věřím tomu, že každý fanoušek rockové hudby) knížku Heavy Metal Direkt ze třiadevadesátého a nalistuje si stránku, kde se v pár větách autoři zabývají Novou vlnou britského heavy metalu, bude vědět o čem mluvím. Pro neznalé si dovolím citaci: Dnes potřebujete pouze vědět, že a) skoro všechny ty kapely stály za starou belu, za b) v Japonsku jsou jejich alba stále jedničky..
„Tady je svět ještě v pořádku.“ Hlásá jeden nejmenovaný obchodní řetězec. Že svět už dávno za nic nestojí, to už víme všichni, a proto člověk potřebuje jakous takous jistotu. A některé i má. Kromě té existenční, že si pro něj jednou přijedou funebráci, i tu, že ten vnitřní svět Monster Magnet je také stále v pořádku. Sice je choromyslný, pokroucený, plný jedovatých flusanců a halucinogenně rozostřený, ale v pořádku. ..
Byla snad v roce 1990 vysmívanější kapela, než tihle křesťanští rockeři? Kritikům a nakonec i fanouškům ze dne na den začalo na těchto druhdy miláčcích rockových magazínů vadit úplně všechno. Vyčítali jim jejich žlutohnědé oblečení, kritizovali je za to, že na turné k deskám „Soldiers Under Command“ a „To Hell With The Devil“ házeli do lidí výtisky bible, vadila jim muzika. Přitom ještě pár let předtím Stryper prodávali desky v milionových nákladech. Ovšem jejich další album „Against The Law“ je ukázalo v trochu jiném světle, v chabé naději,..
„Tohle jsou noví Deep Purple!“ Hlásá o sobě s pýchou hrdého kohouta na smetišti italská pětice Voodoo Highway. Tvrzení je to skutečně odvážné, protože Deep Purple, zejména se svou nedostižnou tvorbou ze sedmdesátých let, jsou legenda nejlegendovatější. Jejich tvorbě se chtěl přiblížit kdekdo. Jako o nových Párplech se mluvilo začátkem osmdesátých let o Iron Maiden, jenže ti byli z trochu jiného těsta. ..
Lita Ford se pokouší ze všech sil znovu nastartovat svou kariéru. Čtrnáct let od vydání průměrné desky „Black“ žila v ústraní se svým manželem Jimem Gillettem, s nímž v roce 2009 vyprodukovala příšernou comebackovou desku „Wicked Wonderland“, po které záhy následoval rozvod dvojice. Lita, kterou její manžel oškubal nejen o majetek, ale vyhrál do své péče i jejich děti, začala hledat útěchu v hudbě. Vrátila se ke kořenům, k dobám, kdy působila po boku Joan Jett v The Runaways..
Můžete si myslet, že „Františkovy Lázně“ jsou odrhovačka, sice chytře napsaná, ale stejně odrhovačka. Můžete si myslet, že „Šrouby a matice“ svým způsobem čerpají z „Prvního polibku“ od Brutusu, a i když se tváří bůhvíjak světoborně, pořád je to jen stařičký bigbítkový oplodňovák. Asi je to i pravda. A to, že se právě těmihle dvěma skladbami dostali Mandrage mezi tuzemskou hudební špičku, je pro ně možná trochu nešťastné...
Otázka stojí jasně: Může kapela jako Škwor vůbec nečím překvapit? Spolek, který se řadí mezi Alkeholy, Harleje, Dogy a snad i Kabáty, musí mít pečlivě danou svou vlastní linii a kdyby z ní uhnul, vzalo by ho jeho vesnické publikum vidlemi. To ví naprosto každý. A samozřejmě to ví i kapela Škwor, která přichází se svou už sedmou studiovou (když nepočítám nulté album „May Day“) deskou, kterou nazvala „Sliby & lži“. Tady by mohla recenze skončit...
Se zpožděním, ale přece, tu máme druhý díl „Devil´s Supper“, dvojalba, které přichystal frontman kultovních britských šraml rockerů Dogs D´Amour, Tyla. Jak už jsem poznamenal v recenzi na akustickou část dvojdíla, Tyla je v posledních době nebývale čilý a už teď se mluví o comebacku Dogs D´Amour i na studiové bázi a to dokonce v sestavě, která má na svědomí pravděpodobně nejlepší album „The Dynamite Jet Saloon“. Ale to předjímáme věci, které buď přijdou, nebo ne. ..
Timothy Taylor čili Tyla, který si dnes říká Tyla J. Pallas, je všestranný člověk a především nebývale plodný umělec, kterého poznáte podle prvního tónu i barvy jeho specifického hlasu. V osmdesátých letech a začátkem devadesátých vedl velice svojskou formaci Dogs D´Amour, která s alby „The Dynamite Jet Saloon“ a „A Graveyard Of Empty Bottles“ představovala vrchol britského glampunku. Přestože je s debutovou deskou „A Bit Of What You Fancy“ z tohoto pomyslného trůnu sesadili ..
Jméno kytaristy Dregena má zvuk. Z floutka, ládujícího se v devadesátých letech kokainem, je dnes respektovaný kytarista, který už něco dokázal. Byl u pionýrských začátků průkopníků severského špinavého rock n´rollu The Hellacopters, se svými domovskými Backyard Babies nahrál šest silných desek, odjel koncerty po boku svých velkých oblíbenců Mötley Crüe, a když ikona světového glampunku, někdejší zpěvák Hanoi Rocks Michael Monroe hledal náhradu za odpadlého kytaristu Gingera,..
Kromě osoby Kurdta Vanderhoofa dnes nemá současná sestava Metal Church s jejich průkopnickou minulostí osmdesátých let nic společného. I Vanderhoof, ač působil stále jako skladatel, za sebe do hry s klasickou deskou „Blessing In Disguise“ poslal kytaristu Johna Marshalla, který v budoucnu proslul tím, že na turné k metallicovské "Černé desce" převzal kytarové party zraněného Jamese Hetfielda. Dnes Metal Church nemají personálně nic společného s minulostí, hudebně ovšem rozhodně ano...
Praštit si do Running Wild se v posledních, dejme tomu, patnácti letech, stala jakási kratochvíle hudebních publicistů. A nebudeme si nalhávat, že neprávem. Podle názoru řady fanoušků nahrála tahle kapela své poslední dobré album v roce 1994 (s čímž souhlasím i já) a od té doby působí tu více, tu méně směšně. Kasparek s příchodem ještě jakžtakž zkousnutelných desek „Masquerade“ a „The Rivalry“ jaksi ztratil schopnost psát..
Asi už každý ví, že britští Asking Alexandria nejsou ta metalcoreová mlátička, jako v dobách plnohodnotného debutu „Stand Up And Scream“, ale že postupem let se z kdysi vcelku monotónní breakdown mašiny stala univerzálnější rocková kapela. Ta čerpá ze zlatého fondu této hudby, čili z osmdesátých let, ovšem všechno hraje po svém, když nezapomíná na své kořeny (ty leží až v daleké Dubaji) a samozřejmě nerezignovala na hutný moderní zvuk. Změna byla patrná už před lety, ..
V roce 2011 s albem „Die For Diamonds“, který poháněly hity „Key To My Heart“ a „Highest Mountain“, to vypadalo, že Billion Dollar Babies mají našlápnuto na podobnou kariéru jako Reckless Love. Jenže zatímco Reckless Love pečlivě vybrušují svůj styl a na kontě už mají tři skutečně vynikající alba, Billion Dollar Babies zůstali až překvapivě nečinní. Vypadalo to na velkou kariéru, teď ovšem nad nimi visí otazník.
..
Co všechno ztratila Sepultura odchodem Maxe Cavalery je už předmět pro rockové historiky. Tu epizodu z druhé poloviny devadesátých let známe každý. Sepultura patřila tehdy mezi nejprominentnější rock/metalové kapely, za desku „Roots“ získávala platinová alba po celém světě, ovšem jako blesk z čistého nebe přišel rozkol, který vedl Maxe, aby si založil svou kapelu Soulfy. Zbylá trojice Andreas Kisser (kytara), Paulo Jr. (baskytara)..
„Já zpátky si dám tenhle film…“ zpívá v jednom ze svých nesčetných hitů Karel Gott. A podobně své album pojmenovali i druhdy pionýři britského alternativního punk rocku Manic Street Preachers. A ejhle! Oni dnes toho Gotta i připomínají. Ne, Manic Street Preachers nejsou už dávno tou buřičskou kapelou.,jako v dobách explozivního debutu „Generation Terrorists“, kdy zpěvák James Dean Bradfield hecoval svým skandováním: Repeat After Me, Fuck Queen And Country davy po celé Británii a ony mu zobaly z rukou...
Byly doby, kdy Annihilator po koutku pošilhávali po svém místě mezi thrashovou elitou. Nástup na to měli skutečně grandiózní. Strhující debut „Alice In Hell“, vycizelovanější „Never Neverland“ a především přelomová „Set The World On Fire“ dávali tušit, že máme co do činění s novými thrashovými velikány. Jenže pak se něco zaseklo. Možná za to mohla sebestředná povaha hlavního mozku kapely, kytaristy Jeffa Waterse, když na nevýrazném albu „King Of The Kill“ sám převzal pěvecké otěže po výborném Aaronu Randallovi..
Shameless mají už dávno na rockové mapě své místo. Pravda, není velké, ale své mají jisté. To především díky odvážnému debutu „Backstreet Anthems“, který přímo ve víru alternativní a elektronické revoluce v roce 1999 přinesl nečekaně svěží závan pořádného rock n´rollu. I když v dalších letech se slabšími alby „Splashed“ a „Famous 4 Madness“ kapela spíše živořila, jejich klubová vystoupení jsou především v sousedním Německu a Velké Británii vždy vítaným rockovým artiklem...
V devadesátých letech seděli na pomyslném blackmetalovém trůnu (když si samozřejmě odmyslíme ty nekorunované krále z Mayhem a budeme se bavit o celkové oblíbenosti) britští Cradle Of Filth a jejich norští sokové Dimmu Borgir. Obě kapely se předháněly v tom, kdo vytvoří pompéznější aranže, kdo vymyslí bombastičtější klávesové plochy, kdo udělá mohutnější chorály. Ač navzdory veškerým tendrům v rockové hudbě té doby, fungovalo to. Jenže čas oponou trhnul a v zákrytu lstivě čekala norská dvojice Satyricon..
Představovat Pearl Jam by asi bylo nošením dříví do lesa. Komerčně nejúspěšnější pohrobci druhdy Trák silné seattleské scény dnes už platí za ostřílené matadory, kteří si své ostruhy obrousili více než dvacetiletou existencí. A to v podstatě bez ztráty kytičky. Jasně, některá alba jako třeba „No Code“ nebo „Binaural“ nebyla úplně echt, ovšem v případě Pearl Jam je porovnáváte s legendárním debutem „Ten“ nebo neméně silným nástupcem „Vs“. ..
Na zaručeně poslední desky nebo koncerty už věří snad jen blázen. A proto prohlášení, které po desce „The Slip“ udělal Trent Reznor, že se jedná o jeho rozhodně poslední album, asi nikdo ani nebral vážně. Bylo proto jen otázkou času, kdy se objeví nová deska pod hlavičkou jeho nomen omen Nine Inch Nails. Kapely, která je ve svém industriálním stylu nepopiratelným průkopníkem a která dokázala právě elektronickou hudbu přenést na přelomu osmdesátých a devadesátých let za hranice mainstreamu..
Že jsou Hollywood Burnouts jedna z řady kapel, která využívá vlny zájmu o moderní hair metal, víme už od loňska. Že zní, jako kdyby nebyli z Německa, ale vyhřívali si cemry na plážích slunné Kalifornie, víme už taky. Takže vlastně jedinou novinkou v táboře téhle kapely je fakt, že jim vyšla druhá deska, kterou pojmenovali „Kick It Up A Notch!“. Jak zní, je taky skoro jasné. Zájem o hair metal stále trvá, tak proč měnit zavedený styl? ..
Co asi tak Maxe Cavaleru vede k tomu, aby chrlil desky jako na běžícím pásu… Loni se přihlásil se svými Soulfly s albem „Enslaved“, letos je tu s další deskou „Savages“. Sestava kapely doznala nepatrné korekce, když bubeníka Davea Kinkadea nahradil Maxův syn Zyon (ano ten, jehož srdeční tep otevírá nezapomentulné album Sepultury „Chaos A.D.“), ovšem jinak vše zůstává při starém. Ono taky od Soulfly čekat nějaké stylové přemety, to by mohl leda tak blázen. Max už je prostě starý pardál a jak říká..
The Runaways jsou dnes už skoro zapomenutou kapelou. Nehledě na fakt, že to byla první rocková kapela, složená ze samých osob něžného pohlaví, dnes už se jedná spíše o encyklopedický pojem. V současnosti je už běžné, že v čele rockové kapely stojí žena, ovšem oproti těm dnešním frontwoman (ne, opravdu nebudu jmenovat…) měly kočky z The Runaways, ehm…, koule. Byla to pořádně našlápnutá rock n´rollová hudba, která čerpala jak z glam rocku, tak i newyorské punkové scény a hity jako „Cherry Bomb"..
Zdánlivě je u Motörhead všechno v pořádku. Sestava této tříčlenné úderky je už léta stabilní, koncerty jsou stále působivé a navíc je na trhu novinka „Aftershock“. A jako vždy by konstatováním, že Motörhead vydali novou desku, mohla i tahle recenze skončit. Dneska už i každé malé dítě ví, že stylový přemet u Motörhead hrozí asi tak stejně jako sněhová vánice v rovníkové Africe. Lemmy je prostě dnes už skoro osmašedesátiletý pardál, který odmítá jakkékoliv změny, natož podřizování se trendům. ..
Korn očividně prožívají renesanci. Ještě před nedávnem odepisovanou kapelu opět posílil její někdejší člen a hnací motor kytarového tandemu Brian „Head“ Welch, a s ním kapela jako by nabrala do plachet čerstvý vítr. Zapomenuta jsou vcelku neúspěšná alba předchozích let, stejně jako comebackový propadák „Korn III: Remember Who We Are“ či předloňský (neříkám, že úplně nevydařený) elektronicko/dubstepový experiment „The Path Of Totality“. ..
„Chvíli počkáme a pak ti změníme image a přivedeme tě zpátky jako vůdce smečky…“ Tohle řekl někdy v roce 1970 producent Paul Rothchild Jimu Morrisonovi, nevěda, že Mr. Mojo Risin´ má už mílovými kroky nakročeno do hrobu na Pére Lachaise. Původní Rothchildův citát by mohl pasovat také v těchto dnech, na jinou (v českých poměrech stejně výraznou) osobnost rockové scény. Ladislava Křížka. Když v roce 2007 vrátil do hry svou nejslavnější štaci – Kreyson – mohlo to vypadat všelijak, protože řada fanoušků ..
Dodnes jsem si myslel, že to s Chrisem Holmesem není tak zlé, jako když se totálně ožralý válel v bazénu v kultovním snímku Úpadek a pád západní civilizace II: Metalové roky. Ani když v roce 2001 znovu vyletěl z řad W.A.S.P., říkal jsem si, že spoluautor takových skladeb jako „Wild Child“, „Kill Fuck Die“, „The Flame“ nebo „Kings Of Sodom And Gommorah“ by slabší kusy prostě nenahrál. Jak jsem se mýlil… Panebože jak… Dvanáct let tento rtuťovitý kytarista zahálel, aby se letos přihlásil se sólovým materiálem, ..
Málo bylo těch, kteří by si troufli vsadit na albový návrat těchto liverpoolských řezníků. Jasně, na pódiích působili zase od roku 2007, kdy slavili nemalé úspěchy, ovšem o desce se mluvilo až moc dlouho. Navíc kapelu loni opustil její někdejší pilíř a kytarový hrdina Michael Amott, a už to vypadalo, že se nad Carcass začínají stahovat mraky. Opak je ale pravdou a venku je aktuálně deska „Surgical Steel“. Carcass našli za Amotta odpovídající náhradu v podobě Bena Ashe a vše vypadá v nejlepším pořádku...
Avenged Sevenfold jsou dost možná metalovou kapelou současnosti s nejrychleji rostoucím kreditem na americkém trhu. Stejně jako minulá deska „Nightmare“, tak i novinka „Hail To The King“ se usadila na špici žebříčku oficiální americké hitparády, stejnou pozici zastala i v Anglii, a ve Finsku ji z prvního místa sestřelila jen novinka rock n´rollového barda Michaela Monroea. Toho jsem nezmínil jen tak náhodou. Když jsem si totiž v recenzi na jeho novinku „Horns And Halos“ pochvaloval, ..
Spojení je to zajímavé a neřkuli až nečekané. Kdysi, začátkem devadesátých let, hrdinové grunge, kteří bývají citováni hned po velké čtyřce Nirvana-Pearl Jam-Soundgarden-Alice In Chains (navíc komerčně byli úspěšnější než dvě posledně jmenované kapely) a zpěvák jedné z nejúspěšnější rockové kapely nultých let. Dnes už sice žijí jen z podstaty svých jmen, protože Stone Temple Pilots byli po svém reunionu jen odleskem své někdejší slávy a Linkin Park se vyčerpali rychleji, ..
Na Michaela Monroea je prostě spoleh. Kdyby svět bláznil sebevíc, pár jistot přece jen zůstává. Je jasné, že už nikdy neuslyšíme naživo kolovrátkový punk rock Ramones, že nikdy nemůžeme čekat ani švejkovský mírný pokrok v mezích zákona od AC/DC a Motörhead a že Michael Monroe nikdy nenahraje špatnou rock n´rollovou desku. Tenhle chlápek s image jeté štětky z botelu dvacátých let má prostě ten spratkovitý, sprostý rock n´roll v krvi víc než kdo jiný. Navíc je poznatelný hned po pár tónech...
Tommy Bolin je, jak se zdá, stále nepopsaný list. Přestože od jeho smrti letos v prosinci uplyne už neuvěřitelných sedmatřicet let, neustále je tento fenomén něčím vzrušující a stále je důvod pořád a pořád vymetat šuplíky, kde se povalují různé verze jeho skladeb. Taková je i aktuální kolekce „Whirlwind“. Že byl archiv tohoto fenomenálního kytaristy obrovský, potvrzuje i fakt, že v případě této novinkové kolekce se jedná dokonce o dvojalbum...
Časy, kdy byl Al Jourgensen opravdovým industriálním guru, jsou asi nenávratně pryč, stejně jako úspěchy z dob „Psalm 69“. Naživo dnes Jourgensen, kvůli dlouholetému užívání drog a chlastu, působí spíše jako roztřesený Ozzy Osbourne a neustále ukončování kariéry jeho kapely působí spíše už směšně. Zásluhy se mu nedají upřít, ovšem z těch se žít nedá. Po letošních živých vystoupeních, která působily spíše tristně, kdekdo už kapelu odepisoval...
Překvapení se ani konat nemohlo. Jak bude znít prvotina kapely Newsted, kterou pochopitelně vede bývalý basista Metallicy Jason Newsted, bylo jasné už od vydání EP „Metal“ začátkem tohoto roku. Newsted jako by chtěl bilancovat svou dosavadní třicetiletou kariéru a tak na svůj (sólový?) debut namíchal přesně takový koktejl, který vystihuje jeho působení v různých kapelách. Ať už to byli thrashoví veteráni Flotsam And Jetsam v polovině osmdesátých let, nebo to byla slavná Metallica, ..
Stačily tři roky a z Reckless Love je pravděpodobně nejzářivější hvězda na současném hair metalovém nebi. Debutová deska ukázala ambice s hity jako „Beautiful Bomb“, „Sex“ nebo „Wild Touch“ a zpěváka Olliho Hermana zbavila poněkud nešťastného stigma exvokalisty Crashdïet. Dvojka „Animal Attraction“ si už vykračovala na titánských nohou vedená obřím úspěchem singlu „Hot“. Na ní se Reckless Love stali univerzálnější rockovou kapelou, ..
Začátkem nového tisíciletí kredit Deep Purple povážlivě klesal. V kapele po odchodu Jona Lorda zbyl už jen jako původní člen, který pamatuje debut „Shades Of Deep Purple“, pouze bubeník Ian Paice. Když k tomu připočteme neúspěch slabého alba „Abandon“, je jasné, že na vyskakování nebylo. Vzpruha přišla, když se na uvolněné místo za klávesami postavil někdejší hráč Ozzyho Osbournea Don Airey. esami postavil někdejší hráč Ozzyho Osbournea Don Airey. Deep Purple se také po dlouhých letech rozhodli, že producentskou taktovku nebude třímat Roger Glover, ..
Tahle kapela měla vždycky ty nejlepší předpoklady stát se hvězdou mezinárodní velikosti. Byla totiž jedna z prvních (ne-li vůbec první) superskupin v hairmetalovém ranku v jejímž čele stál protřelý bubeník Carmine Appice, který už v šedesátých letech působil u - v té době hodně vlivných - Vanilla Fudge. Jenže skutečnost byla jiná a přestože desky „Ready To Strike“ nebo o poznání měkčí „Thrill Of A Lifetime“ byly nepopiratelně kvalitní, prodejními trháky se nikdy nestaly. Proto jsem se také před dvěma lety divil, ..
Přestože předchozí „Purpendicular“ po komerční stránce neznamenalo bůhvíjaký úspěch, bylo natolik kvalitní, že kapela prokázala své právo na další existenci. Na život po Blackmoreovi. V kapele díky kliďasovi Morseovi byla dobrá atmosféra a nic nenasvědčovalo tomu, že by se další deska neměla tvořit lehce. Jenže s čím nikdo moc nepočítal, studnice nápadů Deep Purple začala najednou pěkně rychle vysychat. Můžeme spekulovat o tom, ..
Nebudeme se bavit o tom, že Tři sestry jsou skutečný fenomén. Jejich pivní punk rock na debutu „Na Kovárně to je nářez“ se stal už dávno kultovním, stejně jako skladby typu „Zelená“, „Hrábě“, „Homosexuál“, „Pijánovka“ nebo „Modlitba pro partu“ z dalších desek. Dneska Tři sestry v podstatě už nejsou skoro vůbec punk. Je to prostě lidová zábava. Fanánkovy texty prodchnuté hospodskou poetikou čtvrté cenové mají k prostému lidu hodně blízko, a proto jsou dnes Ségry tak uznávanou kapelou, ..
Když v roce 1999 vyšla bezejmenná prvotina Buckcherry, bylo to něco. Ze Švédska už tehdy hlasitě zaznívali The Hellacopters nebo Backyard Babies, jenže Buckcherry byli z Kalifornie, produkoval je slovutný Andy Johns, spolupracovali s kytaristou Sex Pistols Stevem Jonesem a měli našlápnuto k tomu, aby zachránili starý dobrý rock n´roll. Dokonce předskakovali Kiss na jejich turné „Psycho Circus“. Jejich debut byl přecpaný energií, našlo se i několik skvělých věcí (jako třeba úvodní „Lit It“) a vypadalo to na velkou kariéru...
Jak přežít bez svého hlavního tvůrčího mozku řešili Deep Purple už v roce 1975, kdy Blackmore poprvé kapelu opustil. Navíc bylo před japonským turné, kde se fanoušci okamžitě proti
odchodu Blackmorea vzbouřili. Kapela to ale vyřešila šalamounsky. Nejprve rozšířila playlist koncertů a pak do svých řad angažovala amerického kytaristu Joea Satrianiho, který v Japonsku
požíval status poloboha. Satriani naskočil do rozjetého vlaku neuvěřitelně rychle. "U poloviny skladeb jsem se držel Ritchieho ..
Když vyšla první deska kapely Bang Tango „Psycho Cafe“ v roce 1989, byla tahle pětice z Los Angeles považována za nástupce Guns n´Roses. Jenže dvojka „Dancin´ On Coals“ se prodávala už hůře, navíc kapela začala více koketovat s funkem a proto působila jako spratkovitý hairmetalový bratříček Red Hot Chili Peppers. Trojka „Love After Death“, přestože byla asi ze všech desek nejlepší, brzy zapadla a za Bang Tango se zatáhla opona. I když ne na dlouho. Jenže, když došlo k reunionu, už chyběl famózní kytarista Mark Knight, ..
Jestli má kapela pokračovat dál, musí se vrátit Gillan. Takové bylo stanovisko Lorda, Paice a Glovera. Blackmore byl pochopitelně proti. Navíc se za Gillanův návrat postavila i vydavatelská firma, protože chtěla pětadvacet let Deep Purple oslavit ve velkém stylu. A s nejklasičtější sestavou. Blackmore ale chtěl pro kapelu získat zpěváka Mike DiMea z amerických Riot. DiMeo dokonce s Gloverem rozpracoval nějaké skladby pro album "The Battle Rages On...", ale najednou musel z kola ven. ..
Spiritual Beggars je skutečně zajímavá kapela již od svých počátku před dvaceti lety. Vyrukovat v době, kdy byl na vrcholu grunge, který rockové dinosaury popíral už jen z podstaty, s revivalem sedmdesátých let, to chtělo kus odvahy. Samozřejmě první desky nesou otisk doby a jejich zvuk působí špinavě a garážově, ale v té době se stoner metal tak chápal. Dnes už jsou Spiritual Beggars v jiné pozici. Kytarový génius Michael Amott, který se jinak vyžívá v deathmetalových Arch Enemy je dotáhl ke svébytnému zvuku, ..
Timothy Taylor je v posledních letech nebývale čilý. Že vám tohle jméno nic neříká? A co potom Tyla a jeho kapela Dogs D ´Amour? To už je lepší, co…? Tak tenhleten Taylor se pustil letos do pozoruhodného projektu. Nejen, že v poslední době chrlí sólové nahrávky jako na běžícím pásu (a kvalita nikdy nejde pod - už z dob Dogs D´Amour - stanovenou laťku), nachystal (zatím tedy jen koncertní) comeback svých domovských Dogs D´Amour (dokonce v původní sestavě), ale také připravil rozsáhlý projekt „Devils Supper“. ..
Psal se rok 1989 a místo zpěváka u Deep Purple bylo volné. Kapela se rozhodla oslovit několik známých zpěváků a do nejužšího seznamu se vešel Doug Pinnick z King´s X, John Farnham z Little River Band, Brian Howe z Bad Company, Jimmy Barnes od australských rockerů Cold Chisel a hovořilo se i o Ronniem Jamesi Diovi. Chvíli to vypadalo, že Gillanovo místo obsadí Američan Terry Brock nebo Jimi Jamison ze Survivor. Jenže dny utíkaly a Blackmore, který se stal skoro neomezeným vládcem..
Psal se rok 1994. Kurt Cobain si právě prohnal hlavou kuli z brokovnice. Grunge, styl, který Cobainova Nirvana beze zbytku reprezentovala, se stal přes noc modlou snad všech puberťáků. Móda, které vládly kostkované košile, bradky a zahnojená bagančata se stala jakousi uniformou. Přesně do té doby zapadli i skotští Stiltskin. V témže roce se jim totiž povedl velký hit „Inside“, který představoval přesně to, co tehdejší rocková mládež chtěla slyšet. Orvané melodie, podladěné, trochu disharmonické kytary..
Thin Lizzy je bezesporu jedna z nejvlivnějších kapel sedmdesátých let. Můžete protestovat, nesouhlasit s tím, ale je to tak jediné, co proti tomu můžete dělat. Stejně jako Thin Lizzy měli vliv na celou generaci zejména amerických kapel, měl i styl psaní Phila Lynotta vliv na další a další muzikanty. Když v roce 1986 Lynott zemřel na přílišnou konzumaci chlastu a drog, svět přišel o jednoho z nejlepších rockových hudebníků. Přišlo ticho. To trvalo až do konce devadesátých let, kdy někdejší členové Lynottovy sestavy,..
V táboře kapely byl vcelku klid. Dnes už víme, že to byl klid před bouří. Deep Purple odjeli dvouleté světové turné a dali si chvilku čas na odpočinek. Roky se trochu projevily. Hektické cestování už zmáhalo zejména pětačtyřicetiletého Lorda, který čím dál častěji utíkal ke skládání siut pro svá sólová alba plné vážné hudby. I Gillanovy hlasivky už potřebovaly více odpočinku, než v sedmdesátých letech, proto příprava další desky trvala celý rok. ..
Kdyby byl rok 1973, neměli by AC/DC svou pozici vůbec jednoduchou a možná by se nestali australskou senzací číslo 1. Jenže on je rok 2013 a AC/DC mají po celém světě obrovský zástup obdivovatelů, plagiátorů nebo prachsprostých vykradačů, už jen záleží, jak si to sami pojmenujete. Jedny z nejlepších si vypiplali ve své domovské Austrálii. Ovšem v případě Airbourne se nedá mluvit jen jako o bezduché kopírce. Samozřejmě ovlivnění hudbou bří Youngů táhne z této čtveřice na míle daleko. ..
Bret Michaels je dnes v pozici, kdy si může dovolit cokoliv. Záda mu kryjí multiplatinové úspěchy (zejména prvních tří desek) jeho domovských Poison, na scéně i přes počáteční úšklebky patří mezi všemi respektovanou osobnost a ta léta, kdy patřilo k nejoblíbenějším kratochvílím hudebních kritiků bouchnout si do něj, respektive do Poison, jsou už dávno tytam. Vliv Poison na scénu je neodiskutovatelný, a kapela ještě dnes dokáže plnit i ty největší ..
Osm dlouhých let jméno Deep Purple neexistovalo. Ritchie Blackmore žal úspěchy se svou kapelou Rainbow, kterou prošel paradoxně i Roger Glover, kterého se kdysi Blackmore
nepěkně zbavil. Ian Gilan po vcelku neúspěšné sólové dráze, kde koketoval s jazz rockem, vyjel s kapelou Gillan, kde světu představil i budoucího kytaristu Iron Maiden Janicka Gerse a poté nazpíval s další legendou Black Sabbath jejich album "Born Again". David Coverdale s Jonem Lordem a Ianem Paicem postavil Whitesnake, ..
Ponechme stranou nechutnosti, kterým předcházel rozchod zpěváka Geoffa Tatea se zbytkem Queensrÿche poté, co se pěvec se zbylými členy popral přímo na pódiu. Je to už přece jen rok stará záležitost. Důležitější je, co se odehrávalo potom. Geoff Tate si ihned postavil svou verzi Queensrÿche, ponechal si původní jméno a vydal nepříliš vydařenou desku „Frequency Unknown“ s řadou najatých muzikantů. Zbytek hudebníků – tedy kytarista Michael Wilton, basista Eddie Jackson, bubeník Scott Rockenfield a druhý kytarista Parker ..
Tytam jsou doby, kdy londýnští The Quireboys platili za naprostou ostrovní senzaci, které se dostalo i šance dobýt Ameriku. Jejich debutová deska „A Bit Of What You Fancy“ s nezapomenutelnými hity jako „I Don´t Love You Anymore“, „Roses And Rings“, „Hey You“ nebo „Sex Party“ (u nás jí kdysi zprznil Citron jako „Sexbomby“) se dokonce dostala do amerického žebříčku, v domovské Anglii vyšplhala až na druhé místo a vypadalo to, že na ohromný úspěch je zaděláno. Přestože to tehdy kapela slízla od části kritiků, ..
Začátkem roku 1975 se zbylá čtveřice Lord, Paice, Hughes a Coverdale sešla, aby se poradila, co bude dál. Blackmore byl nenávratně pryč a nechtěl se současnou sestavou mít nic společného. Lord s Paicem se přikláněli k myšlence kapelu úplně pohřbít, kdežto Coverdale s Hughesem se namlsali úspěchem, a nechtěli o konci Deep Purple ani slyšet. Nakonec původní členy přemluvili a začala se řešit otázka prázdného kytarového postu. S kapelou zkoušel Clem Clempson z Humple Pie nebo Rory Gallagher,..
Poslední dobou budily aktivity Tracii Gunse spíše pobavený úsměv než respekt, který by si tento muzikant zasloužil. Už jen díky tomu, že stál na samém zrodu Guns n´Roses, kde jej na postu sólového kytaristy nahradil v roce 1985 Slash. Renomé si proto Guns získal až ve své kapele L.A. Guns, kde působil od svého odchodu z Guns n´Roses až do roku 2003, kdy s basistou Mötley Crüe Nikkim Sixxem založil průměrňoučký projekt Brides Of Destruction. ..
Co vlastně čekat od nového alba Blackmore´s Night? Asi těžko něco jiného než renesanční folk rock, který má k Deep Purple daleko asi tak jako z Plzně na Měsíc. Ritchie Blackmore byl vždycky příznivcem středověkých hudebních variací, které sem tam implantoval i do hudby Deep Purple. Než se definitivně zbláznil do (o dvě generace mladší) sličné Candice Night, šlo to s ním ještě vydržet. Pak ale nechal uzdu své středověké fantazii řádně puštěnou a vznikl z toho hybrid Blackmore´s Night. Jasně, pochopitelné je, že po ..
Definitivním potvrzením úspěchu nové sestavy bylo grandiózní vystoupení na festivalu California Jam 1974, kde Blackmore a spol. představili pěvecký talent Davida Coverdalea Americe. Zpěvák doslova uhranul desetitisíce návštěvníků svým podáním bluesové "Mistreated" a kapela se vracela s velkým úspěchem do Evropy, aby
nahrála své další album. V tu chvíli začaly první problémy. Coverdaleovi a Hughesovi vzrostlo sebevědomí a dělali si stále větší nárok na autorský podíl na novém albu. ..
Robert Bartleh Cummings vulgo Rob Zombie je poslední dobou nebývale čilý. Pokud vynecháme produkci jeho béčkových hororů, kterých si za poslední tři roky (ať už jako herec nebo režisér) připsal celkem pět (a další připravuje), je tu po loňské sbírce remixů „Mondo Sex Head“, kde spolupracoval s řadou renomovaných dýdžejů, regulérní novinka „Venomous Rat Regeneration Vendor“. Oproti tři roky staré „Hellbilly Deluxe II.“ V Zombieho kapele - ve které lze zaregistrovat kytaristu Johna 5..
Pokud si libujete v předpotopním thrash metalu, zkříženém s trochou deathu a venkovského black metalu, navíc s dřevním zvukem, mohla by kapela Drzý čert být přímo pro vás. Abych se po pravdě přiznal, nejvíc mě na této kapele zaujalo její jméno z klasické pohádkové komedie „S čerty nejsou žerty“. Říkám si, mohla by to být docela sranda, tahle kapela je mi podle jména sympatická, ta se asi nebude brát tak vážně. Jenže ona se vážně bere a to je největší problém jejich debutové desky „Codex Cigas“...
Pohádka o tom, jak mladý, trochu obtloustlý David s knírkem ke štěstí přišel je všeobecně známa. Poté, co kapela po odchodu Gillana a Glovera téměř ihned angažovala zpívajícího basistu Glenna Hughese, vyhlásila masivní konkurz na zpěváka. Blackmore se stále nevzdával naděje, že by uprázdněný post mohl převzít Paul Rodgers z Free, ovšem poté, co si ten postavil kapelu Bad Company, naděje pohasly. Do konkurzu se přihlásily stovky zpěváků. David Coverdale byl jedním z nich. ..
Situace byla zlá. Po náročném, ovšem megaúspěšném turné po Japonsku se kapela vrací zpět do Evropy. Rozhádaná. Držíce Gillana a Blackmorea co nejdál od sebe, aby jeden neskončil v nemocnici a druhý v kriminále. Tvůrčí potenciál pomalu vyprchával, protože oba kohouti nebyli schopni spolu vydržet ve studiu déle než minutu a proto nové skladby vznikaly odděleně. Blackmore se začal chovat nepřátelsky i vůči Gloverovi a jeho skladby, které basista nosil na společné schůzky, apriori odmítal...
Situace už byla jiná, než při přípravách "Fireball". Paradoxně tomu napomohla nemoc Iana Gillana, která zpěváka na celé dva měsíce vyřadila z provozu. Kapela, zejména tedy Glover a Blackmore, měla dost času na skládání nového materiálu. Když byl hotový, vydala se v prosinci 1971 s uzdraveným Gillanem do švýcartského Montreux,
aby zde natočila své další album. Jenže, když dorazila naše pětice na místo, zjistila, že vlastně nemá kde nahrávat, protože kasíno po koncertě Franka Zappy do základu vyhořelo...
„Mám vás všechny rád. Mám rád i toho debila Kotzena, i když nikdy nebude mít žádnou osobnost,“ řekl někdy v roce 1993 notně namazaný Bruce Anthony Johannesson vulgo C.C. DeVille, který právě zmizel z řad Poison, kde jej nahradil Richie Kotzen. Přestože pro Poison byl C.C. DeVille vždy jakýmsi symbolem a „jediným možným kytaristou“, v jedné věci se mýlil. Richie Kotzen totiž má osobnost. A jakou! Přesvědčit se o jeho charismatu přišla zhruba dvoustovka návštěvníků jeho akustického koncertu na dvoře Zach´s Pubu v Plzni...
Při prvním letmém pohledu se může kapela Kingdom Come zdát jako jeden z těch hitových zázraků konce osmdesátých let, které rychle zazářily prvními nahrávkami, ale stejně rychle zase pohasly. Jenže při při zevrubnějším zkoumání kariéry této formace německého zpěváka Lennyho Wolfa musíme nutně přijít na to, že jejich hudba se vždy odlišovala od zbytku hair metalové scény, kam byli Kingdom Come trochu neprávem řazeni...
"In Rock" znamenalo pro novou sestavu Deep Purple fenomenální úspěch v domovské Anglii. Britští fanoušci předchozí alba prakticky ignorovali, ovšem "In Rock" vynesli až na čtvrté místo oficiální hitparády. Amerika zůstávala po úspěchu "Hush" přece jen k novému směřování kapely trochu chladná, což ovšem nemělo trvat dlouho. Hektické turné ovšem brzy přineslo první problémy. Za prvé nebylo moc času na skládání nového materiálu a začaly se projevovat ..
Od počátku bylo naprosto jasné, že vydání nového alba Black Sabbath, navíc s Ozzym Osbournem za mikrofonem, je událostí letošního roku. Už jen proto, že album „13“ vychází osmnáct let po poslední desce Black Sabbath, nepovedené „Forbidden“ a neuvěřitelných pětatřicet let po poslední studiové spolupráci pánů Osbournea, Iommiho a Butlera „Never Say Die!“. Ponechme stranou nechutné tahanice, které vyprovokovaly manželky a zároveň manažerky všech tří zmíněných pánů,..
Kdeže jsou časy, kdy energií nadupané desky "Peace Sells... Who´s Buying" nebo "Rust In Peace" ohromovaly precizními Mustaineovými riffy a kulometnou palbou? Kdeže jsou časy, kdy "Countdown To Extinction" a "Youthanasia" bouraly hitparády a ukázaly, že i thrash metal může být komerčně zajímavý i bez toho, aby kapela ztratila vlastní tvář. Mustaine nám nějak stárne a od comebacku před deseti lety, který korunovala slušná deska "The System Has Failed" to s Megadeth jde trochu z kopce. ..
Simper s Evansem za sebou naposledy zavřeli dveře v červnu 1969, kdy ještě deska "Deep Purple" nebyla na světě. Náhrada za Evanse spadla z nebes. Lord s Blackmorem se šli podívat na koncert kapely Episode Six, protože slyšeli o jejím zpěvákovi samou chválu. A řeči nepřeháněli. Angažmá mu nabídli hned na místě. Ten čtyřiadvacetiletý mladík se jmenoval Ian Gillan. A hned souhlasil. S Gillanem si zbylá trojice hned padla do noty, ..
Vypadá to, že máme co do činění s novou finskou hair metalovou senzací. Čtveřice mladíků z finských Helsinek tak dává Nové vlně skandinávského hair metalu další šanci na přežití a slušné vyhlídky do dalších let. Po průkopnících Hardcore Superstar a Crashdïet a jejich vzorných následovnících Crazy Lixx, Reckless Love nebo dnes bohužel již rozpadlých Vains Of Jenna jsou tu Santa Cruz, kteří se ostře směrem vzhůru šplhají po žebříčcích hitparád a v domovském
Finsku platí toto jaro za senzaci číslo 1. ..
Volbeat vždycky dokázali zaujmout. Ať už svou samotnou hudbou, ve které velice osobitým způsobem zkřížili metalové riffy, hardrockový spodek a klasické americké rockabilly, anebo jen tím, jací hosté se objevovali na jejich deskách. Postupem let se z nich stala velká evropská kapela, která dokáže naplnit prakticky veškeré sály a už už pošilhává po stadiónech. Věhlas kapely dosáhl až do Ameriky a proto se k pracím na jejich novém albu přihlásil kytarista newyorských thrasherů Anthrax Rob Caggiano. ..
„Zpočátku jsme jenom kopírovali Vanilla Fudge. Ty jsme prostě milovali, stejně tak jako Hendrixe nebo Cream. Nedělali jsme nic,
než jsme ve své tvorbě prolínali prvky jejich hudby,“ řekl o prvním období Ritchie Blackmore. Sám už s kapelou v době, kdy vznikala
trojka, která nesla prostý název „Deep Purple“, spokojený nebyl. Nebyl spokojený ani s prací producenta Dereka Lawrence. Přesto v lednu
1969 šla kapela znovu do studia, aby stvořila třetí album během sedmi měsíců...
Alice In Chains patří k jistotám. Když se jim po různých komplikacích podařilo před čtyřmi lety konečně nastartovat comeback, poté, co zesnulého zpěváka Layne Staleyho nahradili jeho hlasovým klonem Williamem DuVallem z rozpadlých Comes With The Fall, bylo to, jako kdyby tahle kapela nikdy nepřestala existovat. Jerry Cantrell neustále chrlil své valivé riffy, které podporoval disharmonickými vyhrávkami, jako blahé paměti na slavných deskách "Facelift" nebo "Dirt". Dnes už samozřejmě..
Už je to jedenadvacet let, co se na scéně objevilo jméno švédské black metalové kapely Marduk. Ta se svým debutovým albem Dark Endless šokovala celou scénu nesmírnou brutalitou, která si v ničem nezadala s protřelými kousky od Darkthrone nebo Mayhem. Dodneška mají Marduk na svém kontě dvanáct studových alb a z původní sestavy zbyl už jen hlavní mozek kapely a kytarista Morgan "Evil" Hakansson. K němu po problémech s klasickým vokalistou (nikoliv však původním) Legionem přibyl jeho druhý hudební rozměr, zpěvák Daniel "Morutus" Rostén. ..
V Americe platili Deep Purple po vydání „Shades Of Deep Purple“ a zejména po emisi singlu „Hush“ za hitový objev. Singlu se prodaly miliony a
kapela se hřála na výsluní. „Když jsme přijeli poprvé do Ameriky, lidé říkali – skvělá kapela, skvělý jméno,“ vzpomíná na rok 1968 Jon Lord. Jenže
doma v Anglii už tak na růžích ustláno neměli. Deska se ani nedostala do žebříčků a kapela hrála po hospodách a malých sálech. Hudebníci
se ale nenechali odradit a takřka hned po vydání debutu začali připravovat desku „The Book Of Taliesyn“.
..
Honosit se ještě po skoro čtyřiceti letech nálepkou ex-AC/DC mi přijde trochu ujeté. Navíc, když víte, že Dave Evans byl zpěvákem této australské
legendy jen pár měsíců než jej nahradil Bon Scott, a než vůbec kdy vyšla první deska AC/DC. S bratry Youngovými natočil pouze
dva singly „Can I Sit Next To You Girl“ a „Rockin´ In The Parlour“, což není samozřejmě zaručený status nehynoucí legendy. Evans po svém odchodu/vyhazovu (záleží koho se zeptáte)
z AC/DC postavil krátkodechou kapelu Rabbit,..
Je to rok, co jako časovaná bomba vybuchla seattleská pětice Queensryche, když přímo na pódiu došlo k potyčce mezi zpěvákem Geoffem Tatem a zbytkem kapely. Kytarista Michael Wilton a bubeník Scott Rockenfield okamžitě prohlásili, že Tate už není členem kapely a místo něj do svých řad doplnili někdejšího zpěváka Crimson Glory Todda La Torreho. Tate reagoval okamžitě a hned si postavil svou verzi Queensryche, kde se objevil i kytarista Kelly Grey, který před patnácti lety nahradil legendárního Chrise DeGarma. ..
„Pojďte a poslyšte příběh z dávných časů, kdy prabáby našich pradědů byly ještě dětmi...“ Lépe než tento citát ze seriálu Cirkus Humberto, by asi jiný
tento příběh o Deep Purple uvádět nemohl. Psal se totiž rok 1967, kdy se mladý, teprve dvaadvacetiletý, kytarista Ritchie Blackmore vrátil z Hamburku, kde zkoušel prorazit po vzoru Beatles, do své rodné Anglie. Jedním z prvních lidí, které potkal, byl mohutný varhaník s mrožím knírem, který se jmenoval Jon Lord. Právě v tu chvíli byl položen základní kámen kapely..
Věční loseři, kteří nikdy nebudou úspěšní, tak jak by si zasloužili. Odpadlíci z postkvětinové scény šedesátých let, na které se vždy bude koukat mezi prsty. Souputníci New York Dolls a MC5, kteří skončili stejně neslavně, jako jejich vrstevníci. Ožralové, feťáci, ale také vynikající muzikanti, kteří ovlivnili nejen udergroundovou scénu, ale i zásadní kapely hairmetalového rozpuku v Los Angeles osmdesátých let. To všechno jsou The Stooges, kterým už od nepaměti dominuje hlas Iggyhgo Popa. ..
Cinderella byla jedna z mnoha kapel, které v první polovině devadesátých let smetla mohutná vlna grunge. Přestože v roce 1994 vydala kapela pravděpodobně své nejlepší a nejdospělejší album "Still Climbling", znamenalo to pro ni stopku. Předchozí tři alba "Night Songs", "Long Cold Winter" a "Heartbreak Station" pokryla platina, "Still Climbling" to nedotáhla ani na zlaté ocenění. Cinderellu to zničilo. Nebyla jediná. Mötley Crüe se ale vzpamatovali z neúspěchu bezejmenného alba, ..
Pokud chcete slyšet opravdu muziku osmdesátých let, jaká se hrála v klubech na Sunset Boulevardu a nebojíte se těch nejstrašnějších klišé, které kapely téhle doby a scény nabízely, jste u německých Nasty Bulletz na správné adrese. Stačí se jen podívat na oficiální stránky kapely, kde jejich členové pózují se stylovými parukami a v dobovém oblečení a je vám všechno jasné. Teď jen záleží na tom, jak moc se kapela bere vážně nebo do jaké míry se jedná o recesi. Osobně se po poslechu desky "Right Time To Rock You"..
Přiznám se, že sólová alba kytarových hrdinů nemám moc v oblibě.Samozřejmě pár výjimek by se našlo. Třeba "Stranger In This Town" od Richieho Sambory, "Face The Truth" Johna Noruma nebo "The Extremist" od Joea Satrianiho, ovšem jinak ve většině případů se jedná o přehlídku kytarových riffů, které dotyčný umělec staví na celkovou kompozici skladeb. Vzpomeňme jen na desky Yngwieho Malmsteena a přesně víte, o čem mluvím. Proto jsem také k novince někdejšího kytaristy Europe Kee Marcella ..
Tak Skid Row jsou konečně zpět. Kapela, která byla poslední z multiplatinových zázraků hairmetalového hnutí konce osmdesátých let, je po sedmi letech opět zpátky s novým materiálem. Samozřejmě, ty tam jsou doby, kdy v roce 1989 vtrhla pětice z New Jersey v čele s kanadským zpěvákem Sebastianem Bachem do vysílání všech rádiových stanic a do pravidelné rotace MTV se svým debutovým albem, které zdobily takové hity jako „18 & Life“, „Youth Gone Wild“ nebo „I Remember You“. ..
Pětačtyřicet let kariéry, devatenáct studiových alb, zlatá a platinová ocenění, věčné hádky, rozsekané hotelové pokoje, smrt dvou členů.
Tak by se ve stručnosti dala charakterizovat kariéra britských pionýrů hard rocku Deep Purple. Kapela zažila nebývalé výšiny, kdy je začátkem sedmdesátých let hnal kupředu vražedný vztah frontmana Iana Gillana a kytaristy Ritchieho Blackmorea, ovšem potom i drastické pády na hubu, kdy zemřel Blackmoreův nástupce
Tommy Bolin a Deep Purple takřka skončili naprosto..
Někomu by možná mohlo přijít, že psát recenzi na novinku Saxon je v podstatě zbytečné. Stejně jako věkových souputníků AC/DC nebo Motörhead je tady v podstatě všechno předem dané. Každý už ví, že kapela nebude hrát tak živelně, jako když řádila s „Motorcycle Man“ nebo „Princess Of The Night“ (přece jen pánům už táhne na šedesátku), je také jasné, že už nikdy nebude mít úspěch jako na začátku osmdesátých let. Ovšem s naprostou určitostí se dá říci, že každá deska, kterou kapela..
Přestože největší pozornost tisku přitáhl jako manžel Lucie Bílé, je Václav "Noid" Bárta bezesporu talentovaný hudebník. Jeho muzikálové pokusy sice sklidily kritické ohlasy, ovšem to Noida neodradilo od toho, aby svou novinkovou desku prodchnul řadou muzikálových aranží. Jinak se samozřejmě stylově Noid neoprostil od pořádně nabroušených kytar a jako zpěvák dokáže ještě stále pořádně od plic zařvat. I když samozřejmě od dob, kdy exceloval v Dolores Clan, ušel Bárta jako zpěvák i jako skladatel pořádný kus cesty. ..
The Memphis 77 pro mě, přiznám se, byli velkou neznámou. Zvědavost vzbudilo avizo, že se jedná o zpunkovatělý dirty rock n´ roll z Finska a po prozkoumání všech údajů zjišťuji, že EP "Get Alive!" je už jejich druhým třetím počinem. Čtveřice mladíků z finské Lappeenranty si pochopitelně bere prvotní inspiraci ve svých slavných krajanech Hanoi Rocks. Jak jinak, že... Právě Hanoi Rocks totiž před více než třiceti lety zaseli ve Finsku rock n´rollovou bouři, ze které o dekádu později..
Než jsem si "Second Coming" pustil, říkal jsem si, jaký asi bude tahle deska mít smysl. Po mizerné comebackové "Reborn", vcelku dobré "Murder By Pride" a absolutně zbytečném výběru coververzí "The Covering" jsem se přestal o Stryper, jejichž staré desky mám stále rád, trochu zajímat. Ovšem "Second Coming" můj
zájem znovu vzbudil. Už jen proto, že jsem byl zvědavý, jak si Michael Sweet a spol. poradí v současné době se svými starými hity, aby nezněly zaprášeně. ..
A hle, oni se vrací i Suicidal Tendencies... Vždycky těžko zařaditelná, přesto na začátku devadesátých let úspěšná kapela, která Metallice dala jejich současného basistu Roberta Trujilla. Kapela si za ta léta prošla několika krizemi a personálními hlavotřesy, přesto se jí s deskami "Lights... Camera... Revolution!" a "The Art Of Rebellion" podařilo dostat mezi tehdy nově nastupující rockovou elitu, kterou reprezentovali na jedné straně grungeové spolky jako Nirvana,
..
Steven Adler žije! Bývalý bubeník Guns n´Roses, jehož proslavily spíše drogové eskapády, než samotné hraní, působil od začátku
devadesátých let, kdy právě v době příprav "Use Your Illusion" kvůli drogám vyletěl od Gánů, takřka neviditelným dojmem. Jeho projekt Adler´s Appetite, se kterým zhruba před osmi lety začal objíždět americké kluby s repertoárem starých Guns, skončil po jednom EP, a říkalo se, že Adler je zpátky na drogách. Taky byl. Ty jej málem připravily o život, ..
Když jsem naživo viděl koncert Sebastiana Bacha v červnu 2006 v Praze před Guns n´Roses, měly hlavní hvězdy co dělat, aby se energickým vystoupením kanadského exvokalisty Skid Row nenechaly zahanbit. Bach působil přesně jako na konci osmdesátých let, kdy vtrhl na scénu jako zjevení. Se svou impozantní dvoumetrovou postavou, záplavou hustých blonďatých vlasů a hlasem, který vystřeloval až do stratosféry pálil jak své vlastní skladby, tak staré klasiky Skid Row. ..
Jsou kapely, které se zrovna dvakrát nemění. Motörhead, AC/DC jsou jasní a v poslední době se k nim přiřadili i Bon Jovi. Minimálně od desky "Have A Nice Day" produkují svižný kytarový pop rock (lehká stylová výhybka směrem ke country na albu "Lost Highway budiž čestnou výjimkou) a to se nemění ani na novince "What About Now". Albu vévodí průrazný hlas Jona Bon Joviho, zvonivá kytara Richieho Sambory a uvolněná, skoro až letní nálada. ..
Jak to tak vypadá, popularita Crashdïet od posledního, tři roky starého, ovšem veskrze průměrného alba "Generation Wild" pořád strmě stoupá. Crashdïet tak spolu s Hardcore Superstar patří ke špičce současného hair metalu, který má podhoubí zejména ve Skandinávii, ovšem začíná se mu dařit i v kontinentální Evropě a v Americe. Po poslechu novinky "The Savage Playground" si dovolím konstatovat, že popularita Crashdïet půjde ještě více nahoru. ..
Letošní bilance, bude oproti těm, které jsem dělal v předchozím letech trochu stručnější. Přijde mi totiž, že uplynulý rok byl, co se týče zásadních desek, jeden z nejslabších za poslední dobu. Velká jména buď zůstala v klidu spát nebo, až na pár výjimek, nepodala ve studiu takové výkony, nad kterými by člověk zůstal ohromeně stát. Jistě, vyšly dobré desky. Tady je jejich přehled...
T&N čili Tooth And Nail, čili kapela bývalých dvou členů Dokken, kytaristy George Lynche a basisty Jeffa Pilsona a jednoho současného bubeníka „Wild“ Micka Browna, je na světě. Už zhruba rok tahle trojice častuje tisk řečmi, že to svému bývalému chlebodárci Donu Dokkenovi pořádně natře starou silou. S přihlédnutím, jak dopadly ostatní projekty Lynche nebo Pilsona (včetně toho společného), tomu šlo věřit jen stěží. Ale budiž, samotní Dokken nejsou v současné době v bůhvíjaké formě ..
Už před časem se američtí groove metalisté dočista zbavili svých nu-metalových kořenů. Vždyť taky od dob jejich památného debutu „Revolution Revolucion“ uběhlo už jedenáct let. V dnešní tvorbě skoro ani není památky po rapovaném vokálu. Ill Niňo jsou samozřejmě stále pořádně hustý metal s hardcore a ethno prvky, kde se vokalista Cristian Machado nebojí střídat snad všechny druhy metalového zpěvu, od čistého vokálu, přes murmur až skoro k blackovému štěkotu. Prostě to, co už jsme..
Už léta jsou tito britští upíři velice snadno průhlednou kapelou. V polovině devadesátých let s deskou „Dusk... And Her Embrace“ působili jako zjevení, když spolu s Dimmu Borgir dali black metalu tvář, která byla přijatelnější pro mainstreamovější publikum. S dalšími alby „Cruelty And The Beast“ a hlavně „Midian“ se dostali až na samý vrchol populartiy. Jenže pak jejich tvorba začala upadat. Alba jako „Nymphetamine“ nebo „Thornography“ už postrádala jakýkoliv moment překvapení, což vlastně trvá až do dnešních dnů...
Tahle kapela ušla za svou hudební existenci vcelku pozoruhodnou cestu. Jejich debut „Bump n´Grind“ (1992) se nesl v duchu tehdy doznívající vlny amerického hair metalu a kapela nezapřela velkou inspiraci Mötley Crüe, přestože svým vzorům nesahala po kotníky. Sama brzy přišla na to, že tomuto stylu hudby už pomalu na nějakou dobu zvoní hrana a nejpozději od alba „Wrap Your Troubles In Dreams“ (1997), kde si zahostoval i v tu dobu ještě zcela neznámý Ville Valo, začala do své hudby infiltrovat vlivy gotiky...
Uděláme si takový malý exkurz do historie, protože o Aerosmith se na těchto stránkách ještě nikdy nepsalo. Asi nikdo nepochybuje, že tihle Vzdušní kováři z Bostonu jsou jednou z největších amerických kapel všech dob. Možná dokonce tou úplně největší. Jsou na scéně přes čtyřicet let, po celém světě prodali víc než sto padesát milionů svých alb. S takovým portfóliem se nemůže chlubit jen tak někdo. Navíc nikdy zas těch čtyřicet let neuhnuli od svého stylu, který ač se někdo snažil nazývat heavy metalem, je klasickým rhythm n´bluesem pořádně střiženým hardrockem..
Krátce před vydáním „The Connection“ zdůrazňoval zpěvák Jakoby Shadix v řadě rozhovorů, že se bude v podstatě jednat o návrat k pravé podstatě Papa Roach. Každý si to vyložil po svém. Většina novinářů totiž tipovala, že se kapela chce vrátit ke svému nejúspěšnějšímu období okolo desky „Infest“, kdy se vezla na módní vlně nu-metalu a prodávala miliony alb. Jenže po poslechu „The Connection“ je jasné, že tohle asi nebyla pravá podstata Papa Roach. Když Shadix hovořil o tomto návratu,..
Jak už to tak vypadá, „Broken Bones“ bude pravděpodobně poslední deska Dokken. Principál Don totiž prohlásil, že už jej hudba jeho mateřské kapely neuspokojuje a chce se věnovat jinému stylu, který reprezentují Machine Head, Tool nebo The Newlydeads. Robb Flynn se možná chytá už smíchy za břicho, ale budiž, když to Donovi bude vyhovovat... Dokken už ať tak nebo tak jsou za svým zenitem a už pětadvacet let nenatočili desku, která by měla mateirál stejně kvalitní a dosáhla..
Už jsem to psal v recenzi k minulé desce „Sonic Boom“, nikdy jsem nebyl fanatickým obdivovatelem Kiss ze sedmdesátých let. Podle mě, kromě alba „Destroyer“ a možná tak živáků „Alive!“ a „Alive II.“, kapela nahrávala pouze průměrné desky s chudičkou instrumentací. Všechno se změnilo s albem „Dynasty“ a přestože popularita v následujících letech šla dolů, desky byly prostě lepší. Proto jsem také z tři roky staré „Sonic Boom“ zrovna odvázaný nebyl. Jela totiž přesně v tom duchu..
Je to skoro přesně dva roky, co jsem na tomto místě sepsul tehdejší novinku Linkin Park „A Thousand Suns“. Dodnes si za výsledným hodnocením stojím a fakt, že se ta deska prostě nepovedla, přiznávají - sice jen na půl huby - i samotní umělci. Jenže nejsme kacíři a každá, i sebehorší kapela, si rozhodně zaslouží šanci na reparát. A jelikož Linkin Park rozhodně nepovažuji za nějakou neposlouchatelnou sračku, je ta šance jasná. Kapele neustále bude předhazováno srovnávání s jejich slavným debutem „Hybrid Theory“ ..
Co se stane, když se spolu dají dohromady ti méně důležití členové kapel W.A.S.P., Bang Tango nebo Adler´s Appetite? Založí spolu kapelu, kterou pojmenují Hotel Diablo. Nahrají spolu desku, která nese snad všechny průvodní znaky zmíněných kapel. A kupodivu s tím budou mít i úspěch. Ten se sice nedá srovnávat s tím, co v osmdesátých letech znamenali W.A.S.P. nebo ve svých začátcích i Bang Tango, ovšem i tak je to podle mě úspěch, že se deska dostala ven za hranice West Hollywoodu...
Asi není sporu o tom, že George Lynch (ex-Dokken) je jedním z nejzručnějších hardrockových kytaristů všech dob. Jeho nesmrtelné kytarové laufy a feeling z alb „Under Lock And Key“ nebo „Back For The Attack“ se už dávno staly legendami a rozhodně, vedle charismatického hlasu frontmana kapely, dotáhly Dokken v osmdesátých letech zaslouženě do pozice hvězd. Co se ale pak stalo? Před sedmnácti lety to v rozhovoru Don Dokken řekl jasně: „Najednou jsme prodali miliony alb. Nosy nahoru...
Tak teď bych klidně mohl najít recku, kterou jsem přesně před dvěma lety psal na tehdejší novinky Jackyl „When Moonshine And Dynamite Collide“ a zkopírovat ji sem. Ono se totiž u Jackyl (a pravda že ani od jejich debutu v roce 1992) vůbec nic nezměnilo. Sestava sice už je trochu zkorigovaná oproti platinovým začátkům, ale to je asi tak jedné, nad čím by se člověk v případě této americké kapely mohl pozastavit...
Jako kdyby ten Rob Zombie nevěděl ve své hudební tvorbě kudy kam. Když jeho sólovky „The Sinister Urge“ a především „Educated Horses“ nesklidily očekávaný úspěch, zpěvák vyrukoval s pokračováním slavného debutu „Hellbilly Deluxe“. Ale ani zde se nedočkal v porovnání s jedničkou (kterou jen v Americe pokryla trojnásobná platina) takového uznání. Další řadové album naplánoval na příští rok, ovšem už teď přichází s deskou jinou. S takovou, kam umístil některé své staré věci a také připomínku White Zombie, ..
Dodo je očividně v těchto dnech při chuti. Předloni vydal vydařené, našlapané album „Despekt“ a teď je tu znovu s novinkou „Gen Sumerian“. Je to potěšující především vzhledem k faktu, že Miloš po dvou letech vydává druhé česky zpívané album. Tedy věc, o kterou jej fanoušci žádali dlouhá léta. Není divu, „Despekt“ slavil úspěch (samozřejmě v českých podmínkách), tak proč v osvědčeném receptu nepokračovat...
V tichosti, devět let po poslední řadové desce „Mescalero“, se o slovo zase hlásí legendární fousáči ZZ Top. V době, kdy většina jejich souputníků žije už jen ze svého jména a starých hitů, se kterými se jednou za čas vydají na turné, kde už spíše působí jako fosiílie z pravěkých časů, se rozhodli ZZ Top pro nový materiál. Je to překvapení o to větší, že kapela si musí sama být dobře vědoma, že další „Legs“, „Gimme All Your Lovin´“ nebo „Rough Boy“ už nikdy nesloží a na experimenty si fousáči vybrali první polovinu osmdesátých let. ..
Když jsem před rokem a půl na tomto místě psal recenzi na debut německých klonů AC/DC Hardbone, vyčítal jsem jim přílišnou náklonnost k tvorbě australských nestorů, ovšem bez kapky vlastní invence, která by je aspoň o kus míle přiblížila k takovým peckám, jako „Highway To Hell“ nebo „Hells Bells“. V případě „Dirty n´Young“ se skutečně jednalo o desku veskrze průměrnou, prolezlou veškerými klišé, které kdy hudba AC/DC nabídla. ..
Fear Factory nejsou dnes v moc dobré pozici. Kapela, která v polovině devadesátých let alby „Demanufacture“ a „Obsolete“ přepisovala metalové dějiny, se do pavoučích sítí zamotala sama. Když se podíváme na personální kotrmelce poslední doby - do sestavy se sice konečně vrátil kytarista Dino Cazares, ovšem zmizela strojově přesná rytmika – Christina Olde Wolbers (baskytara, nějakou dobu i kytara po Cazaresovi) a Raymond Herrera (bicí), která byla pro Fear Factory vždy stejně důležitá, ..
Mám za to, že kdyby členové The Melvins Buzz Osborne (kytara a zpěv) a Dale Crover (tehdy baskytara, dnes bicí) nehráli v polovině osmdesátých letech s Kurtem Cobainem v kapele Fecal Matter (tehdy kapele sice bezejmenné, ale po obrovském boomu Nirvany stokrát zmiňované) a kdyby na jejich hudbu mrtvá grungeová hvězda nesčetněkrát neupozornila jako na zdroj své inspirace, neštěkl by dnes možná po nich ani pes. Jsou totiž stále typickou undergroundovou kapelou s typickým seattleským zvukem, který už je skoro dvacet let za zenitem. ..
V polovině devadesátých let platili Gun za jednu z hlavních akvizic ostrovního alternativního rocku. Jejich remake letitého hitu „Word Up“ slavil úspěchy ve většině (nejen) britských hitparád a kapela měla našlápnuto ovládnout spolu s Oasis, Blur a Manic Street Preachers celou britskou scénu. Ovšem nebyli tak popoví jako první dvě zmíněné kapely, a ani tak názorově vyhranění jako Manics. Byla v nich slyšet i jejich hairmetalová minulost, která je pojila spíše s jejich kamarády Little Angels, což se..
Když Lita Ford odhlásila nové album, nevzbudilo to ve mně žádné nadšení. Přestože její alba „Lita“, „Stilleto“ a „Damgerous Curves“ považuji za to nejlepší, co kdy jaká žena za rockovým mikrofonem nabídla, poslední desky mě rozhodně nepřesvědčily. „Black“ z pětadevadesátého absorbovala vlivy tehdy populárního grunge a alternativní hudby. Navíc album zabila absence hitového singlu. Pak je čtrnáct let ticho po pěšině. Lita se provdala za Jima Gilletta (druhdy předáka zoufale průměrných Nitro) a dlouhá léta se věnovala jen rodině. ..
Je to více než dvacet let, co se americká kapela Tuff dostala na svůj vrchol, když vydala desku „What Comes Around Goes Around“. Tehdy sice hair metalové grupy vyklízeli své pozice nastupujícím grungeovým hvězdám ze Seattlu, ovšem Tuff byli jednou z posledních kapel této vlny, která zažila komerční úspěch. Lví podíl na tom měla rozhodně balada „I Hate Kissin´ You Goodbye“, kterou si oblíbilo MTV a nasadilo ji vedle stálic té doby. Jak už to v příbězích hair metalových kapel bylo, přišel úspěch, pak rychlý pád na hubu. Hádky, drogy, neúspěch a rozpad. ..
Přestože reportáž z Basinfirefestu jsme už přinesli, považuji za nutné vypíchnout jednu kapelu, která se v Čechách představila poprvé a kvůli které jsem se na Basinfirefest vypravil. Pochopitelně Destruction, Apocalyptica, Children Of Bodom, Lacuna Coil nebo Cannibal Corpse jsou na rock/metalové scéně pojmy, ovšem všechny tyto kapely u nás hrály už několikrát, ale švédské hairmetalové stars Crashdïet tu byly poprvé. Pro většinu návštěvníků Basinfirefestu představovali Crashdïet velkou neznámou, přestože už i v sousedním Německu jejich hvězda strmě stoupá...
Jestliže páteční den bylo opravdu k padnutí, sobotní odpoledne teplotní rekordy kulminovaly. Na scénu nastupuje zpocená chilská deathová trojice Thornafire, která se stěhuje z menší scény přímo na Áčko. Trochu mi tento krok přišel zbytečný, protože pro změnu na Béčku se představuje kytarová legenda Radim Hladík se svými Blue Effect. Ale co... Thornafire hraje death metal toho nejobyčejnějšího ražení a jejich vystoupení po několika skladbách působí monotónně až nudně. 
Asi nejhvězdnější obsazení za celou kariéru festivalu. A naprosto extrémní vedra. Přesně tyhle dvě věci zůstanou v paměti návštěvníkům jubilejního desátého ročníku Basinfirefestu ve Spáleném Poříčí. To, že se festival stává rok od roku vyhlášenějším, je jasná věc. Aby také ne, když se na jeho letošní ročník podívali takové kapely jako je Apocalyptica, Children Of Bodom, Crashdïet, Lacuna Coil, Cannibal Corpse nebo Destruction. Déšť, jak bývá už v Poříčí zvykem, čáru přes rozpočet pořadatelům a fanouškům tentokrát neudělal, ale ani extrémní vedra..
Je asi v Norsku v současné době málo kapel, které by vzbuzovaly takový rozruch, jako právě hair metalisté Wig Wam. Tento fakt může mít různé důvody. Jedním z nich je rozhodně skutečnost, že hair metalu se v současné době daří. Ovšem kdyby Wig Wam neuměli napsat dobrou věc, bylo by jim to platné asi jako chlupy na zadnici. Navíc provokativní image čerpající částečně i z homosexuálního vzevření Village People jim už od začátku kariéru zaručovala pozornost médií...
Kreator lze brát za thrashmetalovou jistotu asi jen skutečně s rezervou. Pochopitelně, v osmdesátých letech byli spolu s Destruction a Sodom řazeni mezi silnou evropskou thrashovou trojku, která nabízela odpověď na zámořské dění, ale na rozdíl od Destruction a Sodom byli Kreator vždycky kapelou, které byla thrashová škatulka příliš těsná. To dokázali deskami jako „Renewal“, „Outcast“ a zejména „Endorama“, kdy se kapela dotkla gotického metalu natolik, že si na desce zahostoval i předák ..
Tak by mě zajímalo, co dneska může ještě kapela jako Malice někomu říct. Jasně, v osmdesátých letech to bylo jiné, i když i tehdy byli druhá, neřkuli třetí liga, ovšem dneska osloví už jen opravdu hrstku pamětníků. Kapela kolem kytaristy Jaye Reynoldse a vokalisty Jamese Neala v osmdesátých letech patřila do jednoho šiku s Armored Saint, Metal Church nebo, dejme tomu, Riot, měla ale vždycky smůlu. Natočila dvě vcelku slušná alba (zejména „License To Kill“ byla svého času v určitých kruzích ceněná), ..
Není to ani dva roky, co by si nikdo na budoucnost švýcarských Gotthard nevsadil ani pětník. Kapela tenkrát při dopravní nehodě přišla o zpěváka Stevea Lee a vypadalo to na konec. Zbylá čtveřice se ale z tragické ztráty vzpamatovala a na místo svého dlouholetého frontmana dosadila švýcarsko-australského pěvce Nica Maedera. S ním je tu v současné době s albem „Firebirth“. Otázka tedy stojí, jak se Gotthard obejdou bez svého poznávacího znamení...
Ptáte se, co tady dělají Ugly Kid Joe v roce 2012? Kapela, která byla v roce 1992 pouze trendovou záležitostí, když smíchala ztřeštěnost hair metalu s grungeovými riffy? Jedním z důvodu, proč jsou tady Ugly Kid Joe dnes znovu, může být fakt, že doba reunionům z přelomu osmdesátých a devadesátých let prostě přeje. Dalším hlediskem může být neúspěch všech členů po rozpadu domovské kapely. Nebo za vším může být touha chtít znovu spolu tvořit novou hudbu...
V polovině dubna uplynulo jedenáct let od doby, co naposledy vydechl zpěvák zakladatelů punku Joey Ramone. Se svou kapelou, která v polovině sedmdesátých let definovala slovo punk rock, zanechal po sobě čtrnáct studiových alb. Přestože ani jedno z nich nedosáhlo opravdového komerčního úspěchu, jak by se na takové věrozvěsty, jako Ramones opravdu byli, hodilo, všechny požívají status kultovních nahrávek z jejichž prvního tónů posluchač okamžitě pozná, o jakou kapelu se jedná...
O zpěvákovi Davidu Reecovi byly popsány stohy papíru. Ovšem zejména proto, že koncem osmdesátých let nastoupil jako náhrada za Udo Dirkschneidera do Accept, kam přinesl i závan amerického mainstreamového rocku. To mu skalní nikdy neodpustili. Přestože Reece natočil za tu dobu řadu desek, jeho jméno se stále skloňuje v souvislosti s Accept. A to ne ve zrovna lichotivém duchu. Dnes už by to snad mohlo být jedno. Kromě řady projektů totiž zpěvák před dvěma lety oživil svou někdejší kapelu Bangalore Choir, ..
S deskami plnými žhavého, ostrého rock n´rollu jako kdyby se poslední dobou roztrhl pytel. Pochopitelně tu je Nová vlna skandinávského hair metalu, která rozvířila hladiny světového rocku, ovšem tenhle trend má své následovníky po celém světě. Před deseti lety věc sotva představitelná, dnes zcela běžná. Další novou kapelou, která bude chtít urvat alespoň více než patnáct minut slávy, jsou dánští St. Prostitute. Ti přicházejí s debutovou deskou „Here Comes The Prostitutes“, kterou svým producentským dohledem ..
Charm City Devils, to je jedna z novějších akvizicí americké rock n´rollové scény. Kapela funguje od roku 2007 a po debutu „Let´s Rock n´Roll“ z roku 2009 jim teď vychází druhá deska „Sins“. Že Charm City Devils nejsou žádná másla svědčí i fakt, že byli v roce 2009 vyhlášeni nejlepší novou kapelou na iTunes a i to, že se jich ujal sám velký boss a basista Mötley Crüe Nikki Sixx., který je v začátcích vzal pod ochranná křídla svého labelu Eleven Seven Music. Kapela neunikla ani pozornosti věhlasného producenta ..
Zpěvák, kytarista a basista Jack Blades byl vždy zárukou perfektního hudebního výkonu. Někdy trochu studeného, ale stále perfektního. To předvádí v řadách domovských Night Ranger nebo třeba na začátku devadesátých let, kdy se spojil s kytarovým šílencem Tedem Nugentem a kytaristou a zpěvákem Styx Tommym Shawem v superskupině Damn Yankees. Předvádí to i sólově. „Rock n´Roll Ride“ je jeho druhá sólová deska a Blades na ní ukazuje, že nehodlá ani o píď uhnout ze svého stylu, kterému se věnuje už od konce sedmdesátých let...
Otázka je, kde by dneska mohli být L. A. Guns, nebýt nesnášenlivých povah dvou druhdy hlavních tahounů – zpěváka Phila Lewise a kytaristy Tracii Gunse. Po pravdě, L. A. Guns měli vždy smůlu, když se Guns s Lewisem museli dívat na to, jak jejich někdejší spoluhráči z Guns n´Roses stoupají po Billboardu a sbírají jedno platinové ocenění za druhým, přičemž na ně zbyly pouze drobečky od stolu po hostině pánů Rose, Slashe, Stradlina, McKagana a Adlera. Co se tedy zákonitě muselo stát? ..
„Alpha Noir/Omega White“ by se bezesporu dalo označit za nejambicióznější dílo těchto portugalských čertů. Už jen proto, že vychází jako dvojalbum, z nichž je každé úplně jiné. Je to jako kdyby Moonspell sebrali všechny důležité momenty (když vynecháme avantgardně industriální momenty alb „Sin/Pecado“ a „The Butterfly Effect“) a napěchovali je do sedmnácti skladeb.
Když v roce 1999 vydali Shameless debut, působili jako zjevení. V tehdejším boomu alternativní hudby přinesli album napěchované kytarovou high octane muzikou, která evokovala hair metalu zaslíbené osmdesátá léta, ale zároveň měla energie na rozdávání. V jejich řadách se objevila taková jména jako Gilby Clarke (ex-Guns n´Roses), Tracii Guns (L.A. Guns), Steve Rachelle (Tuff), Bruce Kulick (ex-Kiss) nebo Steve Summers (Pretty Boy Floyd). ..
Aby bylo jasno hned od začátku. Nikdy jsem nebyl obdivovatelem muzikálů. Nikdy mě muzika z Broadwaye nic neříkala. A Twisted Sister? Ty už dnes beru jako artefakt osmdesátých let, jejichž desky jsem v pubertě miloval, dnes mi přijdou sice jako výpověď doby, ale z dnešního pohledu už přežité. Proč bych se tedy vůbec měl pouštět do něčeho, co se jmenuje „Dee Does Broadway“? Asi jen čistě ze zvědavosti. Anebo z toho důvodu, že první sólovka předáka Twisted Sister „Never Let The Bastards Wear You Down“ ..
Situace pro Great White není v současnosti jednoduchá. Kapela, která dostala pár platinových ocenění koncem osmdesátých let logicky padla na hubu s příchodem grunge. Ale stále vydávala desky. Rozložily ji až vnitřní spory zejména mezi zpěvákem Jackem Russellem a kytaristou Markem Kendallem. To mělo za následek, že po několika hubenějších letech, ale přesto po dobrých albech „Let It Rock“ a „Can´t Get There From Here“, kapelu Kendall opustil. Brzy to ale zabalil i Russell. Zmáhaný vlastní alkoholovou závislostí se na ..
Slash je rozhodně jedním z nejčinnějších hudebníků bývalé sestavy Guns n´Roses. Pokud pomineme Axla Rose, na jehož alba se vždy čeká dlouhé roky, studiově je nejpilnější právě Slash, společně s Izzym Stradlinem. Zatímco Izzy sedí doma a nahrává svá alba sám na osmistopém magnetiku jen proto, aby to znělo co nejjednodušeji, Slash se vždy obklopuje řadou muzikantů a pracuje v těch nejlepších studiích. Přesně tohle potvrdila jeho debutová sólovka z roku 2010. ..
V posledních letech nepatří The Cult mezi ty nejpracovitější kapely. Za osmnáct let po prvním rozpadu vydávají teprve třetí album. Jejich comeback s deskou „Beyond Good And Evil“ v roce 2001 je zastihl ve výborné formě, kdy se do soundu kapely infiltrovaly moderní vlivy, které předtím trochu nešťastně zaplevelily bezejmennou desku z roku 1994. „Beyond Good And Evil“ nabídla poctivou porci tvrdé kytarové hudby, kdy především věc „American Gothic“ trhala svým riffem koule...
Člověk mohl srovnávat. V březnu přijela do Plzně své třicáté narozeniny oslavit česká metalová stálice Arakain. S sebou si přivezla jako posilu mnohanásobnou zlatou slavici Lucii Bílou, jejíž jméno se pojí zejména se začátky kapely v osmdesátých letech. A tento týden přijel stejné narozeniny do Plzně oslavit dlouholetý frontman Arakainu Aleš Brichta. Ani ten nepřijel osamocen. Jemu, kromě poslepované doprovodné kapely, záda kryli jeho někdejší spoluhráči z osmdesátých let. ..
V posledních letech se stal Marilyn Manson karikaturou sama sebe. Od rozpuštění sestavy z alba „The Golden Age Of Grotesque“ (poslední deskou, která sbírala alespoň zlatá ocenění) sice ještě chvilku zůstal s multiinstrumentalistou Timem Skoldem, ovšem i toho brzy ze sestavy vystrnadil. Doprovodné muzikanty začal střídat jako na běžícím pásu, což se odrazilo na kvalitě vcelku mizerných desek „Eat Me Drink Me“ a „The High End Of Low“. I na živých vystoupeních to šlo s Mansonem z kopce. Druhdy Satanův úšklebek..
Dávno, dávno tomu, co byly v kurzu alba kytarových hrdinů. Je to už přes dvacet let, co svět stál v němém úžasu nad kytarovou ekvilibristikou Yngwieho Malmsteena, Joea Satrianiho, Vinnieho Moorea nebo… George Lynche. Pochopitelně všichni zmíněné pánové jsou mistry svého nástroje. Jenže po čase jejich kytarové onanie začnou nudit. Satriani asi už pochopil, že snazší cesta k posluchačům vede přes regulérní kapelu a pořádné skladby, a proto se spojil se Sammym Hagarem, Malmsteen zbytečnost ..
Další z absolutně nečekaných reunionů hairmetalových kapel osmdesátých let. Kdo by si ještě před pár lety vsadil byť jen pěťák na to, že se ještě někdy objeví nová deska newjerseyských Trixter. Ti vždycky stáli v pozadí za slavnějšími rodáky z toho města – za Bon Jovi a Skid Row. Měli sice čuch na hity, ale jejich debutová (bezejmenná) deska vyšla v roce 1990, kdy už se nad rozzářeným hair metalem stahovala pěkně černá seattleská mračna. Přesto se jejich debut podíval na osmadvacátou příčku ..
Kdo má stále ještě Europe zafixované jako kapelu hrající „The Final Countdown“ a „Carrie“ bude opět zklamán. Od svého návratu v roce 2004 s deskou „Start From The Dark“ se Europe zaměřili na tvrdý, zemitý hard rock s bluesovými kořeny, který ještě na předchozí desce „Last Look At Eden“ okořenili (pro mě docela nešťastně) symfonickými postupy. Kdo Europe od jejich návratu ještě neslyšel, bude rozhodně valit oči z důlků, když se mu do ruky dostane novinka „Bag Of Bones“. Kdo zná celou jejich dráhu, ..
Kdo by si ještě před pár lety vsadil na to, že Tyketto vydají novou desku, vyhrál by teď asi pěkný balík. Tohle je totiž jeden z nejméně očekávaných comebacků poslední doby. Proč? Tyketto totiž měli vždycky smůlu. Začátkem devadesátých let měli našlápnuto k opravdu hvězdné kariéře. Všechno se ale zamotalo, doba jim přestala přát, o podpoře médií ani nemluvě. Ale Tyketto jsou tady dnes zpátky a navíc s původním zpěvákem Dannym Vaughnem a takřka ve své původní sestavě, která měla..
Crazy Lixx byli tou kapelou, která se jako jedna z prvních svezla na vlně zájmu o Novou vlnu skandinávského hair metalu, kterou nastartovali Crashdïet s albem „Rest In Sleaze“ z roku 2005. Crazy Lixx dlouho neváhali a svou prvotinu „Loud Minority“ vydali už v roce 2007. Byl to zásah do černého, protože deska obsahovala hity jako „Want It“, „Heroes Are Forever“, „Love On The Run“ a „Make Ends Meet“. Právem se Crazy Lixx zařadili do čela této vlny, hned po bok Crashdïet a Vains Of Jenna. ..
Dynazty jsem poprvé zaregistroval loni s jejich druhou deskou „Knock You Down“. Nezněli špatně. Samozřejmě je to další reminiscence na osmdesátá léta v moderním zvukovém balení a se současnou dravostí. Nebyli nijak objevní, ale poslouchali se vcelku dobře. Už jen proto, že Nová vlna skandinávského hair metalu mi padla do noty a Dynazty jsou jedni z předních zástupců. Jasně nejsou tak kultovní jako Crashdïet, ani tak hitoví jako Reckless Love, ale přesto patří k té lepší sortě kapel. ..
Je to už více než pětatřicet let, co je Tommy Bolin na pravdě boží.
Ovšem ani po třiceti letech nepostrádá jeho hudební odkaz smysl. A to, že pravidelně vychází kolekce s jeho starými nahrávkami, a to, že je zejména v Japonsku stále ještě považován za kytarového boha, určitě svědčí o tom, že tento pán skutečně tenkrát uměl. I když většina jej má spojeného pouze s výtečnou deskou „Come Taste The Band“, ..
Kdeže loňské sněhy jsou… A kdeže jsou časy, kdy Paradise Lost byli progresivní, moderně znějící kapela. Jejich experimenty s dark popem, kdy se jejich sound přiblížil zvuku Depeche Mode natolik, že mohli být považováni za kapelu ze stejného těsta, jejich skalní fanoušci zrovna nevydýchali, vrátila se tato britská pětice kajícně ke svému starému stylu. I když „Host“ mohla na někoho působit jako rudý hadr na býka, rozhodně to byla deska zajímavá a kapele otevřela nové obzory...
A taky uvidíme, kam se Accept hne dál. Další reminiscence na osmdesátá léta už by nemusela být tím pravým ořechovým. Teď to ještě prošlo... Přesně těmito větami jsme před dvěma lety končil recenzi na desku „Blood Of The Nations“, se kterou se o slovo přihlásila oživlá legenda Accept. Sice už bez svého poznávacího znamení, zpěváka Udo Dirschneidera, zato s Američanem Markem Tornillem (ex-TT Quick), a navíc s vcelku slušným materiálem,..
Osobu zpěváka Stephena Pearcyho myslím není třeba nějak obšírněji představovat. Kdo alespoň trochu zavadil o losangeleskou scénu osmdesátých let, musel přijít do kontaktu i s tím to jménem. Pearcy byl totiž v osmdesátých let tahounem jedné z nejpopulárnějších hair metalových kapel, kalifornských Ratt. Ovšem když se podíváme a Pearcyho diskografii, zjistíme, že ani zdaleka to není jen zpěvák Ratt, se kterými v současné době nahrává novou desku...
Harlej měli rozhodně co vylepšovat. S předchozí deskou „Máme vlka“ nakrkli nejednoho příznivce. Ne že by, jak to třeba bylo zvykem v devadesátých letech, měnili styl, ale kolekce byla tak kompozičně chudičká, až běda. Klasických harlejovských sypaček obsahovala málo, humor jako kdyby pětici došel. Možná proto není náhoda, že novinka „Teleskopický tele“ vychází tak brzy a s ním se kapela pokouší o reparát. Povedl se?..
Max Cavalera a jeho Soulfly vydali novou desku. A co. Vyšla taky nová Sepultura a vyšlo i Cavalera Conspiracy. Co nabídne Sepultura byla celekm jasné. Co budou hrát Cavalera Conspiracy taky. Ale co Soulfly? Tento projekt (záměrně neříkám kapela, protože všechno se točí víceméně jen kolem Cavalery) od počátku čerpal spíše z jihoamerické ethno muziky a samozřejmě i z „Roots“, posledního alba Sepultury, které Max se svou někdejší kapelou nahrál...
Je zajímavé sledovat, kam se za ta léta hnula trojice nekorunovaných králů doom metalu první poloviny devadesátých let. Zatímco My Dying Bride léta neupustili ani o píď od svého stylu, který se postupně vyčerpává a už nikdy nedosáhne věhlasu, jako v období desek „The Angel And Dark River“ a „Like The Gods Of The Sun“, Paradise Lost se po experimentech s depešáckou atmosférou a dark popem vrátili ke svému starému zvuku alb „Shades Of God“ a „Icon“. A pak je tu Anathema...
Jméno kapely Angel Witch pro mě vždy bylo jen pojmem z encyklopedie. Kapelou, která patřila k druholigovým smečkám NWOBHM. Kapelou, která chtěla být v osmdesátých letech druhými Iron Maiden nebo Judas Priest, ale její zánik přišel rychleji, než se stačila rozkoukat. Jejich bezejmenný debut měl v jistých kruzích určitou váhu, ovšem jinak kapela nic převratného nikdy nevytvořila. Když v roce 1986 vydala třetí album „Frontal Assault“, a po něm přišel rozpad, vypadalo to, že až do důchodu budou členové ..
Bylo by pošetilé si myslet, že Sixx: A.M. budou mít někdy takový dopad, jako domovská kapela ústřední postavy projektu Nikkiho Sixxe, Mötley Crüe. Ovšem, když se podíváme na statistiky úspěšnosti, rozuměj prodejnosti, zjistíme, že poslední, a dle mého názoru pouze průměrná deska „This Is Gonna Hurt“, dosáhla v Americe na desáté místo oficiálního žebříčku. A to je, prosím pěkně, jen o šest míst horší příčka, než měli Crüe se svým posledním albem „Saints Of Los Angeles“...
Pamatuji si velice dobře dobu tak před deseti lety, kdy Nickelback zažívali boom své slávy. Tehdy fanoušci obdivovali jejich tvrdé riffy, postgrungeovou náladu a výborné melodie Chada Krogerea. Přelomového alba „Silver Side Up“ se jen v Americe prodalo přes šest milionů kusů a Nickelback byli náhled pořádně v laufu. Rázem hráli vedle Metallicy, Red Hot Chili Peppers nebo Iron Maiden na největších stadionech světa. Pak přišel rok 2005 a s ním obrovský hit „Photograph“...
Ať je to ostuda nebo ne, se jménem této kapely se setkávám poprvé v životě. Pátral jsem tedy po netu, abych se o nich dozvěděl nějaké informace a ejhle, oni fungují už od poloviny devadesátých let a debut vydali v roce 1997. Dnes jsou tu s dalším počinem „Boulevard Of Chocking Screams“, což ve své podstatě není klasická řadovka, ale jen pětiskladbové EP. Ovšem na to, aby se člověk seznámil s kapelou blíže, to úplně stačí...
Kdo jsou dnes vlastně Europe? Asi všechno jiného než banda napomádovaných šášulů, vytrubujících do světa pouťové odrhovačky. Přestože na ně leckteří těžkooděnci tak koukají, Europe nejsou v žádném případě jen „The Final Countdown“. A to rozhodně nejdéle od alba „Prisoners In Paradise“, které se pyšnilo ostrým americkým, dá se říci až streetrockovým, zvukem. Od jejich comebacku, který lemují tři přetvrdá alba „Start From The Dark“, „Secret Society“ a „Last Look At Eden“, se Europe ..
Když jsem před dvěma a půl lety psal recenzi na debutovou desku Peepshow (tehdy psaní jako Peep Show), hovořil jsem o nich jako o špatné skotské odpověď na Crashdïet. To se psal konec roku 2009. Dnes jsou Peepshow zde zpátky. Ze sestavy debutu „Out For Blood“ zbyl už jen zpěvák Johnny Gunn a kytarista Rusty Gill a korekturu doznal i sound kapely. Leccos už bylo slyšet na tributním albu „Reborn In Sleaze“, poctě to zemřelé hairmetalové ikoně Daveu Lepardovi (Crashdïet)...
Po bezmála třiceti letech na scéně vydává zpěvák amerických glam metalových hippíků Enuff Z´Nuff, Donnie Vie, své třetí sólové album. Jeho mateřská kapela v těchto dnech neoplývá bůhvíjakou činností a tak se Donnie opět pustil do sólové práce. Není divu. Basista a vůdčí osobnost kapely Chip Z´Nuff stále koketuje s někdejším odpadlíkem z Guns n´Roses, bubeníkem Stevenem Adlerem a věnuje se svému bočnímu projektu Johnnie Rotten, někdejší kamarádi, kytarista Derek Frigo a bubeník Rick Parent jsou už na pravdě boží ..
Říkalo se jim chlapácké kapely. Byly sice řazeny mezi hair metalovou scénu, ale mnohem více než Poison nebo Warrant zněly jako kříženec mezi Led Zeppelin, Black Sabbath, AC/DC a New York Dolls s nepřeslechnutelným motorkářským ksichtem. Byli to třeba The Almighty, The Cult, Warrior Soul a později třeba i Backyard Babies. Komerčně pochopitelně nedosáhli nikdy takových úspěchů („Sonic Temple“ od The Cult budiž čestnou výjimkou) jako zmínění heartbreakeři, ale podle soudobé kritiky hráli hodnotnější muziku..
Je jen málo desek, které by aspirovaly na titul „nejočekávanější album letošní zimy“. Jednou z nich je bezesporu novinka legendárních Van Halen. A to hned z několika důvodů. Čtrnáct let tato kapela nic nevydala. Mezitím se rozloučila se zpěvákem Garym Cheronem, aby po epizodě se staronovým pěvcem Sammym Hagarem se na své místo vrátil ten původní - David Lee Roth. Už jen podle téhle informace je jasné, že noví Van Halen se prostě stanou hned po vydání fenoménem. Když ještě zmíníme, že Rothův hlas je vedle kytary Eddieho Van Halena..
Pokaždé, když vyjdou noví Master´s Hammer, je to událost. Už jen proto, že ta deska vůbec vyjde, ale také proto, že nikdy nikdo neví, co od této kapely očekávat. Každý má v paměti totálně kultovní debut „Rituál“, který neovlivnil jen českou metalovou scénu, ale i takové veličiny jako jsou třeba Moonspell, Behemoth nebo Immortal. Dvojka „Jilemnický okultista“ začala pošilhávat po avantgardnějšímu pojetí muziky a následující „Šlágry“ už byl takový úlet, že to řada fanoušků nezkousla...
Že by další objev skandinávské hair metalové scény, říkám si, když tak poslouchám tuhle desku od Santa Cruz. Kapela debutovala už před více než dvěma lety minialbem „Another Rush In Adrenaline“. Teď je zpátky s desetiskladbovou kolekcí „Anthems For The Young n´Restless“. Kapela na ní vybrušuje svůj styl, který se skládá, jak bývá u hair metalu zvykem, z divokých kytar a ostrého zpěvu, který nemá za cíl atakovat největší slavíkovské mety, ale je nadmíru autentický, drzý a neomalený...
Richie Kotzen má rozhodně zajímavou kariéru. Ještě mu nebylo dvacet a největší kytarové magazíny o něm hovořily jako o jednom z největších talentů své doby. Nahrál několik studiových desek, kde ukázal, co všechno umí, aby pak celý svět uvedl do údivu, když nastoupil na místo C.C. DeVillea k hairmetalovým mazlíčkům Poison. Tak člověk, který proslul v nízkém věku kytarovou ekvilibrisitkou, nahradil někoho, do koho se pořádně opřít a bouchnout si do něj, se zdála býti oblíbená kratochvíle všech hudebních kritiků...
Přiznám se, že jméno Angeline slyším poprvé v životě. Pohled na chytré stránky ale říká, že tahle švédská kapela existuje už od roku 1987. Prorazit se jim podařilo až v roce 2010 s deskou „Confessions“. Na její úspěch se snaží navázat novinkou „Disconnected“. Když jsem slyšel švédská kapela, navíc v tu chvíli jsem si myslel, že i vcelku nová, očekával jsem hair metal ve stylu Crashdïet nebo Reckless Love. Pohled na obal desky, na čtyři pupkaté chlápky, můj prvotní omyl uvedl na pravou míru. Angeline hrají poctivý klasický hard rock..
Nerad bych se na tomto místě opakoval, ale přestože byl Slash velice silnou postavou Guns n´Roses a jeho sóla byla neodmyslitelnou částí této kapely, jako skladatel se mi vždy jevil jen jako průměrný. Na hybnou páku Guns, čili tandem Axl Rose – Izzy Stradlin, svými kvalitami nikdy nedosahoval. To ukázaly i jeho post-GN´R aktivity, kdy všechna alba, s výjimkou debutu „Contraband“ od Velvet Revolver, jsou jen průměrná. Samozřejmě se uměl vždy obklopovat schopnými muzikanty, ať už to byli v případě Slash´s Snakepit..
Kdo z vás sleduje D.A.D. od jejich počátků, určitě ví, že u téhle kapely nikdy nebyla jistota, jak bude znít další deska. Cowpunkové začátky se na nejúspěšnějším albu „No Fuel Left For The Pilgrims“ přetavily do univerzálního rockového soundu a spolu s další nahrávkou „Riskin´ It All“ a hity typu „Sleepin´ My Day Away“, „Point Of View“ nebo „Grow Or Pay“ pomalu, ale jistě dobývaly Ameriku. A to se z Dánska povedlo komu? Larsi Ulrichovi a Miku Trampovi. S měnícím se rockovým vkusem, se brzy začali měnit i D.A.D. ..
„Než se objevili Jane´s Addiction, byla osmdesátá léta docela nuda,“ napsal druhdy britský magazín Kerrang! A nedá se říct, že by to nebyla pravda, jen s tím, že si místo Jane´s Addiction můžete dosadit další velikány jako Metallicu, Guns n´Roses, Red Hot Chili Peppers nebo Mötley Crüe. Ale pravda je i to, že Jane´s Addiction byli jedineční. Tam, kde U2 byli moc popoví, jsou Jane´s Addiction temní a dekandentní. Tam, kde The Cult byli moc rock n´rolloví, Jane´s Addiction působí psychedelicky a až trochu jedovatě...
Bang Tango vždycky představovali v rámci losangeleské hairmetalové scény jistý unikát. Jako jediná z kapel tehdejšího boomu inklinovali k funkové muzice, čímž měli blíže třeba k takovým Red Hot Chili Peppers než k Poison. Tímto zvláštním druhem hair metalu se stali zajímavými a snadno rozpoznatelnými. Jenže skutečný úspěch jim zůstal zapovězen. I když to na přelomu let 1989 a 1990, kdy se do denní rotace MTV dostal první singl „Someone Like You“, vypadalo, že dobyjí svět, nic z toho nakonec nebylo...
Tak rok 2011 je za námi a teď zbývá ta bilance. Když se za ním ohlédnu, tak si dovolím říct, že to byl rok velkých jmen, ale i nových nadějí. Michael Monroe, Sebastian Bach, Foo Fighters nebo Anthrax jsou už léty prověřené pojmy, které v minulosti, byť některé z nich zklamaly, z dlouhodobého hlediska se jedná o umělce, kteří o blbou desku jen tak nezakopnou. Pak tady byli ti nováčci. Můžeme za ně počítat celou severskou hairmetalovou scénu, ze které se vylouply opravdu některé vynikající kapely. Viz. první místo... :-P..
Dnes je Metallica v pozici, že si může dovolit prakticky cokoliv. Může vydat desku s tak zpraseným zvukem jako byla „St. Anger“, může vydat totální zhovadilost „Lulu“ s blekotajícím Lou Reedem, ale může taky překvapit a vydat výtečné album. To se jí povedlo před třemi lety, kdy na trh vypustili „Death Magnetic“. Desku sice zpátečnickou, ale se silnými skladbami jako „The Day That Never Comes“, „Cyanide“ nebo „My Apocalypse“. Dnes ji znovu připomínají...
O tom, že Dave Lepard měl obrovský vliv na současnou skandinávskou hair metalovou scénu, nemá smysl polemizovat. Byli to právě Crashdïet, kteří podnítili celé to hnutí, které dnes zaplavilo celou Evropu. Čerpali hudebně i vizuálně z Mötley Crüe, Guns n´Roses, Ratt, Poison a dalších podobných formací, ale celkově jejich hudba měla moderní sound. Navíc Lepard disponoval silným, řezavým hlasem, který je pro tenhle druh hudby více než potřebný. Když Crashdïet vydali desku „Rest In Sleaze“, bylo to jako zjevení, ..
Iné kafe jsou definitivně zpět. Před dvěma lety, kdy kapela ohlásila několik vzpomínkových koncertů, nikdo nedoufal v to, že se ještě někdy setká s novými skladbami této slovenské neopunkové kapely. Frontman Vratko Rohoň na otázky týkající se budoucnosti odpovídal spíše vyhýbavě a o příštích deskách se vyjadřoval s despektem. Všechno ale jinak a Iné kafe vydávají novinku „Právo na šťastie“. ..
Kapela kolem charismatického frontmana Davyho Vaina měla odjakživa smůlu. Když v roce 1989 vydali třeskutě rock n´rollový debut „No Respect“, vypadalo, že brzy budou stát na rockovém nebi vedle Guns n´Roses nebo tehdy startujících Skid Row. Na velký úspěch bylo zaděláno. MTV omílala dokola hity „Beat The Bullet“ a „Who´s Watchin´ You“. Jejich vydavatelská firma Island je ale místo pořádné propagace hnala znovu do studia, aby natočili dvojku „All Those Strangers“. Než ji ale Davy a spol. stihli dodělat, vyšlo „Nevermind“ od Nirvany. ..
Od svého prvního rozpadu v roce 1992 působí tahle kapela jako nějaká schizofrenní potvora. Comebackové album „Vicious Circle“ ze čtyřiadevadesátého se ještě neslo v intencích starých L.A. Guns, pak se začaly dít věci. Sestava se doslova přes noc změnila k nepoznání. Charismatického zpěváka Phila Lewise nahradil hardcorový řvoun Chris Van Dahl a jediný původní člen Tracii Guns pod jménem The L.A. Guns vydal netypickou nahrávku „American Hardcore“. Album propadlo a začala zase rošáda v sestavě,..
V osmdesátých letech patřila tahle parta kolem zpěváka Taimeho Downea k typickým představitelům hair metalu. A přesně jako jiné kapely tohoto stylu je spláchla vlna grunge, když se jejich desce „Whipped!“ z dvaadevadesátého dostalo v porovnání s předchůdcem „Wake Me When It´s Over“ pozornosti ani ne poloviční. Už na „Whipped!“ kapela naznačila, že se nespokojí jen s rockovým výrazem. Pak se ale na osm let odmlčela, zpěvák Taime Downe zatím rozjel svůj industriální projekt The Newlydeads, ..
Že členové slavných kapel točí sólovky, na tom není nic divného. To se prostě děje. Ale většinou se sólovým materiálem přijde buď zpěvák nebo kytarista. Ale aby první sólovku ze členů slavné kapely, nota bene po čtyřiceti letech fungování, natočil bubeník, to už je skoro unikát. A přece se tak stalo a jako první z členů legendárních AC/DC přichází s vlastní deskou bubeník Phil Rudd. Člověk, který celý život stál ve stínu slavnějších kolegů, ..
Tohle už není hair metal, jako na první desce Skid Row. Přestože tahle kapela byla asi poslední, která z mohutného hnutí osmdesátých let stála za to, jejich někdejší pěvec Sebastian Bach je dnes už trochu někde jinde. Ono kam Bach směřuje už bylo jasné z druhé desky Skid Row „Slave To The Grind“ a samozřejmě i ze třetí, nejtvrdší „Subhuman Race“. Pak se se svými kolegy rozešel a oni se vrátili ke tradičnějšímu soundu s deskou „Thickskin“. Bachovi ale ta tvrdost zůstala. Přestože mu trvalo více než deset let od rozchodu, než natočil regulérní album „Angel Down“..
Je to zhruba rok, co jsem tady představoval tuhle nezničitelnou finskou punkovou čtveřici. Tehdy měli nějaký ten pátek venku album „Rujoa Taidetta“. Právě na tuhle desku dnes navazují už sedmnáctým řadovým počinem „Loputon Luokkaretki“. Když řeknu, že ani po sedmnácté kapela neuhnula ze svého řízného punkrocku ve stylu Ramones, zasvěceným je jasné, co je čeká. Jak kdysi napsal britský magazín Kerrang! o Ramones – nakažlivé melodie, zběsilé tempo, tři akordy a hrst hloupých textů – přesně to samé platí ..
Když se podíváme zpět do roku 2008, jeví se rozchod finského zpěváka Olliho Hermana, vulgo H. Olivera Twisteda, se švédskou kapelou Crashdïet, jako velice rozumné řešení. Crashdïet se po průměrné desce „The Unattractive Revolution“ vzpamatovali a společně se Simonem Cruzem natočili slušnou „Generation Wild“, která sice nedosahuje kvalit kultovního debutu „Rest In Sleaze“, ale přece jen je kvalitnější než ta, kde se představil Herman. Sám vokalista se vrátil do rodného Finska, ..
Pozice Blink 182 v současné době může být diskutabilní. Tahle kapela před deseti lety byla naprosto jasným příkladem komerčního neopunku, který oproti tomu původnímu, sedmdesátkovému, postrádal upřímnost a byl spíše prefabrikovaným modelem určeným k hitové líbivosti a především k vysokým výdělkům nahrávací společnosti. Jak se neopunk začal ze scény ztrácet, zmizeli v roce 2004 i Blink 182. O kapele nebylo dlouho slyšet a lesk jejich platinových alb jako „Take Off Your Pants And Jacket“ pomalu ztrácel na přitažlivosti...
Se svou „Sister Christian“ nebo „Rock In America“ patřili v osmdesátých letech Night Ranger mezi hlavní představitele amerického pomp rocku, říznutého AOR a s trochou hardrockové kytary. Dá se říct, že se jednalo o následovníky kapel jako Journey nebo Survivor. V roce 2011 jsou tady Night Ranger znovu s novým albem a můžeme jasně říct, že u téhle kapely se zastavil čas. Když posloucháte „Somewhere In California“, je to jako kdybyste poslouchali jejich debut „Dawn Patrol“. Samozřejmě ale se soudobým zvukem...
House Of Lords byli vždy kapela, kde se nehrálo na průměrnost. Pompézní pasáže musely být skutečně pompézní, refrény více stadiónové, než měl kdokoliv jiný a muzikantské výkony dokonalé až k neuvěření. Tak to bylo v osmdesátých letech a tak je to i dnes. Ovšem jinak dnešní House Of Lords jsou trochu jinde než v osmdesátých a začátku devadesátých let. Změnila se sestava, ve které ze zlaté éry zůstal jen zpěvák James Christian a kde chybí zejména zakladatel, klávesista Gregg Giuffria. ..
Je zajímavé sledovat, jak se z Red Hot Chili Peppers, kteří v osmdesátých letech platili za funkrockové outsidery, stala jedna z největších rockových kapel planety. Dnes je můžeme směle řadit po bok velikánů typu Metallica, U2, Guns n´Roses nebo Bon Jovi. I když v současné době postrádají kytaristu Johna Fruscianta, který se velkou měrou podílel na obřím úspěchu alb „Californication“, „By The Way“ a „Stadium Arcadium“, nijak to kredit kapely nesnižuje. Našla se náhrada v podobě mladíka Joshe Klinghoffera. ..
Anthrax jsou zpátky! Přesně tohle se člověku chce zvolat, když poslouchá novinku „Worship Music“. A Anthrax jsou zpátky z několika důvodů. Za prvé vydávají nové album po osmi letech od poslední řadovky „We´ve Came For You All“, za druhé ve svých řadách znovu přivítali ztraceného syna, zpěváka Joey Belladonnu, jehož hlas zněl naposledy na albu „Persistence Of Time“ (1990), a za třetí, a to je nejdůležitější, „Worship Music" je fakt dobrá deska...
Přiznám se rovnou, že tvorbu Alice Coopera ze sedmdesátých let jsem nikdy moc rád neměl. Půvab alb „Billion Dollar Babies“, „Welcome To My Nightmare“ nebo „Alice Cooper Goes To Hell“ mi vždycky unikal a do dnešních dnů se na tomto faktu nic nezměnilo. O to více jsem pak preferoval jeho hairmetalovou dráhu ohraničenou alby „Constrictor“ a „Hey Stoopid“. Pak se ale Alice do toho nějak zamotal. Přišel s deskou „The Last Temptation“, která odkazovala na sedmdesátá léta, ale s nádechem ..
Vybírat alba sedmdesátých let taky není žádný med. Tu dobu jsem pochopitelně nezažil, takže vše jsem vnímal zpětně, jaksi reprodukovaně. Když se dnes za sedmdesátkami ohlížím, je jasné, že to byla neskutečně plodná doba, kdy se toho pro budoucnost rockové hudby odehrálo přehršle. Zrodil se hřmotný hard rock, z kanálu vylezl drzý punk, přeběhla móda glam/glitteru, své velké chvilky zažil i styl AOR. Alba jsem proto vybíral z dnešního pohledu a když se tak dívám na jedničku, tak si říkám, ..
Tahle deska je jedním z velkých překvapení letošního roku. Samozřejmě pocta Franku Sinatrovi není ničím překvapivým, protože tenhle velikán si ji prostě zaslouží. Ale když jeho skladby vezmou na svá bedra taková jména jako Joey Belladonna, Glenn Hughes, Devin Townsend, Dee Snider, Tim Ripper Ownes nebo Jani Lane, už jen to je zajímavé. V tomto případě se nedalo čekat, že skladby budou poplatné originálu, ale že každý z umělců si je přetvoří ke svému obrazu. Ono by to vlastně ani jinak nešlo. ..
Je jen velice málo nahrávek, které by byly tak očekávané, jako novinka Kreysonu „Andělé strážní“. Principál Láďa Křížek její vydání už opět posunul, tentokráte na jaro příštího roku, ovšem jako náplast nabízí fanouškům promo singl, který předznamenává právě nové album. Otázka tedy stojí, jak nové skladby znějí. Jsou sice jen dvě, ale můžeme si z nich udělat obrázek, jak asi bude vypadat připravovaná deska. ..
„Jo, tady už jsem hrál,“ rozpomněl se Miloš Dodo Doležal, když dorazil na trnovské fotbalové hřiště. Poprvé zde vystoupil v létě roku 1998 ještě v barvách Vitacitu. Byl to jeden z posledních koncertů této legendy s Doležalem v sestavě. Vitacit s Ladislavem Křížkem se v Trnové představil loni a letos tak došlo i na koncert Doda. Ten přijel se svou doprovodnou kapelou, kde mu zdatně jako basista sekunduje jeho syn a bubeník Pavel Slechan. Po osmé hodině večerní se pomalu začali trousit lidé, a i když obloha nevěstila vůbec nic dobrého..
Je jasné, že nejlepší léta už mají Limp Bizkit za sebou. Doba „Significant Other“ a „Chocolate Starfish And The Hot Dog Flavoured Waters“ je už dávno pryč a móda nu-metalu už dávno pominula. Navíc se Limp Bizkit prezentovali ne zrovna podařenými alby jako „Results May Vary“ ( i když z komerčního hlediska se díky singlu „Behind Blue Eyes“, coveru od The Who, o žádný průser nejednalo). A i když Limp Bizkit jsou (nepočítejme Linkin Park) komerčně nejúspěšnější nu-metalová parta, ..
Společný koncert Judas Priest a Whitesnake považuji za jeden splacený dluh z puberty. Obě formace, krom dalších typu Mötley Crüe nebo Guns n´Roses lemovaly moje roky dospívání a dosud jsme neměl příležitost se na ně naživo podívat. Pravda, nejraději bych je viděl třeba v roce 1990, kdy obě kapely byly na vrcholu, ale jelikož to v té době nebylo prakticky možné, rád jsem se na ně jel s čipernou agenturou Ozzy a Potkan podívat v červnu roku 2011. Cesta ve více než třicetistupňovém vedru přes totálně zašvíkanou Prahu ..
Dynazty. Dovedete si představit kapelu s ještě blbějším názvem, než je tenhle? Jistě, několik by se jich našlo, ale Dynazty jsou letos jedním z horkých adeptů na titul. Ale co, nejde až tak o název, ale o to, co se pod ním skrývá. Z obalu je jasné, oč se bude jednat. Čtyři vlasáči v kožených bundách a ověšení řetězy se pochopitelně hlásí k nové hair metalové vlně. Jsou to přesně ti, kteří v pubertě poslouchali Mötley Crüe, Guns n´Roses nebo Poison a poté, co jim úspěch debutu Crashdïet „Rest In Sleaze“ ..
Hudba The Poodles mi dodnes z nějakého důvodu unikala. Přestože tahle kapela není na scéně žádný zelenáč, prvním albem, které jsem slyšel celé, je právě až novinka „Performocracy“. Kapela sází na hair metal, který ovšem v jejím podání nezní tak punkově a rozjíveně jako v případě Hardcore Superstar, Rakel Traxx nebo Vains Of Jenna, ale spíše čerpá z klasických hardrockových tradic. Nedočkáte se proto drzých fucků, ale spíše tvrdých kytarových riffů, přesné strojové rytmiky a zpěvných refrénů...
Ještě třeba před rokem to vypadalo, že King Kobra je pojem jen ryze encyklopedickým. Kapela, která vydala svá tři alba v rozmezí let 1985 až 1988 byla natolik (především svou přehnanou natupírovanou image a knírkem bubeníka Carminea Appice) spjata s osmdesátými léty, že jsem si jejich účinkování v dnešní době dost dobře nedokázal představit. Ale co se stalo? Světe, div se, King Kobra jsou v roce 2011 zpět s novým albem. A to dokonce skoro v původní sestavě. Za bicími samozřejmě sedí..
Jak to vypadá, tak hair metal je v současné době v kurzu. Jak si jinak vysvětlit, že jako houby po dešti rostou nové a nové kapely, které se věnují tomuto stylu. Už jsem několikrát na těchto stránkách psal, že jejich úroveň je kolísavá. Některé dopadnou lépe, některé hůř, jiné shoří jako papírový čert. Jaký je tedy případ Rakel Traxx a jejich alba „Bitches Palace“? Hned ze začátku řeknu, že mě tahle kapela mile překvapila. Hlavně proto, že její hudba je strašně energická, což jsem leckdy u mladých hair metalových kapel postrádal. ..
Nemá smysl polemizovat o významu Nazareth. Je to prostě hardrocková legenda a basta. Samozřejmě dopustila se toho neodpustitelného hříchu, že do svého repertoáru přibrala „Love Hurts“ a stvořila další podobnou „Dream On“, ale jejich pecky jako „Hair Of The Dog“, „Ramazanas“ a další jí zaručují status nesmrtelnosti. A i to, že na ně pějí chválu takové veličiny, jako Axl Rose a Michael Monroe už o něčem svědčí. Nazareth ale fungují dál. Čtyřicet let od svého založení jsou tu pořád a teď dokonce s novou deskou, která nese název..
Tak a jsme na konci našeho seriálu Poison. Poté, co jsme projeli všechny studiová (a podotýkám, že autorská) alba, je také na čase podívat se na projekty, které vyšly buď pod hlavičkou kapely nebo obou hlavních protagonistů Breta Michaelse a C.C. DeVilla. Rád bych sice na tomto místě psal recenzi na novinku Poison, ale ta se zdá být v nedohlednu, i když od „Hollyweird“ uplynulo už skoro deset let. Uvidíme, zda se jí ještě dočkáme, nebo kapela bude chrlit jeden výběr za druhým bez hlubšího smyslu...
Sepsat profil Judas Priest má hned tři velké důvody. Za prvé se letos kapela dožívá čtyřicítky, za druhé ohlásila světové Epitaph Tour, které má být posledním velkým podnikem v jejich kariéře a hlavně za třetí, 28. června se tahle legenda všech legend představí ve společnosti dalších ostřílených kozáků Whitesnake v pražské O2 Aréně. A podle pořádající agentury Live Nation se bude rozhodně jednat o neobyčejný zážitek. Už jen proto, že britská pětice hodlá předvést největší milníky své bohaté kariéry. ..
Saxon už patří k osvědčeným jistotám. A rozhodně nic na tom nezmění ani novinka „Call To Arms“. U téhle kapely je už dávno všechno předem nalajnováno. Vždycky jen záleží na tom, jak silné
skladby se Biffu Byfordovi a jeho partě podaří dát dohromady. Stylové výkyvy, jako tomu bylo v jejich americkém období alb “Rock The Nations“ nebo „Destiny“, jsou už nenávratně pryč a dnes Saxon zní stejně jako v roce 1981. Akorát tedy s moderním zvukem. Jinak jako kdyby těch třicet let neexistovalo...
Co si představíte, když se řekne AOR? Foreigner, Journey, Survivor a... Asia. Jedna z nejslavnějších kapel tohoto stylu se vrátila před pár lety ve své původní a samozřejmě nejsilnější sestavě, kde působí zpěvák a basista John Wetton, kytarista Steve Howe, klávesista a zpěvák Geoff Downes a bubeník Carl Palmer. Co jméno, to pojem jak hrom. A spolu tato trojice nejen, že točí nové desky, ale dokonce i se svým programem objíždí svět. Na červen připadli zrovna dva koncerty v České republice. První, ve Zlíně se konal 7. června ..
Metalfest se v Plzni uhnízdil. A fanouškům to vyhovuje. Jak jinak si vysvětlit stoupající návštěvnost této akce, kdy letos přišlo zhruba o dobré dvě tisícovky fanoušků více než loni. Lochotínský amfiteátr, druhdy dějiště slavné Porty, by pojmul klidně ještě jednou tolik lidí, ale takhle se člověk aspoň nikde netlačil, mohl si v klidu sednout a podívat se na takové metalové ikony jako jsou Accept, Saxon, Cradle Of Filth, Pretty Maids, Arch Enemy nebo Sabaton. Na Metalfestu nemohli chybět ani zástupci naší redakce...
Dalo by se říci, že nástup nového milénia znamenal pro Poison jakési pokropení živou vodou. Sestava s Bluesem Saracenem nefungovala, kapela dokonce ani naživo nevystupovala. Bret Michaels se začal více prosazovat jako herec (i když ne zrovna valný), kdy si zahrál třeba v Dopisech z cely smrti, Charlieho andílcích nebo několika lehce erotických filmech. Čas na muziku přišel až v roce 2000. Tehdy se klima pro Poison začalo stávat příznivějším. Capitol vydali „Crack A Smile“ a do sestavy Poiso..
A přišly zlé časy. Hair metal se stal spíše terčem posměchu a teenageři naslouchali grungeovým hrdinům, kteří byli absolutním protipólem Poison, Mötley Crüe, Warrant nebo Cinderelly. Na to samozřejmě reagovaly vydavatelské společnosti, protože nové desky glamových desperátu propadly na celé čáře. Neúspěch potkal i Poison. Jejich poslední desky „Native Tongue“ se prodala v porovnání s „Open Up And Say... Ahh!“ jen desetina. Navíc ze sestavy vylétl kytarový hrdina Richie Kotzen..
Dnešní doba přeje comebackům. Vrací se kde kdo. Zpátky jsou Warrant, King Kobra, Tank, Danger Danger, Steelheart a teď i Black n´Blue. Kapela osmdesátých let, která sice hrála pořádnou muziku, ale nikdy neudělal díru do světa. Navíc se nikdy nevymanila z role věčných předskokanů. Dnes je jméno této kapely spojováno nejvíce s bývalým kytaristou Tommym Thayerem, který nahradil Ace Frehleyho v Kiss. Zpěvák Jamie St. James se před pěti lety představil jako náhradník Janiho Lanea ..
Nikki Sixx je v posledních letech nadmíru činorodý. Kdysi zoufalý feťák nad hrobem, běhající na pokraji šílenství nahý s bouchačkou po zahradě svého heroinového doupěte a šlehající si neskutečné množství drog do žil, je dnes renesančním člověkem. Mužem mnoha zájmů a plodným skladatelem. Ať už se jedná o jeho domovské Mötley Crüe, boční projekt Sixx: A.M. nebo jako nájemný skladatel pro různé umělce. Mötley Crüe letos slaví třicet let kariéry obřím turné s Poison a New York Dolls..
„To, co vypadlo z Richieho Kotzena za šest měsíců, soukal ze sebe C.C. tři roky,“ uvedl svého nového kolegu zpěvák Bret Michaels. A naznačil tím, že nový kolega by měl být pro Poison obrovskou posilou. „Všichni jsme věděli, že je Richie skvělý kytarista, ale když přišel na konkurz s kupou písniček a nápadů, bylo to ono. Možná to bylo i tím, že je z Pensylvánie jako my. Původně jsme ale chtěli jen zaplnit místo, nehledali jsme hvězdu,“ pokračoval Michaels. Euforie byla z Poison v roce 1993..
Dlouho, dlouho nebylo slyšet o britském kytaristovi Brianu Robertsonovi. Takřka třicet let tento druhdy fenomenální kytarista byl mimo rockový svět, přestože v sedmdesátých a začátkem osmdesátých let znamenal mnoho. Ovlivnil svou hrou další následovníky a i když stál vždy v pozadí svých spoluhráčů, rozhodně nebyl žádné ořezávátko. Jeho jméno stojí na dvou deskách kapely Wild Horses z počátku sedmdesátých let, podepsal se také pod nejslavnější alba Thin Lizzy (jako „Night Life“ ..
Když v roce 2006 vyšel debut této kapely „Lit Up/Let Down“ dohromady se nic nestalo. Nová vlna skandinávského glam metalu byla ještě v plenkách a její příznivci spíše obdivovali kolosální debut Crashdïet „Rest In Sleaze“. Vains Of Jenna byla v té době je jen jedna z mnoha kapel. Situace se změnila o tři roky později, když vyšla vynikající dvojka „The Art Of Telling Lies“. Ta kapelu dostala mezi žánrovou špičku. Ale pak se stalo něco nepochopitelného. Loni ostatním spoluhráčům ukázal záda charismatický zpěvák Lizzy DeVine...
S Warrant to bylo vždycky těžké. Začali v roce 1984 jako klasická losangeleská kapela. Měli v sobě kus Kiss, Judas Priest nebo Cheap Trick, ale i dávku pořádné drzosti. Tato kombinace ke smlouvě s vydavatelskou firmou nevedla. Až když v roce 1987 původního zpěváka Adama Shorea vystřídal Jani Lane (tehdy drzejší a o fous ošklivější dvojče Breta Michaelse z Poison), začalo se blýskat na časy. Lane byl rozený showman a dokázal strhnout davy, takže kapela měla ve vyhlášených klubech Whiskey A-Go-Go..
Je tu začátek devadesátých let. Rocková scéna se pomalu připravuje na změnu. Hair metal se to té doby, kdy Poison vydali debut v roce 1986 změnil. Už postrádal tu prvotní rebelskou tvář a kvůli baladám jako byla právě „Every Rose Has Its Thorns“ se z něm stal jakýsi středněproudý styl pro holky. Vznikaly tísíce nových kapel. Některé (Firehouse, Slaughter, Warrant) žaly úspěchy, jiné (Vain, Pretty Boy Floyd, Faster Pussycat) i přes nespornou kvalitu zůstaly jen na okraji posluchačského zájm..
Pushking je údajně nejlepší ruská rocková kapela současnosti. Abych se přiznal, tak tohle jméno jsem zaslechl poprvé v souvislosti s jejich novinkou „The World As We Love It“ a to ne proto, že by ji odborná veřejnost považovala za nějak revoluční, ale proto, že se na ní kapele podařilo dostat nebývalé množství zajímavých hostů, neřkuli světových hvězd první kategorie. Komu se tak povede, aby mu na desce zpíval třeba Alice Cooper, Paul Stanley (Kiss), Billy Gibbons (ZZ Top), Eric Martin ..
Až do loňského roku byl Joe Bonamassa pojmem především na bluesové nebo bluesrockové scéně. Loni se ale všechno změnilo, když vstoupil do společnosti nejvybranější hardrockové smetánky – zpěváka a basisty Glenna Hughese, bubeníka Jasona Bonhama a klávesisty Dereka Sheriniana v superskupiny Black Country Communion. Na své kořeny, které mu zajistili světovou proslulost Bonamassa ale nezapomněl. A proto je tu také zpět s další sólovou deskou „Dust Bowl“. Albem, které se opět ..
Když v roce 1986 vyšel debut „Look What The Cat Dragged In“, stal se z něj rázem hit. Stačilo pár měsíců a deska byla platinová. Matadorům losangeleské scény Mötley Crüe či Ratt vyrostl další zdatný konkurent. „Každý si myslí, že jsme se tenkrát vylíhli tak najednou, ale to není pravda. Tři roky jsme dřeli jak psi, chrápali ve sklepích, kde se to šváby jen hemžilo, měli jsme sotva na žrádlo, ale věřili jsme si,“ vzpomíná na začátky zpěvák Bret Michaels. Dřina se vyplatila a hned po vydání..
„Oni ještě žijí?“ Podivil se jeden můj známý, spíše deathmetalista, nad faktem, že se v roce 2011 znovu setkává se jménem Uriah Heep. Co žijí... Dokonce vydávají novou desku „Into The Wild“. V sestavě sice zbyl pouze jeden ze zakládajících členů, kytarista Mick Box, ovšem současný line-up je už skoro čtvrt století (tedy až na výměnu na bubenickém postu, kdy do důchodu odcházejícího Lee Kerslakea nahradil Russel Gillbrook) pevný jako základ katedrály svatého Víta a dá se už dnes počítat za klasický. Hnidopich ..
Benedictum byl pro mě dosud neznámý projekt. Jméno zpěvačky Veronicy Freeman jsem zaslechl asi tak dvakrát z rychlíku, kytaristu Petea Wellse jsem si pletl s jeho skoro jmenovcem, nebožtíkem z Rose Tattoo, takže vlastně jediný důvod, proč se mi album dostalo na stůl, bylo jméno basisty Jeffa Pilsona (ex-Dokken), který se na desce „Dominion“ po produkční stránce také podílel. Dlouho, dlouho trvalo, než jsem si album pustil. A abych pravdu, řekl, co se na mě z beden vyvalilo, to jsem nečekal. Ostrý, zabijácký metal, který má v sobě ..
Abych pravdu řekl, nevím, co si mám myslet o znovuzrození White Lion. Humbuk, který jejich návrat v určitých kruzích způsobil, podpořila v roce 2008 výborná deska „Return Of The Pride“, ale pak byl najednou klid. Kapela nebyla nijak zvlášť koncertně aktivní (a to se mluvilo i o jejich vystoupení v Čechách, které se pochopitelně nekonalo) a nakonec frontman Mike Tramp přišel loni s novou kapelou Mike Tramp And Rock n´Roll Circuz, se kterou vydal stejnojmenné album, které více než na White Lion navazovalo na jeho sólové počiny,..
Duff McKagan toho za svůj život zažil víc než kdokoliv jiný. Už v šestnácti letech se protloukal Seattlem v řadě punkových formací. Ať už jako kytarista, basista nebo jako bubeník. Když zjistil, že s kapelami jako Ten Minutes Warning (k těm se vrátil koncem devadesátých let) nebo Fastbacks díru do světa neudělá, sbalil si svých pár švestek a vypálil do hlavního města rock n´rollu, do Los Angeles. Tam se seznámil s kytaristou Slashem a bubeníkem Stevenem Adlerem. Spolu založili kapelu Roadcrew. Duff se ale od nich brzo trhnul,..
Když se řekne hair metal, každý si vybaví kromě Mötley Crüe pravděpodobně druhou nejzásadnější partu této vlny, která je dnes s plnou parádou zpět. Je jí losangeleská čtveřice Poison. Od jejich vstupu na scénu letos uplyne pětadvacet let, čili celé čtvrtstoletí a proto je na místě si jejich studiové zastávky připomenout jednu po druhé. Ještě než v roce 1986 vyšla debutová deska „Look What The Cat Dragged In“, předcházely celému cirkusu, který po ní nastal, tři roky tvrdé dřiny a to nejen (jak si někdo může myslet)..
Co si tak posluchač představí, když se řekne doom metal. My Dying Bride? Paradise Lost? Anathemu? Nebo Kypck. Jasně posledně jmenovaná kapela má do druhdy královského triumvirátu doom metalu ještě trochu daleko, ale možná je dneska doommetalovější, než všechny tři jmenované kapely dohromady. Doom dnes nezažívá zrovna nejšťastnější období, jako třeba v polovině devadesátých let, kdy vznikala přelomová díla jako „Icon“ (Paradise Lost), „The Angel And Dark River“ (My Dying Bride), „Wildhoney“ (Tiamat)..
Seriál o těchto vlajkonoších amerického hairmetalu se nám nachýlil ke svému konci. Zrekapitulovali jsme si všechny řadové desky kapely, podívali jsme se na pohnuté životní osudy všech členů, ale přesto nám stále ještě něco chybí. Mötley Crüe nebo její členové totiž do světa vypustili i několik desek, které by neměly zůstat zapomenuty a které bychom si v tomto závěrečném dílu seriálu měli připomenout. Jak to tak vypadá, chystá se na tento měsíc vydání druhého alba projektu Nikkiho Sixxe, Sixx: A.M., ..
Všichni to znáte. Když od něčeho nic neočekáváte, může vás to jen příjemně překvapit. Já měl něco podobného s aktuální deskou od klasiků kalifornského punk rocku Social Distortion. Tuhle kapelu jsem nikdy nijak zvlášť nesledoval, věděl jsem o ní zhruba to, že existuje. Zničehonic se mi ale do rukou dostalo jejich album „Hard Times And Nursery Rhymes“. A způsobilo revoluci v mém přehrávači. V těchto dnech si postupně sháním předchozí desky této kapely a můžu říct, že když jsem ji léta ignoroval, ..
Slash je jedním z nejlepších kytaristů na světě. Tahle věta snad ani nepatří do recenze, ale spíše do encyklopedií rockové hudby. Je to fakt, se kterým můžete nesouhlasit, ale to je asi tak jediné, co proti tomu můžete dělat. S čím ale můžeme nesouhlasit a budeme k tomu mít pádnou argumentaci, by bylo tvrzení, že Slash je i jedním z nejlepších skladatelů na světě. O tom, že hnacím motorem Guns n´Roses po tvůrčí stránce byl Axl Rose a Izzy Stradlin už snad dneska nikdo nepochybuje. Slash byl ale tím, ..
Dodnes si pamatuji na druhý stupeň základní školy, kdy se mi do ruky dostala tehdy zbrusu nová debutová deska S.P.S. „Jsme v hajzlu“. Tenkrát to pro mě znamenalo bombu. Znal jsem už „Kovárnu“ od Tří sester a „Půlnočního rebela“ od Plexis, ovšem S.P.S. měli jasný politický názor, šili do vlády, do odcházejících komunistů, do Havla na Hradě, do rozrůstající se ekonomické džungle v čele s Tátou Tunelem, který už je taky na Hradě. Tenkrát to bylo něco nového. Hudba byla sice punkově primitivní,..
Od chvíle, kdy se Vince Neil vrátil zpátky do kapely, vypukla mezi ním a Tommym dlouho skrývaná nenávist naplno. „Byli jsme právě na letišti v Las Vegas po další části turné Greatest Hits. Vinci byl opilý a jako obvykle nebylo radno se vyskytovat v jeho blízkosti. Stál jsem u pultu s letenkami a mluvil s Ashleym, který měl letenky na starosti, když k nám přišel Vince, ožralý na sračky, a zabreptal: Ashley, dej mi kurva palubní lístek, lézt do prdele Tommymu můžeš až potom... Nebyl to samozřejmě můj ..
Stačí úvodní výkřik „hey you, fuck you“, aby se vám tahle kapela zprotivila. Takové prvoplánové rebelství mohlo někomu imponovat naposledy tak v době punkové revoluce v sedmdesátých letech, ale dneska to působí spíše trapně. Ale nebudeme soudit desku podle prvních dvaceti vteřin. Protože, tak jak blbě začala, tak rozhodně nepokračuje. L.U.S.T. se už podle jména, názvu CD a obalu zaměřují na takzvaný high octane rock n´roll, tedy na ostrou muziku, která čerpá z hair metalu osmdesátých let..
Saliva je kapela, která byla na vrcholu zhruba před pěti, osmi lety. V době, kdy ještě dozníval nu-metal, ale už zde byl vliv kapel jako Linkin Park (kteří čistý nu-metal nikdy nebyli), kteří rvavou muziku kombinovali s melodickými, dalo by se říci až popovými pasážemi. Saliva se tohoto trendu chytli. Nechyběli ostré, podladěné kytary, štěkavý rapový zpěv zkombinovaný s melodickým vokálem. Platina v Americe na sebe nenechala dlouho čekat (Evropa byla v tomto ohledu mnohem rezervovanější), ovšem Saliva..
Grunge mě nikdy nějak extra nebavil. Byl to protiklad proti mému oblíbenému hair metalu. Protiklad, který řadu mých oblíbených kapel smetl z povrchu zemského. Nepopírám, že by se mi „Nevermind“ od Nirvany nebo „Facelift“ a „Dirt“ z dílny Alice In Chains nelíbili, ale prostě tenhle styl zoufalých feťáků ve vytahaných vlněných svetrech, s bradkami a mastnými vlasy mě nikdy neuchvátil. Jasně, důležitá je muzika a ta leckdy něco do sebe měla. Z té „Velké čtyřky grunge“ mě vždycky nejvíc ..
Nevím, nevím, ale zdá se mi, že opakovaný vtip už přestává být vtipem. Škwor byl rozhodně se svým debutem (když nepočítáme nulté album „May Day“) „Vyhlašuju boj“ zjevením. Tehdy byla na vrcholu nu-metalová scéna, které se Škwor chopili po svém a přestože si nejvíc asi vzali z Linkin Park (předesílám, že to bylo období alb „Hybrid Theory“ a „Meteora“), dali do toho i kus klasických, bigbítově-hospodských popěvků. Proto se také zařadili do jednoho šiku třeba s Harlejem, Alkeholem nebo Dogou, ..
Všeobecný revival osmdesátých let zasáhl i několik kapel, o kterých si každý myslel, že už jsou navždy mrtvé. Současná móda se totiž netýká jen hair metalu nebo speed metalu, ale také Nové vlny britského heavy metalu. Samozřejmě, takoví klasici jako Judas Priest, Iron Maiden nebo Saxon jsou tu pořád a s pravidelností (oni nebo v případě Judas Priest spíše jen Rob Halford) o sobě dávají vědět. Jenže NWOBHM, to nebyli jen Judas Priest, Iron Maiden a Saxon. To byl také zástup kapel..
Deska „Wasting Light“ od Foo Fighters je rozhodně jedním z nejočekávanějších alb letošního roku. A to hned z několika důvodů. Foo Fighters, i když nikdy neslevili ze stupně tvrdosti, který si nastavili v začátcích (tedy kromě „Learn To Fly“ a pár dalších skladeb), jsou prostě mainstreamová záležitost. Od vydání poslední desky „Echoes, Silence, Patience And Grace“ uplynuly už čtyři roky a fanoušci hudby Davea Grohla jsou tedy už řádně vyhladovělí. A „Wasting Light“ vychází dvacet let od emise ..
AOR nebo pomp rock, chcete-li, jsem měl vždycky rád. Foreigner miluji dodnes, rád si pustím slavné řadovky od Journey, Boston nebo výběrovku do Survivor. Nikdy mě nevadili ani Magnum, které jsem sice nijak zvlášť nevyhledával, ale čas od času se v mém přehrávači objevili. Pak je tu ale řada dalších kapel, které unikaly mému, spíše hairmetalově zaměřenému hledáčku. Mezi nimi i Ten. V devadesátých letech jsem věděl, že existují, slyšel jsem od nich několik skladeb, kde mě více než hudba samotná zaujal ..
Dnes už je jasně vidět, jak velký dopad na generaci dnešních muzikantů měla osmdesátá léta a tehdejší hair metalový boom. A to se nebavím jen o kapelách typu Crashdïet, Crazy Lixx nebo Vains Of Jenna, tedy o současné skandinávské glam metalové vlně, ale i formacích amerických. Jednou z nich je i kapela Hinder. Její jméno mi dosud z nějakých nepochopitelných důvodů unikalo a teprve nedávno se mi do ruky dostala jejich novinka „All American Nightmare“. Zpětně jsem si proto poslechl ..
Britský časopis Kerrang! tuhle losangeleskou kapelu popsal jako klon AC/DC s frontmanem, který je ještě větší prasák než Bon Scott. S touto definicí lze pochopitelně souhlasit. A já si myslím, že ani samotní Rhino Bucket proti ní nemají zhola nic, alespoň podle nejnovější desky „Who´s Got Mine?“. Ta se vlastně nijak neliší od těch, které Rhino Bucket vydali za více než dvacet let dlouho kariéru. Kapela vždycky sázela na jednoduché popěvky, na kytary, které čerpají z rukopisu Anguse Younga..
Když se řekne jméno Vláďa Šafránek, každému se hned vybaví kapela Harlej. Přestože s ní tenhle původem mostecký vokalista už dávno nehraje, byla Harlej kapela, která jeho jméno dostala do popředí diváckého zájmu. V současné době je Šafránek členem kapely Walda Gang, se kterou připravuje už druhou desku. A jelikož je Walda kapela, kde je vlastní tvorba výslovně zakázána, řešil Šafránek tvůrčí přetlak nahráním druhé sólovky, kterou pojmenoval „Buccaneer“. Pozval si na ní i několik zajímavých hostů...
„Když jsme začali nahrávat, měli jsme plán, že se vrátíme k našim kořenům se syrovým, přímočarým zvukem. Začali jsme s Bobem Rockem dělat na skladbách „The Year I Lived In A Day“ a „La Dolce Vita“ a na konci každého dne jsme odcházeli s obrovskou erekcí, protože ta hudba neskutečně šlapala. Ale pak se začalo dít něco divného. Nikki s Tommym se zbláznili a všechny včetně Boba Rocka povyhazovali. Chtěli produkovat album sami se Scottem Humpreyem, což znamenalo ..
Jméno zpěváka Garyho Cheronea asi nemusím nikomu představovat. Každý rozhodně zná baladu „More Than Words“, se kterou Cherone a jeho Extreme udělal ze začátku devadesátých let díru do světa. Extreme ale kritika zaškatulkovala (hlavně díky jejich image) do přihrádky hair metal, což nebyla zase až tak úplně pravda. Jejich skladby jako „Kid Ego“, „Decadence Dance“ nebo „Get The Funk Out“ naznačovaly zcela jiné ambice, než měli třeba Poison nebo Warrant. Jenže když přišel seattleský boom, ..
Na tenhle koncert jsem šel s mírnými rozpaky. Ne sice, že bych měl něco proti písničkářům nebo kytarovým recitálům, ale Záviše jsem nikdy předtím neslyšel a předcházela jej pověst nenapravitelného sprosťáka, opilce a krále všech odpadlíků. Ale co, koncert mám kousek od baráku, za celý týden je člověk ušoupaný jako pětník a proč si tedy v pátek někam nevyjít. Kdyby nic jiného, pokecám tam se známými a když mě bude muzika moc prudit, tak půjdu domů. Nebudu napínat, vydržel jsem až do konce..
Jen co jsem dopsal recenzi na novinku Vládi Šafránka, jsou tu jeho někdejší chlebodárci s albem „Máme vlka“. Máme tedy jedinečnou možnost oba počiny srovnávat a vidíme, kam se jak Šafrda, tak zbytek Harleje za těch pět let od bouřlivého rozchodu dostali. Stvořili totiž spolu několik skutečně nezapomenutelných skladeb (a to nemyslím cover „Pověste ho vejš“ a vykradenou „Whisky In The Jar“ nazvanou „Svařák“) a ať každý říká co chce, patřili rozhodně ke špičce české rockové hudby. ..
Tak nám Vláďa Šafránek vydal druhou sólovku. Celé to působí zatím jako utajená akce, ale jak se zdá, propagace na „Buccaneera“ se začíná rozjíždět a Vláďa se zase dostává do různých časopisů, odkud se ztratil po svém odchodu z Harleje před pěti lety. Jasně, je členem Walda Gangu, se kterým před třemi lety vydal dobrou eponymní desku a letos snad připravuje druhou, ovšem stále je spojován se svou někdejší kapelou, se kterou udělal takové perly jako „Jůlie“, „Zfetovanej“, „Volání krve“, „Čikuli“..
Od doby, kdy v roce 1989 vyšla deska „Dr. Feelgood“ se toho změnilo na scéně i v samotných Mötley Crüe moc. Hair metal, který celá osmdesátá léta Mötley Crüe reprezentovali, byl najednou pryč, jejich následovníci jako Warrant, Slaughter, Cinderella, Love/Hate, Bang Tango a tisíce dalších zažili své úspěchy a najednou zmizeli. Přišla Nirvana a celá seattleská grungeová scéna (absolutní protiklad k losangeleskému hair metalu) začala ovládat hudební průmysl. Najednou v módě už nebyly..
Když se tak u příležitosti vydání nové desky Michaela Monroea probírám jeho diskografií, musím říct, že tenhle devětačtyřicetiletý finský ďábel zatím nenahrál špatnou desku. Jistě, třeba taková „Jerusalem Slim“ nebyla úplně to pravé ořechové, „Another Hostile Takeover“ od Hanoi Rocks se podle mě taky nepovedla úplně podle představ, ale vždycky si desky, kde stojí Monroeovo jméno, drží určitou laťku kvality. Blonďatý frontman si totiž k sobě vždy dokázal vybrat výborné a kreativní muzikanty a to se rozhodně nemění ani v téhle chvíli..
Když před třemi lety vyšla comebacková deska „Good To Be Bad“, představili se Whitesnake v tom nejlepší světle. Hudebně se totiž vrátili k nejzářivějšímu období desky „1987“ a deska byla přecpána potenciálními hity. Nakonec se žádný v žebříčcích neuchytil a „Good To Be Bad“ to nedotáhla ani na zlaté ocenění, s čímž se tak nějak automaticky počítalo. Davidu Coverdaleovi a jeho partě to ale chuť nevzalo a v těchto dnech přicházejí na trh s novinkou „Forevermore“. Albem, které mělo potvrdit status ..
„Umírání bylo jednoduché... to, co jsem dokázal jen s největšími obtížemi, bylo žít,“ říká dnes Nikki Sixx, když se baví o konci osmdesátých let. Po svém předávkování a následném pětiminutovém kómatu, kdy byl prohlášen za mrtvého, měl jen dvě možnosti. Buď bude pokračovat dál stejným tempem a příště už se žádný zázrak stát nemusí, nebo se absolutně změní. Sice to chvíli trvalo, ale v táboře Crüe se přece jen začalo přehodnocovat. „Svolali jsme kapelu v mém obýváku,“ ..
Ty Tora Tora snad znám, říkám si, když na mě v přehledu novinek vykouklo album „Revolution Day“ od této kapely. Po kratším pátrání v paměti je jasno. To je ta kapela, která koncem osmdesátých let těžila z boomu hairmetalu a měla to štěstí jako další kapely podobného ražení typu Cats In Boots, Wildside, Vow Wow, I Napoleon, Lone Justice a řada dalších, že se pár jejich skladeb dostalo na MTV. Nic víc, nic míň. Proč taky. Hudebně tahle kapela nikdy příliš zajímavá nebyla, s hvězdami typu ..
„Ten den, co jsem se vrátil z Tommyho svatby (v roce 1986 si bubeník bral herečku Heather Locklear, pozn. aut), jsem ve schránce našel dopis od našeho účetního: „Utrácíš pět tisíc dolarů denně. Pět tisíc krát sedm je pětatřicet tisíc týdně. Za měsíc to dělá sto čtyřicet tisíc dolarů. Přesně za jedenáct měsíců budeš úplně na mizině, pokud budeš ještě naživu,“ vzpomíná Nikki Sixx na lístek, který přistál v jeho schránce a jenž se až morbidně přiblížil k pravdě. Mötley Crüe začátkem roku 1987 už nebyla kapela..
Název kapely může být trochu zavádějící. „Billion Dollar Babies“ je pochopitelně název jednoho z nejslavnějších alb legendárního černokněžníka Alice Coopera, jenomže stejnojmenná skandinávská kapela považuje tvorbu Alice Coopera jako jen jeden z mála inspiračních proudů. A když se na to budeme dívat do důsledku, je Cooper pro Billion Dollar Babies vlivem pouze ze svého období ohraničeného alby „Constrictor“ (1986) a „Hey Stoopid“ (1991). Billion Dollar Babies jsou ..
Tahle kapela by se dala označit za stálici. Funguje už od konce osmdesátých let a od začátku devadesátých s železnou pravidelnosti servíruje svým fanouškům novinková alba. A to bez zbytečných experimentů, které by z jejich tábora mohly vyhnat třeba jen jednu spřízněnou duši. Tím bych tuhle recenzi mohl zakončit, protože tím o desce bylo řečeno naprosto všechno. Ale pravděpodobně mezi vámi bude i vcelku velký počet těch, kteří kdy o kapele M.ILL.ION (druhdy, v polovině devadesátých..
„Pařili jsme: já, Mick, Vince a kluci ze skupiny Hanoi Rocks. Chlastali jsme hektolitry u Vince a měli jsme se úžasně. Tři nebo čtyři dny jsme opékali maso a občas spali, když tu nám došlo pivo. Vince se chtěl předvést se svým novým sporťákem Panterou a zeptal se, kdo s ním jede pro další zásoby. Přihlásil se Razzle a oba odešli,“ vzpomíná Tommy Lee na začátek prosince roku 1984. Právě tehdy se svět Mötley Crüe nenávratně změnil. Do té doby si všichni čtyři byli jisti, že když udělají cokoli..
To, co se před deseti lety zdálo jako věc zcela nereálná, a sice comeback legendárních New York Dolls, je dnes už samozřejmost a kapela kolem zakládajících členů, zpěváka Davida Johansena a kytaristy Sylviana Sylviana, vydává už třetí desku od návratu před pěti lety. U New York Dolls je naprosto jasné, že comeback nemůže být v originální sestavě sedmdesátých let. Zubatá si totiž přišla pro původního bubeníka Billyho Murciu (to dokonce ještě v době, než vyšlo eponymní debutové..
Nikki Sixx byl vždycky pragmaticky myslící člověk. „Too Fast For Love“ byla spíše punková nahrávka, která reagovala jak na britský punk typu Sex Pistols nebo The Clash, tak na starý glampunk sedmdesátých let typu New York Dolls, Mott The Hoople nebo The Stooges. „Too Fast For Love“ vyšla ale v roce 1981 a za dva roky, kdy byla scéna připravená na další desku Mötley Crüe se situace celosvětově změnila. Punk dostal poslední ránu, když se hned po vydání „Combat Rock“ v roce 1982 rozpadl..
Tohle období přichází vždycky v létě, o prázdninách. Mezi novináři se mu říká okurková sezona. Nejsou témata o kterých psát, vymýšlejí se bludy, František Ringo Čech dokonce vidí Marťany s velitelem Oldou. Je to prostě doba, kdy se neděje nic zajímavé. A podle mě ta doba na rockové scéně přišla právě teď. Začátkem roku sice vyšly desky T.N.T. a Mr. Big, ale další zajímavé počiny jsou naplánované až na konec března. Je tedy čas mrknout se do trochu do minulosti...
Je tomu už třicet let, co se v totálním losangeleském undergroundu zrodila kapela Mötley Crüe. Čtveřice zhýralých hejsků, které stejně jako muzika zajímalo, kde sehnat lehké děvy, peníze na chlast a na drogy. Všichni čtyři byli tak odlišní, až si nakonec hudebně i lidsky sedli natolik, že vytvořili nezaměnitelnou symbiózu glamu, punku, metalu, výtržností a nebezpečí. Hlavní mozek Mötley Crüe byl odjakživa basista Nikki Sixx (vlastním jménem Frank Ferrana), který ještě jako adolescent ..
O tom, že AC/DC je fenomén nemá smysl diskutovat. O tom, že tahle australská pětice ovlivnila nepřebernou řadu kapela rovněž ne. Jenomže je ovlivnění a kopírování. Mezi nejznámější plagiátory samozřejmě patří australští Airbourne, ze kterých je sice půlka rockového světa na větvi, já v nich ale nic tak geniálního nespatřuji. Je tu řada dalších kapel, které snad za zvuků „Highway To Hell“, „Hells Bells“ nebo „Thunderstruck“ vstávají i usínají. Nově mezi ně patří německá pětice Hardbone ..
Johnny Thunders, narozený jako John Anthony Genzale junior, byl americký punkový kytarista, zpěvák a skladatel. Tak přesně takhle osobu Johnnyho Thunderse charakterizuje internetová encyklopedie Wikipedia. To jsou holá fakta. Jenže, Johnny Thunders byl mnohem víc než jen zpěvák, kytarista a skladatel. Johnny Thunders je dodnes symbolem jedné generace. Generace rockových fracků, ztracenců a těch, kteří žijí ze dne na den. To žil i Thunders. Bohužel velmi krátce...
Tim Skold je skutečně zajímavá osobnost. Poprvé se světu představil jako basista švédsko-americké glammetalové čtveřice Shotgun Messiah. Po odchodu vokalisty Zinnyho J. Zana se stal frontmanem a začal kapelu otáčet více do hardrockovějších nebo dokonce metalovějších vod. Když ze Shotgun Messiah odešel bubeník Stixx a basista Bobby Lycon, stal se Skold absolutním vládcem nad kapelou. Vědom si svého potenciálu začal s kytaristou Harry K. Codym a elektronickým mágem Ulfem „Cybersank“ ..
Tigertailz žijí. Poté, co po dlouhém boji s rakovinou zemřel v září roku 2007 jejich basista Pepsi Tate a následně řady kapely opustil i bubeník Matt Blackout, vypadalo to na definitivní konec. Základní dvojice zpěvák Kim Hooker a kytarista Jay Pepper to ale nevzdala. Přestože jejich studiová deska „Thrill Pistol“ působila zmatečným dojmem, kdy se kapela jakoby chtěla vrátit ke svým rockovým kořenům, ale nechtěla se vzdát modernějšího přístupu k věci, se kterým začala na výtečné desce „Wazbones“, ..
Začátkem devadesátých let fenoménu Mr. Big unikl asi málokdo. Kdo by neznal akustickou baladičku „To Be With You“, kterou dodnes hraje nejedno komerční rádio. Dneska sice tuhle skladbu zná každý, už je ale míň lidí, kteří ví, že to má na svědomí právě tahle kapela čtyř amerických supermuzikantů. To je případ i dalších druhdy velice slavných kapel – Foreigner ("I Want To Know What Love Is"), Extreme ("More Than Words") nebo Ugly Kid Joe ("Cats In The Cradle"). A Mr. Big na to doplatili. ..
Smíchejte Def Leppard z éry "High n´Dry" se Cinderellou a Skid Row, přidejte špetku Judas Priest a máte tady Jettblack. Takhle nový objev britské rockové scény charakterizoval magazín Headbang. A když si poslechnete jejich debutové album „Get Your Hands Dirty“, tak zjistíte, že tento časopis má absolutní pravdu. Tedy milovníci všech jmenovaných kapel, jásejte! Jako v ráji se budou cítit i ti, kterým kdy učaroval hlas Stevea Lee (R.I.P.), protože projev Willa Stapletona má k předčasně ..
Nad T.N.T. Jsem svého času zlomil hůl. Odpustil jsem jim nevýrazné experimentální album „Firefly“, protože následující „Transistor“ bylo vynikajícím spojením starých T.N.T. s moderním výrazivem. Další počiny už neměly takovou sílu jako „Transistor“ nebo klasiky „Tell No Tales“ a „Intuition“ a když pak řady kapely opustil charismatický zpěvák Tony Harnell, vypadalo to s T.N.T. bledě. Nový zpěvák Tony Mills (ex-Shy) není samozřejmě žádné ořezávátko, ale i ten nejzarytější příznivec ..
Je tady další nová kapela z bujícího glammetalového podhoubí. Tentokrát se kupodivu nejedná o švédskou formaci, ale jejich britskou konkurenci. Ovšem ať už jde o Británii nebo Skandinávii, věc je pořád stejná. Kapel, které se snaží vypadat jako Mötley Crüe v roce 1984, roste jako hub po dešti a je otázkou, která z nich za něco stojí a která je jen bohapustou kopií stokrát omletého tématu. O tom, že jasnými vlajkonoši této vlny jsou Crashdïet se snad ani nemá smysl bavit. Pak tu máme další výtečné formace,..
Už by se člověk v té Nové vlně skandinávského glam metalu přestal orientovat. V posledních době se vyrojilo tolik kapel, které zaujaly postoj Mötley Crüe, Hardcore Superstar, Poison nebo Crashdïet, že člověk už začíná ztrácet přehled, co všechno vyšlo. Musí si tedy sakra vybírat, protože scéna začíná být zaplevelena desátými kopiemi Crashdïet a kapelami, které sází jen na image a hudební stránka věci jim jaksi uniká. To ovšem naštěstí není případ Lipstixx n´Bulletz, přestože klišovitější název ..
S křížkem po funuse... DeBill Heads jsem nikdy zvlášť nesledoval. Jejich desky „Kalíme“ nebo „Na plný kule“ jsem bral spíše jako nepovedenou kopii Kabátu a proto jsem se ani do poslechu novinky „Mockba Nostra“ nijak nehrnul. Jenže když jsem se k tomu rozhoupal, přišla ta věc, že se mi deska začala líbit. A čím dál tím víc. DeBill Heads najednou jakoby dospěli, zbavili se kabátího stínu a našli svou vlastní tvář. Jejich hlavní devizou je hlas Honzy Havlíčka, který sice vizuálně postrádá charisma ..
A narazili jsme na dilema. Michele Placido nechtěl už mít s postavou Corrada Cattaniho nic společného a proto radši nechal Cattaniho na konci čtvrté série zemřít u zdi nemocnice. Co tedy dál. Tvůrci stáli před rozhodnutím, zda seriál smrtí Cattaniho ukončit nebo pokračovat dál s jinými herci. Nakonec, jak dnes všichni dobře víme, se rozhodli pro pokračování a místo hlavního hrdiny připadlo protřelému italskému herci Vittoriu Mezzogiornovi, který dříve exceloval po boku Gerarda Depardieua ..
Hardcore Superstar před deseti, dvanácti lety působili jako blesk z čistého nebe. V době kdy byla v kurzu elektronická hudba a nu-metal se do hitparád vyšvihli se svou druhou deskou „Bad Sneakers And A Piňa Colada“, která kombinovala odkaz hairmetalové vlny osmdesátých let jako Mötley Crüe, Faster Pussycat či L.A. Guns s punkovou explozí sedmdesátých let typu Sex Pistols nebo The Damned. Každopádně spolu s jejich severskými kolegy Backyard Babies, The Hellacopters nebo Gluecifer
..
Vůbec by mě nepřekvapilo, kdybyste se se jménem Distorted Wonderland setkali poprvé v životě. Kapela, tedy vlastně projekt, funguje teprve chvilku, pro zábavu si jej postavili zpěvák Olof Lindgren a basista Axel Karlsson, které zasvěcení budou znát ze švédské glammetalové formace Overnight Sensation. V řadách Distroted Wonderland je doplňuje ještě kytarista Fredrik Lundstedt a bubeník Peter Karlsson. Sice mi trochu uniká smysl, proč si členové Overnight Sensation zakládají kapelu skoro stejného ražení..
Hollywood Killerz. Skutečně originální a neotřelý název. Už z něho je totiž patrné, že se tahle mladá parta vzhlédla v natupírované módě konce osmdesátých let. Tehdy se každá kapela, která chtěla být slavná, musela ukazovátkově hlásit k Hollywoodu nebo k Los Angeles jako takovému. A jestliže to tehdy někomu ke slávě dopomohlo, dnes je to absolutní utopie. Kapely musí sázet na pořádnou muziku a póza a image je dnes skutečně na druhém místě. Pryč je doba toho, kdy si kapela vyčesala vlasy půl metru vysoko
..
Co se týče postavy Zodiaca Mindwarpa a jeho kapely The Love Reaction, tak se přiznám, že pro mě byla vždycky velkou neznámou. Samozřejmě jejich největší hit „High Priest Of Love“ jsem ve své době zaregistroval, ale nikdy mě tvorba tohoto podivína neoslovila natolik, že bych ji cíleně vyhledával. Proto emisi novinky „We Are Volsung“ jsem zachytil víceméně jen náhodně. Po jejím poslechu je jasné, že u Zodiaca se za těch dvacet let, co se poprvé prodral na výsluní, nic nezměnilo. Stále se jedná ..
Psát recenzi na novou desku Motörhead je stejné, jako psát recenzi na alba „Overkill“, „Iron Fist“, „1916“ nebo „We Are Motörhead“. Tím chci říct, že deska „The World Is Yours“ se ani v nejmenším neliší od dvacítky svých předchůdců. A koneckonců by to od Motörhead ani nikdo nečekal. Tahle kapela svůj styl definovala v roce 1975 a od té doby jede ve stejných pekelných kolejích, poháněná pivem, kořalkou a cigaretami. ..
Kabát vydal novou desku. Tahle věta by klidně jako recenze stačila. A to hned z několika důvodů. Za prvé je jasné, jak bude znít, za druhé je jasné, že okamžitě obsadí první příčku české hitparády a za třetí je jasné, že další rok bude zase překabátováno. Nicméně jedna věc se Kabátu nedá upřít a to, že ve své podstatě jsou stejní jako na svých raných deskách „Má jí motorovou“ a „Děvky ty to znaj“. Umí složit chytlavou rockovou vypalovačku se zapamatovatelným refrénem, stále oplývají poetikou..
Visací zámek je ikona českého punku. Je to rozhodně nejúspěšnější česká kapela, která čerpá z odkazu Sex Pistols, Ramones, The Clash nebo The Damned. Možná si to kapela kolem zpěváka Jana Hauberta ani neuvědomovala, ale když ještě za totáče vydala singl „Hymna šibeničních bratří“, stvořila jakýsi milník v české rockové hudbě. V tu dobu Visací zámek nasadil určitou laťku kvality, pod kterou nikdy nešel. A když tak poslouchám novinku „Klasiku“, tak věřím tomu, že už nikdy nepůjde...
Čas: zimní, zasněžený
V lecčems mi současná rocková scéna připomíná přelom osmdesátých a devadesátých let. Tehdy taky vedle řady tvrdých kapel působily milióny hairmetalových formací. Vedle velikánů stylu jako Mötley Crüe, Guns n´Roses, Ratt, Poison nebo Warrant tady byly řady kapel jednoho hitu. Některé z nich během času dokázaly své kvality a přežily dodnes. Některé zazářily jako jeden z neonů na Sunset Boulevard a zhasly dříve než stačily něco kloudného vydat. Dnes je tomu stejně. Máme tu Mötley Crüe..
Pokud nepatříte mezi zrovna velké obdivovatele stoner rocku nebo psychedelického rocku, chcete-li, je nanejvýš pravděpodobné, že jste Monster Magnet objevili, stejně jako já, s jejich magnum opus, deskou „Powertrip“ z roku 1998. Tehdejší hit „Space Lord“, doprovázený dalšími singly typu „Powertrip“ a „See You In Hell“, dovedl album až ke zlatému lesku. Monster Magnet se právě s „Powertrip“ stali přístupnějšími pro masy a tak trochu opustili svůj prvotní, totálně zhulenecký výraz...
Možná se zvedne vlna nevole a rozbouří se diskuze nad tím, jestli bratrská dvojice Nelson patří na tyhle stránky. Já mám za to, že ano a to z jednoho prostého důvodu. Nelson jsou už zase rocková kapela. Po countryových chvilkách, kdy uctívali památku svého otce, guru amerického country Ricka Nelsona, se dvojčata Gunnar a Matthew Nelsonovi vrací k duchu svého debutového alba „After The Rain“ z roku 1990. K albu, které brzy po svém vydání dosáhlo platiny, což ale nebyla zásluha ..
Pro milovníky italského krimi seriálu Chobotnice jsou první dvě série absolutním kultem, kdy komisař Corrado Cattani hledá nejen sicilské drogové dealery a jejich bosse, ale posléze i únosce své dcery Paoly. Přesto se najdou i tací, kteří preferují třetí a čtvrtou sérii, se kterou se se seriálem loučí i hlavní představitel Cattaniho, herec Michele Placido. Seriál už ale tehdy měl tak silnou diváckou účast, že v tradičně fotbalové Itálii mu diváci dávali přednost před utkáním v kopané. Dodnes si řada lidí myslí, ..
Jen dva roky funguje kapela Sayonara, která pochází ze Smržovky u Jablonce nad Nisou a už si stihla udělat vcelku slušné renomé. Letos také vydala svou první eponymní nahrávku. Ta obsahuje ty nejlepší skladby, které Sayonara za svou kariéru složila, včetně svého nomen omen, věci "Harley". Právě ona nejvíce symbolizuje motorkářský duch kapely. O tom, o plánech do budoucna a o řadě dalších věcí se rozpovídal kytarista Honza Mulač, kterému nikdo neřekne jinak než Johnny. Tak tedy...
..
Už podle názvu, jaký Dirty Skirty dali svému debutovému CD je jasné, že tahle čtveřice z Floridy má ráda sedmdesátá léta. Název sice odkazuje na Rainbow, hudba samotná ale míří trochu jinam. Hned první věc „Ride“ má totiž silný náboj Aerosmith z období „Toys In The Attic“. Dirty Skirty na partu kolem Stevena Tylera poukazují jako na svůj největší vzor. K těmto drogovým králům sedmdesátých let si přimyslete ještě Mötley Crüe, Buckcherry, AC/DC a trochu showmanství Davida Lee Rotha, ..
Tak je tu nový Tank. Tank, jehož aktuální deska mohla vyjít stejně tak v roce 1982, kdy tahle parta vydala klasiku žánru NWOBHM (Nová vlna britského heavy metalu), album „Filth Hounds Of Hades“. Od té doby se toho v anglické formaci událo mnoho. Ze sestavy, která nahrála zmíněný debut, nepůsobí v dnešním Tanku už nikdo. Z klasické line-up poloviny osmdesátých let můžeme dnes v kapele spatřit pouze kytaristy Micka Tuckera a Cliffa Evanse. Hlavní personu Tanku – vokalistu Algyho Warda ..
Styl metalcore je už dnes na ústupu. Svůj největší boom zažíval zhruba před deseti lety. Právě tehdy na něj reflektovala i čtveřice plzeňských začínajících hudebníků, kteří svou lásku k tvrdé muzice chtěli dát světu najevo pod jménem Concrete. Po „nezbytných“ personálních hlavotřesech se konečně sestava před šesti lety ustálila a kapela nyní nabízí své třetí album nazvané „Reo“. Na něm konečně definovala svůj zvuk a styl a dnes ho označuje jako svůj dosavadní vrchol. Alespoň slovy svého kytaristy ..
Předtím, než jsem slyšel desku „Break The Silence“, bylo jméno Voices Of Extreme pro mě velkou neznámou. Jejich debut „Hypocrite“, pod který se jako producent podepsal bývalý kytarista Anthrax Dan Spitz, jsem zaregistroval jen tak, že „něco takovýho“ vyšlo. Pak jsem o kapele neslyšel. Až letos jsem je objevil na MySpace, když oznamovali vydání nové desky „Break The Silence“. Navíc zjišťuji, že v nich působí i starý známý bubeník John Macaluso (mj. ex-T.N.T.). Zvědavost se násobí ještě tím, na jaké vlivy ..
Když Unruly Child na začátku devadesátých let v Americe vznikli, byli automaticky zařazeni do kategorie superskupin, protože ve svých řadách měli bývalého zpěváka Marka Free z King Kobra, bubeníka Hurricane Jaye Schellena a kytaristu Bruce Gowdyho (ex-Stone Fury, Glenn Hughes). Jejich bezejmenný debut z roku 1992 ale dvakrát nepřekvapil. Za prvé proto, že vyšel pro melodický rock ve špatné době, za druhé, že prostě materiál, který obsahoval, nebyl zrovna nic moc. V Unruly Child byli sice zruční muzikanti, ..
Po rozpadu domovských Hanoi Rocks bylo zcela logické, když zpěvák Michael Monroe ohlásil, že bude nadále pokračovat pod svým jménem. Pro tento účel se spojil s někdejším parťákem z Hanoi Rocks a současným basistou kultovních New York Dolls Samim Yaffou, frontmanem The Wildhearts Gingerem, současným kytaristou New York Dolls Stevem Contem a mladým švédským bubeníkem Karlem Rockfistem. Tahle už na první pohled silná sestava předkládá jako předkrm před novým studiovým albem..
Každý, kdo si alespoň okrajově pamatuje osmdesátá léta, ví, jaký kult představoval italský seriál Chobotnice (v originále La Piovra). Seriál, který se natolik vymykal jiným kriminálním snímkům svým námětem, kde nikdy nevyhrává dobro, ale zlo. Seriál, který natolik důvěrně popsal praktiky mafiánských kmotrů, že na jeho tvůrce a hlavní hrdiny měla spadeno italská mafie tak, že se natáčení muselo přesunout do Švýcarska a Německa. Seriál, který neskončil po smrti svého hlavního hrdiny, komisaře Corrada Cattaniho, ..
Zpěvák Kevin Chalfant se nikdy nesmířil s tím, že jej Journey nevzali do svých řad, když se rozloučili s pěvcem Stevem Perrym. Chalfant s těmito legendami stylu AOR, nebo-li rocku pro dospělé, dlouho koketoval, ale Neal Schon dal později, po krátkém reunionu s Perrym, přednost Stevu Augerimu z Tyketta. Chalfant v polovině devadesátých let věřil svému nástupu k Journey natolik, že pohřbil i svou kapelu The Storm. Když mu pak Journey ukázali dveře, postavil si formaci Two Fires. A s tou teď vydal už třetí desku...
Zpěvák David Reece by mohl o smůle, která jej provází, popsat tuny papírů. Jeho vstup mezi rockovou elitu nemohl dopadnout hůř. V roce 1989 totiž vydal s německými nestory Accept desku „Eat The Heat“. Ta sice vůbec nebyla špatná, ale za prvé, Reece, který nahradil tehdy ještě nedotknutelnou ikonu Uda Dirkschneidera, byl Američan, což Němci nekousli, a navíc Accept začal více směřovat ke vzdušnějším, rockovým věcem. I když tehdy popmetal byl na vrcholu, od Accept se ale očekávalo něco jiného. ..
Metalový bůh je zpátky. Zaplaťpánbůh. Po neuvěřitelně infantilním loňském album „Winter Songs“ je zpěvák Judas Priest zpátky s pořádně nadupanou metalovou deskou. Už jsem nečekal, že by se vzepjal k pořádnému výkonu. Ani poslední dvě desky jeho mateřské kapely mě bůhvíjak za srdce nechytly a korunu všemu nasadilo zmíněné „Winter Songs“. Jenže s „Made Of Metal“ je všechno jinak. Nejprve mě sice trochu vyděsil název, který zaváněl Manowarem (ruku na srdce, kdo má v metalové hudbě ..
Už poněkolikáté letos na tomto místě píši recenzi na desku coververzí. A už poněkolikáté se tu sám sebe ptám: „Mají tahle alba vůbec nějaký smysl, kromě toho, že se jimi baví kapela samotná?“ Vince Neila a jeho „Tattoos And Tequila“ považuji za podařené dílo, hůř už to dopadlo u L.A. Guns s jejich „Covered In Guns“. A teď tady máme Stryper s jejich sbírkou coververzí nazvanou příznačně „The Covering“. Křesťansko-metalovou kapelu, která na začátku devadesátých let neustála změny na scéně..
Hned na začátku recenze je nutné říct, že Bad Religion by si měli zasloužit těžký kriminál za to, že byli těmi, kteří nejvíce pomohli na svět žánru, zvanému neopunk. Ten v druhé polovině prostřednictvím kapel Green Day, Blink 182, The Offsping a dalších zaplevelil rádiové hudební stanice, kluby, televizní pořady a stal se módním trendem pro miliony teenagerů. Prostě odkaz Sex Pistols, The Clash, Ramones, The Damned a dalších byl přenesen do roviny, ze které se každému poctivému pankáčovi ..
Když tak poslouchám novou desku Heart „Red Velvet Car“, napadá mě, jak dlouhý kus cesty zpět urazila tahle formace sester Wilsonových od své nejplodnější a nejúspěšnější éry druhé poloviny osmdesátých let – od trojice nejúspěšnějších desek „Heart“, „Bad Animals“ a „Brigade“. Tehdy tahle kapela přesně splňovala termín stadionový rock a stála přesně tam, kde tehdy Bon Jovi, Europe nebo od desky „1987“ také Whitesnake. Pompézní melodie, funkční kytara, ne však moc tvrdá, aby neodradila ..
Avenged Sevenfold jsem poprvé zaregistroval v červnu roku 2006, kdy se představili v pražské (tehdy ještě) Sazka Aréně v předprogramu Guns n´Roses. Tehdy mě jejich progmetalový crossover střižený se zbytky původního metalcoru nezaujal a kapelu jsem tak nějak pustil ze svého hledáčku. Jejich letošní album „Nightmare“ se mi proto do ruky dostalo náhodou. „Když už ho mám, tak si pustím,“ říkám si. A ejhle! To, co mi chybělo při jejich živém projevu, což byl jen uřvaný macho rock/metal..
Že jste o téhle kapele ještě neslyšeli? Nic si z toho nedělejte, takových nás bylo donedávna víc. Ač jsem se nikdy nebránil punkrocku ve stylu The Ramones a z finské scény taky hezkých pár jmen (Hanoi Rocks samozřejmě na prvním místě...) registruji, Klamydia až donedávna unikala mojí pozornost. Jednou ale do naší oblíbené plzeňské hospody U Řezníka přišel kamarád, dosahující už věku punkového důchodce, tedy čtyřicítky, a říká: „Týýý vole, poslechni si to. To jsou celý Rejmons ale, ty vole, voni zpívají finsky...
Když se bavíme se o Black Country Communion, není možné nezmínit v poslední době tolik provařený termín superskupina. Jen při pouhém pohledu na čtveřici zúčastněných jmen se musí zákonitě každému milovníkovi starého poctivého hard rocku zvýšit tep. Co jméno, to pojem. Glenn Hughes si v sedmdesátých letech udělal obrovské renomé v řadách Deep Purple, bubeník Jason Bonham je nejen synem slavného opilce z Led Zeppelin, ale i velice respektovaným hráčem..
Když tak poslouchám už jedenácté sólové album bývalého kytaristy Guns n´Roses Izzyho Stradlina, je mi jasné, proč tento letos osmačtyřicetiletý umělec nemohl vydržet po boku svého dávného kamaráda z Indiany Axla Rose. Zatímco Axl za devatenáct let od rozchodu se svým někdejším skladatelským dvojčetem Stradlinem stihl vydat jen bombastickou „Chinese Democracy“, Izzy každý rok své příznivce oblažuje novinkovou deskou. Ale pozor, v tomhle případě neplatí, že by kvantita šla na úkor kvality...
Vždycky když přijedou Guns n´Roses, je to pořád ještě událost. Jejich jméno sice nesvítí už tak jasně, jako když se v roce 1992 objevili na Strahově poprvé, nemají Slashe, Izzyho Stradlina ani Duffa McKagana, ale pořád ještě tenhle fenomén táhne. Ten fakt se potvrdil i v pondělí 27. září, kdy Axl a jeho sedm nohsledů dorazili do O2 Aréna. Ta je čekala plná (ano, slovo "čekala" se v téhle reportáži bude skloňovat mnohem častěji, než je zdrávo)...
Když před jedenácti lety Zakk Wylde postavil kapelu Black Label Society a vydal desku „Sonic Brew“ bylo o senzaci postaráno. Nejenže navázal na odkaz Black Sabbath, smíchal ho se svými klasickými postupy, ale ještě všechno řádně zahustil moderním zvukem. Postupem času ale Black Label Society bledli. Čím více se dostávali k vrcholu oficiálního amerického žebříčku, tím více měkli a kvalita jejich desek šla pozvolnu dolů. Ovšem vždycky úroveň a vlastní tvář zůstala zachována...
Senilita není hezká věc. Obzvlášť když postihne rockového bouřliváka, který se ještě ke všemu zamiluje do, o generaci mladší, blondýny. A takové stařecké vrtochy máme možnost v případě
Ritchieho Blackmorea pozorovat už třináct let. Právě tehdy opustil své legendární Rainbow a spolu se svou budoucí manželkou Candice Night začal budovat romanticko-středověký projekt Blackmore´s Night. S první deskou „Shadow Of The Moon“ sklidil úspěch, ovšem už s následující „Under The Violet Moon“..
„Když letěl metal, byl Tommy metalista, když punkrock, byl zase pankáč a kdyby byl v kurzu hip-hop, bude hip-hopper,“ řekl kdysi na adresu svého spoluhráče z Mötley Crüe zpěvák Vince Neil. Samozřejmě tato slova můžeme přičíst na vrub ne zrovna vřelému přátelství mezi Vincem a Tommym Lee, ovšem když se nad nimi zamyslíme, zajistíme, že na nich něco je. Byl to totiž Tommy Lee, kdo v devadesátých letech (zejména po Neilově dočasném odchodu) měl v Mötley Crüe stále větší slovo..
Myslím, že je jen málo těch, kteří před čtyřmi lety unikli z doslechu hitu „Hard Rock Hallelujah“. Lordi tehdy prostě byli díky vítězství v Eurosongu v kurzu a zmíněná skladba je dostala tam, kam se ve svých začátcích nedovolili ani nahlédnout. Zástupy teenagerů po celé Evropě začaly tuto kapelu pěti finských příšer objevovat a zjistili, že „nějací“ Lordi existují už pěknou řádku let před albem „The Arocakalypse“ a že v podstatě tvoří podobnou hudbu, jaká je očarovala na singlu „Hard Rock Hallelujah“...
Treat znamenali v osmdesátých letech v určitých kruzích pojem. Podařilo se jim v druhé polovině dekády vydat několik opravdu zdařilých hitů jako „World Of Promises“, „Get You On The Run“, „Fallen Angel“ nebo „Outlaw“ (která v děsném podání západočeské kapely Vejce zaznívala i na vesnických tancovačkách). Úspěchu, který byl dopřán jejich severským krajanům Europe a TNT, ovšem nedocílili, i když se nedá říct, že by jejich hudba v porovnání s těmito kapelami byla výrazně horší. ..
K Manic Street Preachers jsem měl vždycky zvláštní vztah. Nijak zvlášť mě totiž nechytla první tři kritiky vyzdvihovaná alba „Generation Terrorists“, „Gold Against The Soul“ a „Holy Bible“, ale mnohem více se mi líbila jejich komerční stránka alb, která natočili poté, co za podivných okolností zmizel kytarista Richey James Edwards. Samozřejmě ne všude, na některých Manics předvedli jen svůj průměr (hlavně „Send Away The Tigers“ a „Journal For Plague Lovers“), jinde se vzepjali ke skutečně chytlavým výkonům..
Byl konec roku 2000, když deska „Hybrid Theory“ spustila doslova hudební revoluci, přivedla tehdy populární styl zvaný nu-metal do hitparád a přiblížila jej masovému publiku. Korn nebo Limp Bizkit sice slavili úspěchy, ovšem v porovnání s tím, co způsobili Linkin Park se najednou jejich sláva zdála být titěrná. „Hybrid Theory“ se stala bestsellerem, kterého se jen v Americe prodalo deset milionů kopií. Najednou věci jako „Crawlin´“, „One Step Closer“ nebo „In The End“ vyhrávaly skoro z každého bytu, ..
Jen co zaschl inkoust na recenzi k novým Murderdolls, je tu další deska pohrobků (?) Slipknot, a sice kapely zpěváka Coreyho Taylora a kytaristy Jima Roota – Stone Sour. Slipknot v mezičase oznámili, že si dávají pauzu do roku 2012 a čas jen ukáže, jestli tahle pauza nebude - vzhledem k úspěchům dosud bočních projektů a k odchodu basisty Paula Graye do věčných lovišť - trvalého rázu. Ale tyhle úvahy jsou zatím předčasné. Je tady rok 2010 a kapela Stone Sour předkládá svou třetí desku „Audio Secrecy“. ..
Je zajímavé sledovat hudební dráhu kalifornské čtveřice Papa Roach. Před deseti lety patřili spolu s Linkin Park k největším objevům melodičtějšího křídla nu-metalu. Natočili desku „Infest“, kterou singl „Last Resort“ dovedl k trojnásobné platině. Následující „Lovehatetragedy“ už zaznamenalo o poznání menší úspěch, ovšem se třetí nahrávkou „Getting Away With Murder“ se platinový lesk na chvíli vrátil. Spolu se třetí deskou ale definitivně Papa Roach unikli ze škatulky nu-metal a dnes je jejich hudba považována za vysoce ..
Jak to vypadá, Slipknot jsou dnes pro některé zásadní členy až na druhé koleji. Přestože jejich poslední deska „All Hope Is Gone“ se jako jediná dokázala dostat na první místo v oficiálním americkém žebříčku, dnes je ticho po pěšině. Zemřel basista Paul Gray, zpěvák Corey Taylor s úspěchem vede svou post-grungeovou kapelu Stone Sour a bubeník Joey Jordison obnovil spolu se zpěvákem a kytaristou Wednesday 13 kapelu Murderdolls. Ta působila v letech 2002 až 2004, kdy vydala úspěšnou desku „Beyond The Valley Of The Murderdolls“...
Kytarista Michael Amott je skutečně renesanční člověk. Ve svých čtyřiceti letech může být právem řazen mezi takové osobnosti rockové kytary, jako je třeba Dave Mustaine, Kirk Hammett, Michael Schenker, Slash či dokonce Ritchie Blackmore nebo Jimmy Page. Amott toho totiž pro rockovou hudbu udělal mnoho. Když si odmyslíme dřevní (tedy spíše hrobní) začátky v Carnage, jeho první výrazný otisk můžeme najít na deskách
„Necroticism: Descanting The Insalubrious“ a „Heartwork“..
Hlavní otázka zní: Kdo dnes potřebuje grungeovou desku jako z roku 1992? Čest výjimce Alice In Chains, kteří loni přispěchali s výtečnou „Black Gives Way To Blue“. Ale co ti další? V souvislosti s Pearl Jam se dnes o grunge už snad vůbec mluvit nedá, Stone Temple Pilots vydali vcelka příjemnou poprockovou kolekci, Soundgarden zatím čekají na vývoj situace na trhu a Nirvana je už šestnáct let víte kde. A pak jsou tady ještě Hole, kde z původní sestavy zbyla jen principálka Courtney Love. ..
Dávno, dávno tomu, co jsme měli naposledy možnost poslouchat nějaký nový výtvor Accept. Za těch čtrnáct let od poslední desky „Predator“ uteklo v řekách mnoho vody a rocková scéna se několikrát změnila k nepoznání. Poté, co ji skoro pohřbil nejprve grunge a potom elektronická a taneční hudba, vstala s nu-metalovými kapelami jako Fénix z popela. Znovu spolu s nástupem kytar na počátku desetiletí se začaly vracet na scénu také prachem dávno zapadané legendy. I když to ještě před pár lety vypadalo..
Další kapela, která koncem osmdesátých let slavila alespoň lokální úspěchy v amerických klubech, se nyní prostřednictvím firmy Eonian Records dostává na pulty obchodů. Jak jsem už psal v recenzi na Gynger Lynn, firma se soustřeďuje právě na tyto, v našich končinách prakticky neznámé, kapely, což je na jednu stranu činnost záslužná (a kterou ocení hlavně sběratelé), ovšem jak už to v takových případech bývá, jedná se o desky, které sotva dosáhnou průměrné úrovně. Když už se najde nějaká dobrá píseň, chybí dobrý zvuk.
..
Deathmetalisté si jistě pamatují na zděšení, když jeden z jejich bohů, bubeník Entombed Nicke Andersson v devadesátých letech opustil svou domovskou kapelu a postavil prostěrockn´rollové The Hellacopters. Kapelu, která čerpala ze zvuku Kiss sedmdesátých letech, ždímala odkaz Alice Coopera, jen občas metalově a punkově zazlobila a pošilhávala po psychedelii let šedesátých. Postupem času se The Hellacopters stali pojmem v oblíbenosti (zejména ve Skandinávii) překonali Anderssonovi ..
Jméno Johna Noruma snad není třeba představovat. Kytarista, který na sebe upozornil nejen svou ekvilibrisitickou hrou, ovšem není jen ten člověk, který v roce 1986 nahrál „The Final Countdown“. Je to také po léta úspěšný sólový umělec, jehož desky se tak diametrálně liší od zmíněného megahitu jeho domovských Europe. Je to člověk, který v minulosti spolupracoval s takovými veličinami jako je Glenn Hughes (ex-Deep Purple), Peter Baltes (Accept), Mikkey Dee (Motörhead) či Simon Wright (ex-AC/DC, Dio)...
Nebudeme si nic zastírat. Vždycky když vyjde nová deska Iron Maiden, je to pořád ještě událost. Samozřejmě Maiden-mánie jako v dobách „Powerslave“ nebo „Seventh Son Of A Seventh Son“ je už dávno pryč, ovšem Železná panna si (tedy kromě Judas Priest a Def Leppard) jako jediná z Nové vlny britského heavy metalu udržela svůj standart do dneška. Samozřejmě nové desky nedosahují kvalitou slavných děl z osmdesátých let a na hudební scénu nemají takový dopad, ale přece jen se jedná o díla, ..
Abych pravdu řekl, nějak mi úmysl firmy Eonian Records tahat z klobouku jednu práchnivějící mrtvolu zajíce za druhou, uniká. Zdá se, že se tahle firma specializuje na vydávání dvacet let starých nahrávek, které spíše působí jako demosnímky. Samozřejmě se jedná o sběratelské rarity, ovšem z pohledu dnešního hudebního trhu ani jedna z jejich nahrávek nemůžu obstát. Vydali vcelku obstojnou Shake City (s ex-zpěvákem Warrant Adamem Shorem) nebo o trochu horší album Sgt. Roxx či docela špatnou desku kopíráků Mötley Crüe, kapely Felony...
Je to k nevíře, ale je to už dvacet let, co svět přišel o jednu z nejzásadnějších ikon punkové scény sedmdesátých, respektive post-punk-gotické scény let osmdesátých. O Stiva Batorse. Ten za dosud pořádně nevysvětlených událostí zahynul v pařížských ulicích, kdy skočil pod kola jednomu z taxikářů. Bators zemřel krátce poté, co si prohlédl hrob jednoho ze svých největších idolů – Jima Morrisona. S ním toho měl společného mnohé. Ať už nezřízený způsob života, kdy se rozhodně nezříkal alkoholu či drog, tak způsob vyjadřování,
..
Déšť, déšť a zase déšť. Přesně takhle by se dal stručně charakterizovat sedmnáctý ročník dnes již kultovního festivalu Czech Rock Block, který se každoročně koná na Velké louce v Plasích. Přestože počasí bylo skutečně takové, že by člověk ani psa nevyhnal, lidí se ze svých domovů dobrovolně vyhnalo vcelku dost. I když samozřejmě návštěvnost vinou rozmarů přírody pravděpodobně nedosáhla čísel z předchozích let, lidí se nakonec sešlo přes dva tisíce. A většině déšť, který po celý hlavní den skrápěl jejich těla, vůbec nevadil.
..
Někdy mi to připadá, že jsou na světě jen dva druhy kapel. Ty, které čerpají (někdo by řekl i kopírují) z hudby AC/DC a pak ty ostatní. Američtí Jackyl samozřejmě už od svých počátků patří do té první kategorie. A proto není náhodou, že na jejich dvou albech hostoval samotný Brian Johnson. Ani dvacet let od svého založení se Jackyl nezměnili. Stále je tlačí dopředu angusovské riffy a hlas Jesseho Jamese Dupreeho, který je v jistých polohách jasným klonem Bona Scotta. Čili, pokud máte rádi AC/DC, bude se vám dobře ..
Na Glenna Danziga se už skoro zapomnělo. Šest let nevydal žádnou desku, a předtím stejně jeho několik děl stálo leda tak za pendrek. Od konce června je ale všechno jinak. Vyšlo totiž album „Deth Red Sabaoth“ a s ním je v plné parádě zpět také druhdy vokalista horror-punkových The Misfits. Bez zbytečných experimentů, které zaneřádili jeho desky z druhé poloviny devadesátých let, ale pěkně tak, jak jej znají fanoušci z prvních čtyř desek jeho sólové formace Danzig. Navíc kytara Tommyho..
Tak jsem si myslel, že to kalifornští Y&T po nevydařené desce „Endangered Species“ zabalili. Ono skoro taky ano, protože třináct let nic nevydali, v sestavě zbyl jen frontman Dave Meniketti a jeho druhý hudební rozměr, basista Phil Kennemore. Těch třináct let Y&T vyplnili různými kompilacemi a živáky, které víceméně své opodstatnění postrádali. Hnidopich by poznamenal, že po těch letech, co Y&T existují, a po minimálních změnách ve svém výrazu, postrádají opodstatnění i oni sami. Jenže to..
Po poslechu desky „Round Trip“, kterou má na svědomí americký zpěvák Tony Harnell, se ptám: Kdo potřebuje tuhle desku? Už jen pohled na soupis skladeb řekne, že Harnell nepřichází s ničím novým, ale pouze recykluje skladby, které nazpíval v řadách svých kapel T.N.T. a Westworld. Nejedná se o totožné nebo jako vejce vejci si podobné verze, ale o jejich akustické úpravy, kterým dominuje právě Harnellův čarokrásný hlas (jeden z nejosobitějších a nejlepších zpěváků rockové scény). To je ale všechno. ..
Koncem devadesátých let to vypadalo, že s rockovou muzikou je definitivní konec. Druhdy vlivné kapely se rozpadaly jedna za druhou a ty co zbyly se plácaly na úbytě posluchačského zájmu. Začaly honit módní trendy nebo jim prostě došly nápady a desky, které vydaly, nestály jednoduše za nic. Rockový fanoušek si určitě pamatuje, jak se těšil třeba na nové album Mötley Crüe po reunionu s Vincem Neilem a místo toho dostal elektronickou splácaninu „Generation Swine“ , jak Warrant drze vydali ..
V osmdesátých letech, když nastoupil do rozběhlého Vitacitu, působil kytarista Miloš Doležal jako zjevení na české scéně. Spolu s Ladislavem Křížkem tehdy vytvořili duet, který byl srovnatelný se západoevropskou produkcí. Spojení ovšem nevydrželo a každý si šel svou cestou. Doležal zůstal věrný Vitacitu (i když dnes to vypadá zcela obráceně) a s ním natočil výbornou desku „Vzhůru přes oceán“. Pak se skutečně sebral a vzal to přes oceán, aby si do Čech přivezl zručného kytaristu Mannic Distortion Guy Mann-Dudea..
Mám rád Def Leppard. Velice rád si poslechnu i The Quireboys. Uznávám Iana Huntera a jeho Mott The Hoople, protože jejich hudba byla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vcelku revoluční. Co ale nemám rád a co mě, kurva, pořádně sere, jsou alba, kde různí interpreti přehrávají staré skladby a jen si přihřívají polívčičku na cizí slávě. I když vokalistu Leppards Joea Elliotta člověk snad (s jeho miliony na kontě) nemůže podezírat z vypočítavosti a vidiny snadného výdělku (i když kdo ví..
Pokud by se letos sestavoval žebříček těch nejsilnějších osobností rockové scény, já osobně bych hlasoval pro frontmana losangeleských Poison Breta Michaelse. A to vůbec ne proto, že se mu podařilo natočit pravděpodobně nejsilnější sólové album, které si to zamířilo k vrcholům žebříčků, ale proto, že takovou desku dokázal dodělat i přes své velice podlomené zdraví. O Michaelsovi je známo, že už od dětství trpí cukrovkou (což mu v době největší slávy Poison nebránilo v tom, že chlastal jako carský důstojník)..
Začali to v roce 1993 Guns n´Roses, když vydali album coververzí „The Spaghetti Incident?“ a od té doby, jako kdyby se s deskami plnými coverů roztrhl pytel. Helloween, Def Leppard, Six Feet Under, Vince Neil a teď L.A. Guns. A dokonce už podruhé. Poprvé před pěti lety vydali desku „Rips The Covers Off“, která obsahovala spíše klasiky ze sedmdesátých let. U „Covered In Guns“ tomu není jinak, ovšem dojde i na některá překvapení. Vesměs se ale jedná o věci, které parta kolem charismatického, ovšem lehce..
Ladislav Křížek je bezesporu zajímavou personou české hudební scény. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy stál na vrcholu, byl idolem všech rockových fanoušků. Přesně těch, kteří jej o pár let později zatracovali, když udělal popový projekt Damiens. Pak se zcela stáhl do ústraní a před třemi lety znovu vyběhl na scénu v barvách znovuobnoveného Kreysonu, své nejslavnější štace. V současné době ke Kreysonu přibyl ještě Vitacit, kde Křížek působil v polovině osmdesátých let. ..
Abych řekl pravdu, o Enuff Z´Nuff jsem naposledy slyšel, když ve třiadevadesátém vydali svou třetí desku „Animal With Human Intelligence“ a potom bubeník Vikki Foxx zamířil do řad doprovodné kapely Vince Neila (Mötley Crüe). Jenže oni to nevzdali a dnes vydávají už dvanácté album. Z původní sestavy zbyl pouze zpěvák a kytarista Donnie Vie a basista Chip Z´Nuff, Vikki Foxx se do řad kapely už nevrátil a sólový kytarista Derek Frigo před šesti lety podlehl drogové závislosti. Bitvu s rakovinou prohrál v roce 2007..
Jako protipól zde můžeme najít například praštěnou „U.S. 41“, což není nic jiného než jen hloupý popěvek snad i pocházející z doby války Severu proti Jihu. „U.S. 41“ je zaplaťbůh jediným přehmatem, který na „Mojo“ můžeme najít. Jinak se jedná o čistou klasiku Toma Pettyho. Oproti minulým počinům se teď Petty nechal více inspirovat sedmdesátými lety, což je slyšet především v tvrdších věcech jako „Candy“ nebo „High In The Morning“ (ten začátek, ten jako kdyby vypadl z repertoáru The Clash)...
Italští cyber punk rockeři Dope Stars Inc. se po necelém roce už za pár dní vrátí do Česka. Po úspěšném koncertu v pražském Abatonu, kde si zamilovali české publikum, zahrají 3. července na festivalu Basinfirefest ve Spáleném Poříčí. Pětice muzikantů z různých koutů Itálie mixuje rock, punk, metal i taneční rytmy. Více o této zajímavé kapele prozradil její frontman Victor Love...
Ani v osmdesátých letech nebyla americká pětice Keel bůhvíjakou jasně zářící hvězdou na rockovém nebi. Jejich nejúspěšnější album „The Final Frontier“ (1986) to dotáhlo pouze na třiapadesátou pozici amerického žebříčku a o nějakých zlatých či dokonce platinových oceněních si formace kolem zpěváka Rona Keela a kytaristy Marca Ferrariho mohla nechat jen zdát. Keel vždycky platili za zručné muzikanty ovládající své řemeslo. Na hity tu byly jiné kapely. Keel byli spíš ti dělníci, kterým se párkrát podařilo dostat..
První poslech. Ten Ozzy se asi zbláznil. Vyčnívá jedna jediná skladba a to singlovka „Let Me Hear You Scream“. Zbytek jen šeď průměru, naprostá vata. Poslech druhý. Ona třeba „Time“ není špatná. A „Let It Die“ taky ne. Prostě „Scream“ je deska, které musíte dát víc poslechů. Pokud ji odsoudíte po prvním, tak se připravíte o celkem slušnou muziku. Pokud jí dáte šanci, tak je možné, že na ní objevíte skutečné perly. A nakonec i zapomenete na to, že v sestavě chybí charakteristický, i když v poslední době invenčně vyčpělý Zakk Wylde. ..
Když jsem je viděl naposledy naživo, jako kdyby se této slovenské trojici ztrácela síla. Vystoupení bylo bez nápadu, bez energie a Maťo Ďurinda mi připadal, že je ze všeho otrávený a nemá chuť do další tvorby. Najednou je tady deska „Svet v ohrození“. Přistupoval jsem k ní s despektem. Zvláště potom, co jsem slyšel alba svých tuzemských hrdinů z osmdesátých let, která mě víceméně zklamala. Tak co tedy, dokáže se Tublatanka aspoň přiblížit k takovým peckám jako "Skúsime to cez vesmír",..
Jen pouhý pohled na seznam skladeb způsobí mírné zklamání. Patnáct let od poslední sólovky přichází totiž frontman Mötley Crüe Vince Neil s kolekcí "Tattoos & Tequila", která ovšem z autorského materiálu obsahuje pouze dvě skladby. Zbytek jsou coververze, pravděpodobně Neilových oblíbených kapel. Najdete zde věci od Cheap Trick, Aerosmith, Sweet, Sex Pistols či Creedence Clearwater Revival. Já vím, Neil nikdy nebyl nijak pilný skladatel, na deskách Mötley Crüe vždycky přenechával tuto práci basistovi Nikkimu Sixxovi. ..
„Chtěli jsme se vymanit z toho srovnávání s Arakainem.“ Povídá mi zpěvák Vasil Koban, když mi dával druhé CD jeho kapely Maelström, které nese název „Prach“. Srovnání s Arakainem je samozřejmě bude provázet i po poslechu „Prachu“, ale rozhodně méně, než po emisi předchozího CD „Miss Parazit“. Ono vlastně tohle srovnávání je dáno podobným hudebním stylem, ale hlavně kvůli podobnému vokálu, kterým disponuje Vasil Koban i Honza Toužimský...
Už od doby, kdy jsem Mikea Trampa slyšel zpívat největší hit jeho domovských White Lion „When The Children Cry“, mám pro tohoto Dáno-Američana slabost. Osobně ho řadím mezi jednoho z nejosobitějších hlasů světa. Stručně a jasně, s takovýmhle hlasem se prostě nedá dělat blbá muzika. A když si k tomu člověk připočte i Trampův skladatelský talent a čich na vynikající melodie, nemůže „The Rock n´Roll Circuz“ být špatná deska. A ejhle! Ona taky rozhodně špatná není. Jen jede v už známých kolejích, bez špetky progrese. ..
Tak tady se zastavil čas. Pretty Maids nikdy nepatřili mezi bůhvíjaké inovátory, stále si tlačili ten svůj metalický rock s příchutí hitparádových ambic a nejinak tomu je i u novinky „Pandemonium“, která se na trhu objevuje čtyři roky po předchozí „Wake Up To The Real World“. Právě po této desce Pretty Maids avizovali návrat ke kořenům (od kterých se podle mě nikdy neodklonili). Řeknu to prostě, „Pandemonium“ je jako kdyby vypadlo z osmdesátých let, potažmo začátku devadesátých let...
Co byste asi tak čekali od Katapultu v roce 2010? Nějakou progresi, nebo nedejbože muzikantský um? To byste tedy byli pěkně vedle. Katapult v roce 2010 je zdánlivě stejný, jako v roce 1975. Jen tehdejší atmosféra chybí, s přibývajícími lety ubývá v Říhově hrdle i tak nevelký hlasový rozsah a prsty se mu asi klepou, protože jeho kytarový výkon je skutečně hodně podprůměrný. Já vím, strefovat se do hráčského umění Oldy Říhy patřilo vždycky ke kratochvílím většiny novinářů, jenže ona je to bohužel pravda. ..
Jméno Chrise Laneyho asi široké rockové obci toho moc neřekne. Fajnšmekři ale vědí své. Přestože Laney vydává své debutové album až v těchto dnech, na scéně se pohybuje už od osmdesátých let. Objevil se třeba v kapele Randy´s Piper Animal, kterou vede bývalý hráč W.A.S.P. Randy Piper, nebo v sestavě Zan Clan. Tu má na svědomí ex-vokalista Shotgun Messiah Zinny J. San. Mnohem větší kus práce ale Chris Laney udělal na poli skladatelském a producentském. Spolupracoval s kdekým. Od Europe, Crazy Lixx..
Glam rocku se teď ve Skandinávii daří, o tom není pochyb. A jak to vždy bývá u masových hnutí, jsou kapely, které stojí na špici žánru a pak ty, co se vezou. A těch druhých je samozřejmě mnohem víc. A, nemůžu si pomoci, patří k nim i Reckless Love. Tím ale není řečeno, že by to byla špatná kapela. Jen prostě má smůlu, protože k debutové desce se dopracovala až po deseti letech hraní. A to už ji předběhli skoro všichni, kdo mají v daném žánru v současné době co říct. Reckless Love tedy vydali ..
V osmdesátých letech jsem měl Citron hodně rád. Tahle kapela mě de facto provázela celé dětství. V té době jsem hltal jak „Plni energie“, tak „Radegasta“ a dokonce i „Vypusťte psy“. Takže novinka (po dlouhých osmnácti letech od poslední řadovky) by měla fungovat jako takové zavzpomínání na časy dávno minulé. Funguje jen místy. Tytam jsou doby titánského „Radegasta“ opírajícího se o slovanskou mytologii, pryč jsou i časy, kdy deska „Vypusťte psy“ šokovala svou chladnou, až mrazivou atmosférou. „Bigbítový pánbů“ ..
Když se rozpadne kapela, ještě ke všemu tak kultovní, jako byli Hanoi Rocks, vždycky se na trhu vyrojí různé výběry a kompilace. Některé absolutně nesmyslné, jiné představující skutečnou sběratelskou hodnotu. A do té druhé kategorie patří i kolekce „Ripped Off – Odd Tracks And Demos“. Tady si skutečný fanoušek finských glamrockových cikánů přijde na své. Nejedná se totiž o žádný výběr, který by jen chronologicky mapoval kariéru kapely, ale o skutečné lahůdky, které nebyly ke slyšení na žádném řadovém albu...
Jméno kytaristy Brenta Muscata není rockovému světu neznámé. Už jen proto, že se tenhle muž koncem osmdesátých let podílel lví měrou na úspěchu Faster Pussycat a posléze, když v roce 2000 se zase měnili kytarové posty u L.A. Guns, Muscat ochotně vypomohl při turné. A když se v roce 2005 definitivně rozešel se zpěvákem Taimem Downem (ten prosazoval stále industriálnější podobu Faster Pussycat), jal se založit kapelu Sin City Sinners. Zprvu jen kamarádský projekt hrající coververze, při kterých se vedle hlavní ..
Tahle deska byla buď a nebo. Buď bude dobrá nebo bude špatná. V případě druhé alternativy by to znamenalo konec kariéry téhle Krysí party. A zaplaťpánbůh, žádný pohřeb se nekoná. Právě naopak. „Infestation“ je totiž oslavou hudby, oslavou radosti ze života. Dá se říct, že tahle kolekce, se kterou se Ratt vytáhli po dlouhých jedenácti letech, má v sobě to nejlepší z jejich dlouhé kariéry...
Trochu mám s touhle deskou problém. Ostatně stejně jako s dalšími alby, na kterých měl tenhle kytarista hlavní slovo. Vždy jsem totiž Slashe bral jako vynikajícího kytaristu, ovšem pouze jen průměrného skladatele. A na tom nic nemění ani jeho sólová prvotina. Je tu naprosto precizní kytarová práce, vynikající sóla, plejáda hvězdných hostů a celkově skvělé hudební výkony všech zúčastněných. Ovšem opět tomu chybí nějaká ta přidaná hodnota, to NĚCO, co udělalo z „Appetite For Destruction“ generační výpověď ..
Kdyby Bruce Kulick nehrál v letech 1985 až 1996 v Kiss, těžko by vydával sólovku s takovým humbukem. A těžko by na ní hostovala taková jména jako Gene Simmons (Kiss), John Corabi (ex-Mötley Crüe), Tobias Sammet (Edguy) nebo Steve Lukather (Toto). Bruce Kulick je bezesporu vynikající kytarista. Ovládá techniku o jaké se Paulu Stanleymu či Ace Frehleyovi může jen zdát. Jenže narozdíl od nich mu chybí jedna věc. Opravdový kompoziční talent. Ta věc, se kterou by mohl napsat hity jako „Crazy Crazy Nights“ nebo „Forever“...
Izzy Stradlin dávno už nic neřeší. Z doby, kdy působil jako kytarista a hlavní skladatel v Guns n´Roses, mu jdou na konto stále velice tučné tantiémy a proto si může dovolit nahrávat desky jen tak pro sebe. Takové, které jej ukazují v celé své nahotě, odhalují jeho skladatelský talent a absolutně neřeší, jestli si je poslechne deset milionů posluchačů nebo jen pouhých deset. Přestože Stradlin má možná ze všech členů původních Guns nejvíce vystaráno (podobně na tom je snad jen Axl Rose), zůstává z původní sestavy GN´R hudebně nejvíce činný
..
I když poslední desku této švédské pětice „Last Look At Eden“ považuji za nepříliš vydařenou, na pražský koncert jsem se přece jen vydal. A to hned ze dvou důvodů. Samozřejmě, staré věci, ale i skladby ze „Secret Society“ mám pořád hodně rád a za druhé jsem chtěl slyšet, jak nabubřelé a notně pompézní věci z poslední desky zazní naživo.
Popravdě řečeno, nikdy jsem dost dobře nerozuměl tomu, proč se z Black Crowes stali takové hvězdy. Inu, v Moskvě jsem nebyl, šedesát mi taky není, tak proč bych ausgerechnet měl všemu rozumět. Jen se mi prostě nikdy nijak zvlášť nelíbili. Bral jsem je jako takové slabší The Quireboys. A novinka „Before The Frost...Until The Freeze“ můj názor změnit nemůže. Už jen proto, že Black Crowes pokračují dál ve svých kolejích. Jejich hudba se sice příjemně poslouchá, ale chybí mi tam osobitý zpěv, jako má třeba ten Spike z Quireboys..
Ať je někdo fanoušek Master´s Hammer nebo ne, jedno je jasné. Jejich loňský návrat se stal jednou z největších událostí loňského roku na tuzemské scéně. V současné době ale nikdo nedokáže říct, zda se jedná jen o ojedinělý výkřik nebo Master´s Hammer stojí na počátku své druhé etapy. A neví to ani vůdčí postava kapely - zpěvák a kytarista Franta Štorm. Člověk, který se léta věnuje vytváření nových písem, grafice a v současné době znovu zase hudbě. Člověk, který má velice svébytné názory, se kterými se s vámi ..
UPOZORNĚNÍ: Tenhle článek nemá s hudbou vůbec nic společného!
Vyšel „Ritual“. Okamžitě se začal šplhat po žebříčku hitparád k vrcholu a tak nebylo divu, že se Master´s Hammer objevovali na veřejnoprávní televizi vedle Janka Ledeckého, Karla Gotta nebo Helenky Vondráčkové (pche!). Začaly chodit nabídky na koncerty... Štorm a jeho banda je stále odmítali a všechny promotéry chtěli okamžitě napíchnout na žhavé pekelníkovy vidle. Aby také ne. Byli si moc dobře vědomi, že sílu studiové produkce nikdy nejsou sto předvést naživo a Štorm posléze přiznal: „Pravdou je, že většina z nás skoro vůbec..
Bylo nebylo. Za devatero horami a devatero řekami žil jeden král a ten měl tři syny. Ten král se jmenoval Rock n´roll a jeho synové Bill Haley, B. B. King a Chuck Berry. A všichni tři dělali jménu svého otce čest a světu ukázali, jak to přesně jejich tatík myslel. Inu, vzhlédl se v nich jednou také jeden skotský výrostek, který se pyšnil jménem Angus Young a po jejich vzoru vzal do ruky kytaru, aby se svým bratrem a dalšími třemi asociálními typy založil v Austrálii začátkem sedmdesátých let kapelu AC/DC a posléze s ní dobyl svět...
Overkill jsem považoval za dobrou thrashovou kapelu. Považoval je ale čas minulý. Od desky „Horrorscope“ se totiž začali kazit jako ovoce po datu spotřeby. Začali chrlit jednu desku za druhou a každá z nich se ani neodvážila pohlédnout po takových klenotech jako je „Feel The Fire“, „Taking Over“ nebo „The Years Of Decay“. Až na jednu výjimku. A tou je právě novinková „Ironbound“. Tytam jsou časy alb „Necroshine“, "ReliXIV" (snad nejhorší deska Overkill vůbec) nebo „Bloodletting“, kdy se Overkill po vzoru Testament ..
Sledovat kariéru pražských Master´s Hammer je opravdu zajímavé. Je úplně jedno, jestli posloucháte čistokrevný black metal nebo obyčejný rock, o Master´s Hammer jste už určitě slyšeli. Je to totiž jediný český hudební produkt, ovšem společně s Karlem Gottem, který si pozici kultu vybojoval i v Americe. A přitom tahle kapela naživo vystupovala jen párkrát (většinou to skončilo fiaskem), vydala hloupou elektronickou desku předělaných lidových písní a pak čtrnáct let mlčela. Tomu už se říká kult. Teď vydali „Mantras“ ..
Ruku na srdce, potřebujeme dneska hudbu, která nejen muzikálně ale i zvukově čerpá z prvních dvou desek Mötley Crüe? Obzvlášť, když Crüe jsou dnes již dávno jinde, se svým „Saints Of Los Angeles“, mílovými kroky vzdáleni začátku osmdesátých let, kdy „řvali na ďábla“. Felony jsou asi jiného názoru a pustili do světa desku „Helltown Hotel“, která zní jako kdyby byla odpad z natáčení „Too Fast For Love“ z roku 1981, asi nevěda, že se píše letopočet o osmadvacet let vyšší...
American Sixgun nepřinášejí sice zhola nic nového, ale v záplavě rockových desek poslední doby působí svěžím dojmem. Čerpají z odkazu sedmdesátých let, ale mají moderní zvuk, který je ovlivněný špínou Motörhead a The Almighty, ale místy i depresivním nádechem Alice In Chains. American Sixgun na to jdou fikaně. Nejprve na posluchače vybalí údernou rockovou vypalovačku, na kterou navážou silný refrén, že jim skutečně uvěříte, že ten rock n´roll mají v krvi...
Kdeže loňské sněhy jsou a kdeže jsou Dare, elektrizující a rockově pulzující, jak jsme je znali z desky „Blood From Stone“. Čas oponou trhnul a Dare, shromážděni kolem bývalého klávesisty Thin Lizzy, Darrena Whartona, vyměnili ostré kytary a hity jako „We Don´t Need A Reason“ či „Surrender“ za pomalé songy, kde prim hrají Whartonovy klávesy a akustická kytara. Dnešní Dare jsou starší, přemýšlivější a svým způsobem rozhodně vyspělejší. Leccos už naznačovaly jejich alba, která vyšla po comebacku v roce 1997..
Na začátku devadesátých let Sgt. Roxx díru do světa neudělali. Možná proto, že jim nepřála doba, možná proto, že se svým vzorům, Mötley Crüe a Poison, nemohli ani náhodou vyrovnat. Dnes jsou tady Sgt. Roxx znovu. A těm Mötley Crüe a Poison se stále vyrovnat nemohou. Mají sice pár dobrých melodických nápadů, několik slušných skladeb, dobrého zpěváka (hlasově je nejblíže asi zesnulému Kevinu DuBrowovi z Quiet Riot), ale nemají žádnou přidanou hodnotu, která by je mezi hvězdy vykopla...
Tak tahle by zněli Aerosmith, kdybych poroučel já. To je asi hlavní motto nové sólové desky druhé poloviny Toxic Twins (tu první v současné době opravdu spíše zajímají toxické látky než hudba). A podle toho album „Have Guitar Will Travel“ také zní. Samozřejmě se jedná o rock, který se opírá o tradice amerického rhythm n´blues, funky a místy i country. Zaslechnete také názvuky psychedelie. Vše je ale podřízeno Perryho hravé kytaře..
Je málo desek, které jsou vyjímečné jako „All Those Strangers“ od Vain. Tohle album totiž celých osmnáct let leželo na dně archivů, aby konečně koncem roku 2009 spatřilo světlo světa. Jaký bude mít teď dopad, to se neodvážím odhadnout. „All Those Strangers“ totiž nese všechny atributy doby svého vzniku, tedy počátku devadesátých let. Má všechny klady a zápory. Jedno se jí ale upřít nedá. I po těch letech je většina z jedenácti skladeb, které obsahuje, poslouchatelných..
Co se stane, když se rychlostí světla srazí Queens Of The Stone Age, Led Zeppelin a Foo Fighters? Vznikne nová supernova Them Crooked Vultures. Možná jen další superskupina, která rychle zazáří a ještě rychleji pohasne. Možná ale také dlouhodobější projekt muzikantů, kteří ví, zač je toho loket a jež za to ještě umí pořádně vzít. Them Crooked Vultures je spojení třech velice známých osobností: ..
Když se řekne jméno zpěváka Wednesday 13 (vlastním jménem Joseph Poole), každému se vybaví především stejnojmenná horror punková kapela inspirovaná Misfits nebo jeho předchozí štace Murderdolls. Wednesday 13 je ale muž mnohem více tváří a debutová deska „Casualties And Tragedies“ od jeho zbrusu nové kapely Gunfire 76 odhaluje tu další, dosud zcela nepoznanou. Album je totiž až po okraj napěchováno vysokooktanovým glam metalem. Ani Wednesday 13 nezpívá tak jak jej fanoušci znají z předchozích kapel. ..
Reklamní slogany hlásají: Peep Show – skotská odpověď na Crashdïet. Kéž by to tak byla pravda. Bohužel, skutečnost je taková, že Peep Show mají ke Crashdïet ještě pěkně daleko a pokud jejich úrovně někdy dosáhnou, čeká je ještě pěkně dlouhá cesta. „Out For Blood“ je zatím jen průměrná nahrávka kapely, která možná má ambice stát se rockovou hvězdou. Ale u těch ambicí to zůstalo...
Chtělo by se říct, další zbytečná deska. Ono to ve skutečnosti tak je. Cinderellu skutečně moc nechápu. V době, kdy zase plní stadiony, pravděpodobně nemají nutkání přinést něco nového, co by se ctí navázalo na patnáct let starou poslední desku „Still Climbling“. Vím, porážka nechutná zrovna příjemně a po multiplatinových deskách byla prodejnost „Still Climbling“ skutečně tristní. A tak místo novinky ..
Panečku, to je jízda. Tihle staří prdi ze sebe konečně něco vymáčkli. Něco poctivě rockového. Přesně to, co chybělo comebackové desce „Power And The Glory Hole“, splňuje novinkové živé album „Front Row For The Donkey Show“. Čili poctivý rockový zápřah, živelnost a tah na bránu, tedy to, co nepostrádali před dvaceti lety, ale průběhem času, působení drog, alkoholu a Downeho lásky k industriálu ztratili..
Star Rats se vlastně moc neliší od současných severských kapel, které se prezentují stylem zvaným sleaze rock. Jsou určitě tvrdší než třeba Babylon Bombs, více sprostější než Vains Of Jenna, ale zase méně práskavější než Hardcore Superstar. Pořád ale hrají hudbu, která má hlavu a patu, přestože z ní testosteron stříká na míle daleko.
Tak se konečně tihle křesťanští rockeři sebrali. Po velmi nevydařeném albu „Reborn“, které spíše než vymazlenou comebackovou desku připomínalo sbírku garážových demosnímků, si Stryper napravují reputaci. S deskou „Murder By Pride“ sice už nikdy nedosáhnou platinových vrcholů jako se slavnými alby „Soldier Under Command“ a „To Hell With The Devil“, ale co do kvality se právě zmíněným vrcholům žlutočerné party vyrovná..
Tahle deska je buď geniální, nebo je to absolutní hovadina. Jen záleží, jak se na to díváte. Jedno ale „Venkovské operettě“ nemůže upřít vůbec nikdo. Je to absolutní kult. A to ještě dřív, než stačila vůbec vyjít. I kdyby na ní bylo satanvíco. A ono TO, co na ní je, až tak strašné není. Musíte k tomu ale přistupovat jako k absolutní recesi, o čemž vlastně celá kariéra Master´s Hammer byla. Z poloviny se kapela vrací tam, kde byla skoro před dvaceti lety..
Tohle snad ani nebude klasická recenze. Bude to spíše taková přemýšlivá glosa nad stárnutím Metalového Boha. Nad jeho senilitou a místy až nesoudností.
S touhle deskou mám trochu problém. Mám velice rád hlasy obou zpěváků, jak Davyho Vaina (toho víc), tak i Davida Readmana. Uznávám techniku zpěvačky Lany Lane. Jenže co je to platné, když se podařilo napsat jen pár skladeb, které skutečně chytí svou melodičností a nápadem. Navíc se nemůžu zbavit dojmu, že Readman neměl při natáčení desky své dny. Tytam je rozsah, který prezentoval na posledních deskách Pink Cream 69. Místy se ..
Ruku na srdce, Quireboys byli vždycky především rocková kapela. Nikdy ale neměli problém do své hudby importovat jiné hudební nástroje jako harmonika, housle nebo piáno. To je vždycky, samozřejmě s krajany Dogs D´Amour, odlišovalo od zbytku britské scény. Ne nadarmo je pod svá křídla vzala Sharon Osbourne a Quireboys se jí koncem osmdesátých let odvděčili obrovským úspěchem debutového alba "A Bit Of What You Fancy". Pak se ale rozpadli. A už nikdy se do takové formy jako byli zamlada nedostali...
Pamatujete ještě na Steeviho Jaimze? Toho mizerného zpěváka, který před dvaadvaceti lety nazpíval nevýraznou debutovou desku welšských uřvaných glamrockerů Tigertailz? Tak právě tenhle zpěvák je znovu zpátky na scéně s autobiografickou deskou „My Private Hell“. A za tu dobu, co odešel od Tigertailz se toho změnilo mnoho. Zejména Jaimzův pěvecký výraz. Jeho hlas dospěl, nedere se do ..
Měl to být večer ve stylu panického strachu z pavouků. Byl to ale večer, který nejednou vyloudil úsměv na tváři. Chvílemi pobavený, chvílemi soucitný. Dobře, možná jsem od toho čekal moc, možná jsem se neuměl vcítit do atmosféry sedmdesátých let. Řeč je o plzeňském koncertě Alice Coopera.
Kdeže jsou časy, kdy Skandinávie patřila deathu a blacku. Dorostla nová generace fanoušků a muzikantů, kterým blekotání o smrti a Satanovi moc neimponuje. Na prvním místě je zábava a vztyčený prostředníček. A přesně tímto mottem se řídí i další z nekončící řady nových hairmetalových kapel, které dnes chrlí Švédsko, Finsko i Norsko. Jmenují se Babylon Bombs a právě vydali desku Babylon´s Burning. A hraje jim to znamenitě. Nepostrádají invenci, tah na bránu, pořádnou dávku energie a hitový potenciál. Přesně to..
Chcete slyšet glam rock osmdesátých let v roce 2009? Pokud odpověď je souhlasná, pokračujte dál. Pokud ne, číst další řádky pro vás bude jen ztráta času. Deska kapely Shake City, která vyšla letos na značce vydavatelství Enoian Records nezní jako ze současnosti a vlastně ani ze současnosti není. Materiál obsažený v drážkách CD pochází z roku 1992, ovšem až letos se jí podařilo dostat na svět. Deska to není blbá. Navíc bude mít velkou cenu pro sběratele, protože poprvé na oficiálním nosiči je zaznamenán hlas..
Bulletboys vždycky stáli jaksi na okraji mého hairmetalového zájmu. Samozřejmě, jejich debut patří mezi to lepší, co lze v tomto ranku slyšet, ovšem další desky „Freakshow“ a „Zaza“ už sílu postrádaly. O vyloženě nepovedené „Acid Monkeys“ se nemá ani smysl zmiňovat. Jak se dalo čekat, Bulletboys v polovině devadesátých let zmizeli z povrchu zemského. Zpěvák a hlavní postava kapely Marq Torien (vlastním jménem Mark Maytorena) ještě nějaký čas působil v řadách formace Motown. Po ostatních členech..
Před třemi lety se na studiové bázi odehrál jeden z nejnečekanějších reunionů. Po všech ústrcích ze strany médií, ale i muzikantských kolegů, se s deskou „IV“ vrátila kapela Winger. Album „IV“ působilo skutečně smysluplně. V jistých ohledech navazovalo na poslední počin „Pull“ ze třiadevadesátého, čerpalo také ze sólové (nutno dodat, že velmi odlišné) kariéry frontmana Kipa Wingera a ohlédlo se i za dobou, kdy Winger byli v hibernaci. O to překvapivě a o to méně smysluplněji působí novinka „Karma“. ..
Z těch letošních comebacků aby se člověku skoro zatočila hlava. Vrací se nejen velká jména válcující hitparády, ale i kapely, které byly považovány spíše za takovou druhou ligu. K těm patří i Little Caesar, kteří po sedmnácti letech přispěchali s novou deskou. A jak tihle „Whitesnake pro chudé“ zní s odstupem skoro dvaceti let? Příjemně, poslechově... ehh, staromilsky. Přijde mi, že si kapely, které koncem osmdesátých let měly pár hitů v hitparádě a několikrát se ukázaly na MTV, myslí, že pokrok je slovo..
Člověk ani neví, co si o tom Lynchovi má myslet. Před dvanácti lety odešel z Dokken, že dál rockovou hudbu hrát nebude, před deseti lety vydal vizionářskou rapovou desku "Smoke This", aby se vzápětí spojil s bývalým parťákem od Dokken, basistou Jeffem Pilsonem a pod hlavičkou Lynch/Pilson připravili progmetalové album "Wicked Underground". Následně se struník jal obnovit svou starou partu, jakýsi někdejší trucpodnik Lynch Mob. Se svým druhým zpěvákem Robertem Masonem (nazpíval druhé bezejmenné album..
Foreigner se vrací. Jen tahle věta stačí fanouškovi AOR (Adult Oriented Rock – rock pro dospělé), aby se mu rozklepala kolena. Nic naplat, ono totiž stále platí, že kdo umí, ten umí a kdo neumí, ten hraje black metal.
Zrzoun Mustaine hraje na jistotu. Tudíž, pokud nemáte rádi desky Megadeth z osmdesátých a začátku devadcesátých let, na „Endgame“ rovnou zapomeňte. Nové skladby jako kdyby přeskočili zpátky do let, kdy metalovému světu udávala tón Velká thrashová čtyřka Metallica-Megadeth-Slayer-Anthrax. Prostě kytary poctivě drtí riffy a střílí sóla, bicí jedou v pekelném tempu a do toho svým nezaměnitelným hlasem skřehotá principál Mustaine. ..
Ruku na srdce, čekali byste od Bon Jovi něco jiného, než nasládlý rock s příchutí popu a country? U kapely, která začínala jako souputník Mötley Crüe by to mělo spíše překvapit a to především když si poslechnete jejich debut a vzápětí potom novou desku „The Circle“. Když ale sledujete celou jejich kariéru, působí „The Circle“ nadmíru logicky. Není tak ostrá jako desky z osmdesátých let, ani zadumaná jako „These Days“ a rozhodně ne tak countryová jako předchozí „Lost Highway“. Je tedy všechno v pořádku? Asi ano..
W.A.S.P. jsem už skoro odepsal. Desky jako "Unholy Terror" nebo "Dying For The World" mě zrovna moc nepřesvědčily, s katastrofální ságou "The Neon God" to vypadalo, že kapela kolem Blackieho Lawlesse je na nejlepší cestě zařadit se po bok některých rockových dinosaurů, kteří sice už třicet nebo čtyřicet let vydávají desky, ovšem úrovně pochybné. Dva roky starý "Dominator" sice znamenal malý obrat k lepšímu, ovšem kvality prvních desek rozhodně nedosahoval. Proto jsem ohlášenou novinku "Babylon" ..
Jak vidno, móda různých reunionů a comebacků se nevyhnula ani pionýrům stylu, kterému se na začátku devadesátých let říkalo grunge, seattleským Alice In Chains. Přestože se musejí obejít bez své hlavní devízy, zesnulého zpěváka Laynea Staleyho, rozhodli se pro návrat. Nechci rýpat, ale zajímalo by mě, nakolik v tom byla potřeba vydělat nějaký ten dolárek navíc a nakolik skutečně chuť po společném hraní. Pro první variantu svědčí fakt, že sólová kariéra kytaristy Jerryho Cantrella šla od deseti k pěti a Mike Inez v řadách Heart..
Co to, hergot, je? To bylo první co mě napadlo, když začala hrát úvodní skladba "Crave" z novinky "Wicked Wonderland" od Lity Ford. Tvrdá kytarová polena, absolutně příšerně nazvučené bicí, jakákoliv absence melodie. Litin hlas sice stále má svou sílu a naléhavost, ale zpěv jejího manžela Jima Gilletta skutečně dokáže poslech pokazit. Říkám si, bude líp. Přátele, ale ono není. Všechno jede podle stejného mustru. Kdeže jsou časy takových písní jako "Back To The Cave", "Kiss Me Deadly"..
Švédsko, to už dávno není bašta brutálního deathu a doomu. Švédsko dneška je z pohledu rockového fanouška úplně jiné. Barevnější, jásavější. Dokonce více kalifornštější než samotná Kalifornie. Švédsko to nejsou už jen Backyard Babies, Hardcore Superstar a Crashdiet. Nově se mezi tyto glamrockové velikány dere také mladá partička Vains Of Jenna. A její ambice skutečně nejsou malé. ..
To, co se před takovými deseti lety zdálo být jako výplod té nejbujnější fantazie, se stává skutečností. Když se podíváte na libovolnou desku (na výběr máte ze dvou) nových švédských hvězdiček Crashdïet, budete skálopevně tvrdit, že jsou to souputníci Mötley Crüe nebo Ratt. Když si ji pustíte, vyvalí se na vás současný sound a desítka, respektive jedenáctka skladeb, které splňují všechny atributy stylu, kterému Crashdïet upsali duši. Dámy a pánové, glamrocková renesance začíná...
Aby bylo jasno, nikdy jsem neměl moc rád jejich desky ze sedmdesátých let a nejlepší sestava Kiss je pro mě ta s Brucem Kulickem a Ericem Carrem. Takže pokud tohle čte fanatický obdivovatel Kiss, pro kterého kapela zemřela nejpozději s odmaskováním, budu asi osočován nejrůznějšími jmény hospodářských zvířat. Nicméně se do té nevděčné práce pustím. Psát recenzi na Kiss je leckdy jako ruská ruleta. Nepochválíš, kopej si hrob...
Byl to smutný pohled, když ostřílená kapela House Of Lords, která byla zvyklá na haly a stadiony, nastoupila na jaře 2007 v Praze před publikum, čítající zhruba sto hlav. Smutno bylo do té doby, než kapela kolem frontmana Jamese Christiana začala hrát. Ten samý pocit jsem pocítil na samém začátku novinky "Cartesian Dreams". Jak už jsem totiž psal dříve, pseudoklasické vlivy v rockové hudbě jsou mi proti srsti (za což jsem se nerozplýval nadšením na novými Europe). ..
A podívejme se. Další pohrobci bujaré hairmetalové scény osmdesátých let jsou zpátky. I když Danger Danger nikdy nebyli papírově pod kytičkami, intervaly mezi jejich alby se prodlužovaly a čas vyplňovaly někdy více, jindy méně smysluplné kompilace a živáky. S comebackovou deskou to bylo na spadnutí už v roce 2004, kdy se do sestavy vrátil původní zpěvák Ted Poley. Jenže dlouho se nic nedělo, až teď...
Kapely kolem Joey Tempesta si skutečně vážím. Ať už kvůli poprockovým hitům z osmdesátých let, tak i kvůli deskám "Start From The Dark" a "Secret Society", kterými Europe dokázali nabrat svěží dech a vstřebat vlivy, které hudbou prolétly za více než deset let, kdy byli mimo scénu. Po poslechu singlu "Last Look At Eden" jsem ale začal pochybovat. Proč? Neulétávám při poslechu Yngwieho Malmsteena a Stratovarius. Nightwish bych si doma nepustil, ani kdyby mi za to slibovali snad basu piv. A právě ty otřepané..
Gotthard vydali novou desku. A co. Přesně tady by recenze mohla skončit. Protože "Need To Believe" není počin, který bude přepisovat rockové dějiny, ani dokonce dějiny samotných Gotthard. Ovšem deska je to nadmíru zdařilá a přináší pár momentů, které byste na předchozích albech těchto Švýcarů hledali marně.
|
Dnes je 10.8.2025, svátek má Vavřinec
|
| Autor Jan Skala |
BILLY IDOL - Kings And Queen Of The Underground
|
[04.11.2014] [hodnocení: 9,5/10] |
MR. BIG - ...The Stories We Could Tell
|
[03.11.2014] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[30.10.2014] [hodnocení: 4/10] |
|
[28.10.2014] [hodnocení: 5/10] |
|
[27.10.2014] [hodnocení: 8/10] |
|
[22.10.2014] [hodnocení: 7/10] |
|
[20.10.2014] [hodnocení: 8,5/10] |
NASTY CRÜE - Rock n´Roll Nation
|
[17.10.2014] [hodnocení: 7/10] |
ENUFF Z´NUFF - Covered In Gold
|
[14.10.2014] [hodnocení: 7/10] |
|
[11.10.2014] [hodnocení: 6/10] |
TRACII GUNS´ LEAGUE OF GENTLEMEN - The Second Record
|
[10.10.2014] [hodnocení: 7/10] |
JOHNNY CRASH - Unfinished Business
|
[09.10.2014] [hodnocení: 7/10] |
|
[07.10.2014] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[03.10.2014] [hodnocení: 7,5/10] |
JOHNNY CRASH - Neighbourhood Threat
|
[02.10.2014] [hodnocení: 7,5/10] |
220 VOLT - Walking In Starlight
|
[30.09.2014] [hodnocení: 5/10] |
GREAT WHITE - Saturday Night Special: Ready For Rock n Roll Part II.
|
[26.09.2014] [hodnocení: 7/10] |
|
[23.09.2014] [hodnocení: 3/10] |
TOM PETTY AND THE HEARTBREAKERS - The Hypnotic Eye
|
[21.09.2014] [hodnocení: 9/10] |
|
[19.09.2014] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[15.09.2014] [hodnocení: 7,5/10] |
GUNS N´ROSES - Appetite For Democracy
|
[12.09.2014] [hodnocení: 9/10] |
|
[09.09.2014] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[05.09.2014] [hodnocení: 7/10] |
|
[01.09.2014] [hodnocení: 7,5/10] |
SKID ROW - Rise Of The Damnation Army - United World Rebellion: Chapter Two
|
[18.08.2014] [hodnocení: 9/10] |
RICHARD MARX - Beautiful Goodbye
|
[12.08.2014] [hodnocení: 8/10] |
ČECH ROCK PLASY, Plasy - Velká louka, 1. - 2. 8. 2014
|
[11.08.2014] |
MANIC STREET PREACHERS - Futurology
|
[08.08.2014] [hodnocení: 6/10] |
FATAL SMILE - White Trash Heroes
|
[05.08.2014] [hodnocení: 7/10] |
LOUDNESS - The Sun Will Rise Again
|
[01.08.2014] [hodnocení: 6/10] |
|
[31.07.2014] [hodnocení: 6/10] |
STATES OF PANIC - No World Order
|
[29.07.2014] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[26.07.2014] [hodnocení: 7,5/10] |
THE QUIREBOYS - Black Eyed Sons
|
[23.07.2014] [hodnocení: 7/10] |
|
[21.07.2014] [hodnocení: 6/10] |
|
[18.07.2014] [hodnocení: 5/10] |
|
[17.07.2014] [hodnocení: 5/10] |
|
[15.07.2014] [hodnocení: 6/10] |
|
[14.07.2014] [hodnocení: 7,5/10] |
František ŠTORM (MASTER´S HAMMER) - Předlohou misantropa jsem si byl i já sám
|
[13.07.2014] |
JUDAS PRIEST - Redeemer Of Souls
|
[11.07.2014] [hodnocení: 8/10] |
|
[10.07.2014] [hodnocení: 7/10] |
|
[08.07.2014] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[04.07.2014] [hodnocení: 8/10] |
|
[03.07.2014] [hodnocení: 10/10] |
NAZARETH - Rock n´Roll Telephone
|
[01.07.2014] [hodnocení: 8/10] |
DONNIE VIE - Goodbye: Enough Z´Nuff
|
[28.06.2014] [hodnocení: 4/10] |
METALLICA - ...And Justice For All
|
[26.06.2014] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[24.06.2014] [hodnocení: 8,5/10] |
ELECTRIC BOYS - Starflight United
|
[21.06.2014] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[19.06.2014] [hodnocení: 10/10] |
MICHAEL SWEET - I´m Not Your Suicide
|
[13.06.2014] [hodnocení: 7,5/10] |
METALLICA - Ride The Lightning
|
[12.06.2014] [hodnocení: 10/10] |
|
[10.06.2014] [hodnocení: 8/10] |
BLACK LABEL SOCIETY - Catacombs Of The Black Vatican
|
[06.06.2014] [hodnocení: 7/10] |
|
[05.06.2014] [hodnocení: 10/10] |
|
[02.06.2014] [hodnocení: 9/10] |
SUPERCHARGER - Broken Hearts And Fallaparts
|
[29.05.2014] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[27.05.2014] [hodnocení: 3,5/10] |
|
[23.05.2014] [hodnocení: 7/10] |
|
[21.05.2014] [hodnocení: 6/10] |
|
[19.05.2014] [hodnocení: 8/10] |
|
[16.05.2014] [hodnocení: 7/10] |
|
[13.05.2014] [hodnocení: 7,5/10] |
ANGERMAN - No Tears For The Devil
|
[10.05.2014] [hodnocení: 7,5/10] |
..více |
[09.05.2014] |
|
[06.05.2014] [hodnocení: 7/10] |
|
[04.05.2014] [hodnocení: 8,5/10] |
TURBO - Piaty zywiol/The Fifth Element
|
[03.05.2014] [hodnocení: 7/10] |
MATT SORUM´S FIERCE JOY - Stratosphere
|
[29.04.2014] [hodnocení: 9/10] |
NICKE BORG HOMELAND - Ruins Of A Riot
|
[25.04.2014] [hodnocení: 8,5/10] |
VANITY BLVD - Wicked Temptation
|
[22.04.2014] [hodnocení: 7/10] |
|
[21.04.2014] [hodnocení: 8/10] |
BATTLEAXE - Heavy Metal Sanctuary
|
[18.04.2014] [hodnocení: 7/10] |
|
[16.04.2014] [hodnocení: 7/10] |
|
[15.04.2014] [hodnocení: 6/10] |
STEEL PANTHER - All You Can Eat
|
[14.04.2014] [hodnocení: 3/10] |
THE PRETTY RECKLESS - Going To Hell
|
[08.04.2014] [hodnocení: 9/10] |
RONNIE JAMES DIO - This Is Your Life
|
[07.04.2014] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[05.04.2014] [hodnocení: 5,5/10] |
|
[02.04.2014] [hodnocení: 7/10] |
VANDENBERG´S MOONKINGS - Vandeberg´s Moonkings
|
[01.04.2014] [hodnocení: 8/10] |
|
[28.03.2014] [hodnocení: 8/10] |
NASHVILLE PUSSY - Up The Dosage
|
[25.03.2014] [hodnocení: 7/10] |
..více |
[22.03.2014] |
JULIAN ANGEL´S BEAUTIFUL BEAST - Kick Down The Barricades
|
[21.03.2014] [hodnocení: 4,5/10] |
|
[17.03.2014] [hodnocení: 8/10] |
|
[12.03.2014] [hodnocení: 7/10] |
HOUSE OF LORDS - Precious Metal
|
[10.03.2014] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[07.03.2014] [hodnocení: 8,5/10] |
RED DRAGON CARTEL - Red Dragon Cartel
|
[04.03.2014] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[24.02.2014] [hodnocení: 7/10] |
L.A. GUNS - Tales From The Strip
|
[20.02.2014] [hodnocení: 5,5/10] |
|
[17.02.2014] [hodnocení: 7/10] |
|
[13.02.2014] [hodnocení: 8/10] |
|
[10.02.2014] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[06.02.2014] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[04.02.2014] [hodnocení: 7/10] |
|
[31.01.2014] [hodnocení: 7/10] |
|
[31.01.2014] [hodnocení: 6/10] |
|
[30.01.2014] [hodnocení: 4/10] |
|
[28.01.2014] [hodnocení: 8,5/10] |
IMPERIAL STATE ELECTRIC - Reptile Brain Music
|
[24.01.2014] [hodnocení: 7/10] |
THE L.A. GUNS - American Hardcore
|
[23.01.2014] [hodnocení: 6/10] |
|
[21.01.2014] [hodnocení: 8/10] |
Metallica aneb Jen si v klidu zanadávej ..více |
[21.01.2014] |
Redaktorská bilance roku 2013 (Pepsi Stone)
|
[16.01.2014] |
|
[16.01.2014] [hodnocení: 8/10] |
JAMES CHRISTIAN - Lay It All On Me
|
[14.01.2014] [hodnocení: 7/10] |
|
[12.01.2014] [hodnocení: 5,5/10] |
L.A. GUNS - Hollywood Vampires
|
[09.01.2014] [hodnocení: 9/10] |
|
[07.01.2014] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[06.01.2014] [hodnocení: 5/10] |
BLACK VEIL BRIDES - Wretched And Divine: The Story Of The Wild Ones
|
[04.01.2014] [hodnocení: 8/10] |
|
[02.01.2014] [hodnocení: 9/10] |
BEASTO BLANCO - Live Fast Die Loud
|
[01.01.2014] [hodnocení: 9/10] |
VIETCONG PORNSÜRFERS - We Spread Disease
|
[30.12.2013] [hodnocení: 6/10] |
ROCKY SHADES´ WILDSIDE RIOT - No Second Take
|
[28.12.2013] [hodnocení: 7/10] |
|
[27.12.2013] [hodnocení: 4/10] |
|
[26.12.2013] [hodnocení: 10/10] |
|
[25.12.2013] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[24.12.2013] [hodnocení: 7/10] |
|
[23.12.2013] [hodnocení: 7/10] |
MICHAEL SCHENKER´S TEMPLE OF ROCK - Bridge Of Gap
|
[22.12.2013] [hodnocení: 6,5/10] |
DEATH ANGEL - The Dream Calls For Blood
|
[20.12.2013] [hodnocení: 8/10] |
WHITE COAST REBELS - Hangin´ With The Wild Boys
|
[20.12.2013] [hodnocení: 5,5/10] |
|
[18.12.2013] [hodnocení: 8/10] |
|
[17.12.2013] [hodnocení: 4,5/10] |
PHILIP H. ANSELMO AND THE ILLEGALS - Walk Through Exits Only
|
[16.12.2013] [hodnocení: 2/10] |
|
[15.12.2013] [hodnocení: 4/10] |
Merry Christmas, you bastards! ..více |
[14.12.2013] |
SAMMY HAGAR - Sammy Hagar and Friends
|
[13.12.2013] [hodnocení: 7/10] |
SIN CITY SINNERS - Divebar Days Revisited
|
[11.12.2013] [hodnocení: 9/10] |
|
[10.12.2013] [hodnocení: 5/10] |
|
[09.12.2013] [hodnocení: 5/10] |
|
[07.12.2013] [hodnocení: 7/10] |
|
[06.12.2013] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[02.12.2013] [hodnocení: 7,5/10] |
LITA FORD - The Bitch Is Back... Live!
|
[01.12.2013] [hodnocení: 5/10] |
|
[27.11.2013] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[26.11.2013] [hodnocení: 3,5/10] |
TYLA J. PALLAS - Devils Supper (Electric Sitting)
|
[24.11.2013] [hodnocení: 7/10] |
TYLA J. PALLAS (DOGS D´AMOUR) - Snad o Vánocích nevyhoříme...
|
[24.11.2013] |
|
[22.11.2013] [hodnocení: 8/10] |
METAL CHURCH - Generation Nothing
|
[22.11.2013] [hodnocení: 7/10] |
|
[21.11.2013] [hodnocení: 5,5/10] |
ASKING ALEXANDRIA - From Death To Destiny
|
[20.11.2013] [hodnocení: 8/10] |
BILLION DOLLAR BABIES - House Of Dreams Pt. 1
|
[16.11.2013] [hodnocení: 7/10] |
SEPULTURA - The Mediator Between Head And Hands Must Be The Heart
|
[15.11.2013] [hodnocení: 7,5/10] |
MANIC STREET PREACHERS - Rewind The Film
|
[13.11.2013] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[11.11.2013] [hodnocení: 6,5/10] |
SHAMELESS - Beautiful Disaster
|
[08.11.2013] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[07.11.2013] [hodnocení: 9/10] |
|
[06.11.2013] [hodnocení: 7,5/10] |
NINE INCH NAILS - Hesitation Marks
|
[04.11.2013] [hodnocení: 7,5/10] |
HOLLYWOOD BURNOUTS - Kick It Up A Notch!
|
[02.11.2013] [hodnocení: 8/10] |
|
[01.11.2013] [hodnocení: 6,5/10] |
JOAN JETT AND THE BLACKHEARTS - Unvarnished
|
[30.10.2013] [hodnocení: 7/10] |
|
[25.10.2013] [hodnocení: 8/10] |
|
[23.10.2013] [hodnocení: 8/10] |
|
[21.10.2013] [hodnocení: 8/10] |
CHRIS HOLMES - Nothing To Lose
|
[19.10.2013] [hodnocení: 1/10] |
|
[18.10.2013] [hodnocení: 7,5/10] |
AVENGED SEVENFOLD - Hail To The King
|
[14.10.2013] [hodnocení: 4/10] |
STONE TEMPLE PILOTS WITH CHESTER BENNINGTON - High Rise
|
[12.10.2013] [hodnocení: 7/10] |
MICHAEL MONROE - Horns And Halos
|
[09.10.2013] [hodnocení: 9,5/10] |
|
[07.10.2013] [hodnocení: 5,5/10] |
MINISTRY - From Beer To Eternity
|
[04.10.2013] [hodnocení: 6/10] |
|
[02.10.2013] [hodnocení: 7,5/10] |
..více |
[30.09.2013] |
|
[20.09.2013] [hodnocení: 10/10] |
|
[12.09.2013] [hodnocení: 5/10] |
|
[09.09.2013] [hodnocení: 7/10] |
|
[05.09.2013] [hodnocení: 4/10] |
TŘI SESTRY - Líná hudba holý neštěstí
|
[02.09.2013] [hodnocení: 4/10] |
|
[31.08.2013] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[29.08.2013] [hodnocení: 8/10] |
MARK KNIGHT AND THE UNSUNG HEROES - Road Sick Eyes
|
[23.08.2013] [hodnocení: 7/10] |
DEEP PURPLE - The Battle Rages On...
|
[22.08.2013] [hodnocení: 6/10] |
SPIRITUAL BEGGARS - Earth Blues
|
[19.08.2013] [hodnocení: 8/10] |
TYLA J. PALLAS - Devils Supper (Acoustic Session)
|
[16.08.2013] [hodnocení: 6/10] |
DEEP PURPLE - Slaves And Masters
|
[15.08.2013] [hodnocení: 5,5/10] |
|
[12.08.2013] [hodnocení: 8,5/10] |
BLACK STAR RIDERS - All Hell Breaks Loose
|
[09.08.2013] [hodnocení: 6,5/10] |
DEEP PURPLE - The House Of Blue Light
|
[08.08.2013] [hodnocení: 7/10] |
|
[05.08.2013] [hodnocení: 7,5/10] |
BRET MICHAELS - Jammin´ With Friends
|
[02.08.2013] [hodnocení: 5/10] |
DEEP PURPLE - Perfect Strangers
|
[01.08.2013] [hodnocení: 8/10] |
|
[29.07.2013] [hodnocení: 8,5/10] |
THE QUIREBOYS - Beautiful Curse
|
[27.07.2013] [hodnocení: 7,5/10] |
DEEP PURPLE - Come Taste The Band
|
[25.07.2013] [hodnocení: 8,5/10] |
TRACII GUNS´ LEAGUE OF GENTLEMEN - The First Record
|
[23.07.2013] [hodnocení: 7/10] |
BLACKMORE´S NIGHT - Dancer And The Moon
|
[19.07.2013] [hodnocení: 6/10] |
|
[18.07.2013] [hodnocení: 9/10] |
ROB ZOMBIE - Venomous Rat Regenration Vendor
|
[16.07.2013] [hodnocení: 8/10] |
|
[13.07.2013] [hodnocení: 3,5/10] |
|
[11.07.2013] [hodnocení: 8,5/10] |
DEEP PURPLE - Who Do We Think We Are
|
[04.07.2013] [hodnocení: 5/10] |
|
[27.06.2013] [hodnocení: 10/10] |
RICHIE KOTZEN: Zach´s Pub, Plzeň, 18. 6. 2013
|
[24.06.2013] |
|
[21.06.2013] [hodnocení: 6/10] |
|
[20.06.2013] [hodnocení: 7/10] |
|
[17.06.2013] [hodnocení: 8/10] |
|
[15.06.2013] [hodnocení: 6/10] |
|
[13.06.2013] [hodnocení: 10/10] |
SANTA CRUZ - Screaming For Adrenaline
|
[10.06.2013] [hodnocení: 8,5/10] |
VOLBEAT - Outlaw Gentlemen And Shady Ladies
|
[07.06.2013] [hodnocení: 9,5/10] |
|
[06.06.2013] [hodnocení: 4,5/10] |
ALICE IN CHAINS - The Devil Put Dinosaurs Here
|
[03.06.2013] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[01.06.2013] [hodnocení: 6/10] |
DEEP PURPLE - The Book Of Taliesyn
|
[30.05.2013] [hodnocení: 4,5/10] |
DAVE EVANS AND JOHN NITZINGER - Revenge
|
[29.05.2013] [hodnocení: 7/10] |
QUEENSRYCHE - Frequency Unknown
|
[27.05.2013] [hodnocení: 5/10] |
DEEP PURPLE - Shades Of Deep Purple
|
[23.05.2013] [hodnocení: 5,5/10] |
|
[21.05.2013] [hodnocení: 7/10] |
TOM KEIFER - The Way Life Goes
|
[17.05.2013] [hodnocení: 9/10] |
NASTY BULLETZ - Right Time To Rock You
|
[15.05.2013] [hodnocení: 3,5/10] |
|
[13.05.2013] [hodnocení: 7/10] |
SKID ROW - United World Rebellion: Chapter One
|
[08.05.2013] [hodnocení: 9,5/10] |
|
[06.05.2013] [hodnocení: 6/10] |
|
[02.05.2013] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[23.04.2013] [hodnocení: 5,5/10] |
|
[19.04.2013] [hodnocení: 6/10] |
|
[17.04.2013] [hodnocení: 7/10] |
|
[15.04.2013] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[12.04.2013] [hodnocení: 8/10] |
SEBASTIAN BACH - ABachalypse Now
|
[10.04.2013] [hodnocení: 4/10] |
|
[05.04.2013] [hodnocení: 7,5/10] |
CRASHDÏET - The Savage Playground
|
[26.03.2013] [hodnocení: 7/10] |
Redaktorská bilance roku 2012 (Pepsi Stone)
|
[18.01.2013] |
|
[16.11.2012] [hodnocení: 4/10] |
|
[13.11.2012] [hodnocení: 7/10] |
CRADLE OF FILTH - The Manticore And Other Horrors
|
[11.11.2012] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[07.11.2012] [hodnocení: 8,5/10] |
AEROSMITH - Music From Another Dimension!
|
[05.11.2012] [hodnocení: 9/10] |
|
[02.11.2012] [hodnocení: 8/10] |
|
[31.10.2012] [hodnocení: 5/10] |
|
[22.10.2012] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[09.10.2012] [hodnocení: 8/10] |
HOTEL DIABLO - The Return To Psycho, California
|
[08.09.2012] [hodnocení: 7/10] |
LYNCH MOB - Sound Mountain Session
|
[03.09.2012] [hodnocení: 5/10] |
|
[26.08.2012] [hodnocení: 7/10] |
|
[22.08.2012] [hodnocení: 7/10] |
MILOŠ DODO DOLEŽAL - Gen Sumerian
|
[15.08.2012] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[31.07.2012] [hodnocení: 7/10] |
HARDBONE - This Is Rock n´Roll
|
[29.07.2012] [hodnocení: 7/10] |
FEAR FACTORY - The Industrialist
|
[25.07.2012] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[22.07.2012] [hodnocení: 6/10] |
|
[20.07.2012] [hodnocení: 9,5/10] |
LITA FORD - Living Like A Runaway
|
[12.07.2012] [hodnocení: 8/10] |
TUFF - What Comes Around Goes Around Again
|
[09.07.2012] [hodnocení: 7/10] |
CRASHDIET, Spálené Poříčí (Basinfirefest), 30. 6. 2012
|
[08.07.2012] |
BASINFIREFEST - část druhá, Spálené Poříčí, 29. 6. - 1. 7. 2012
|
[07.07.2012] |
BASINFIREFEST - část první, Spálené Poříčí, 29. 6. - 1. 7. 2012
|
[06.07.2012] |
|
[05.07.2012] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[03.07.2012] [hodnocení: 8/10] |
|
[01.07.2012] [hodnocení: 4,5/10] |
|
[29.06.2012] [hodnocení: 5,5/10] |
UGLY KID JOE - Stairway To Hell
|
[26.06.2012] [hodnocení: 7/10] |
|
[24.06.2012] [hodnocení: 8/10] |
|
[22.06.2012] [hodnocení: 6/10] |
ST. PROSTITUTE - Here Comes The Prostitutes
|
[19.06.2012] [hodnocení: 7/10] |
|
[17.06.2012] [hodnocení: 7,5/10] |
JACK BLADES - Rock n´Roll Ride
|
[15.06.2012] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[14.06.2012] [hodnocení: 7,5/10] |
MOONSPELL - Alpha Noir/Omega White
|
[11.06.2012] [hodnocení: 8/10] |
|
[09.06.2012] [hodnocení: 6,5/10] |
DEE SNIDER - Dee Does Broadway
|
[07.06.2012] [hodnocení: 7/10] |
|
[05.06.2012] [hodnocení: 8/10] |
|
[03.06.2012] [hodnocení: 7/10] |
|
[01.06.2012] [hodnocení: 9,5/10] |
ALEŠ BRICHTA - ARAKAIN MEMORIAL, 29. května 2012, KD Šeříková, Plzeň
|
[01.06.2012] |
|
[29.05.2012] [hodnocení: 6/10] |
|
[27.05.2012] [hodnocení: 4/10] |
|
[25.05.2012] [hodnocení: 6/10] |
|
[16.05.2012] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[14.05.2012] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[12.05.2012] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[07.05.2012] [hodnocení: 7/10] |
TOMMY BOLIN AND FRIENDS - Great Gypsy Soul
|
[06.05.2012] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[04.05.2012] [hodnocení: 7/10] |
|
[30.04.2012] [hodnocení: 6/10] |
|
[28.04.2012] [hodnocení: 5/10] |
|
[27.04.2012] [hodnocení: 5/10] |
|
[25.04.2012] [hodnocení: 7/10] |
|
[23.04.2012] [hodnocení: 9/10] |
ANGEL WITCH - As Above So Below
|
[22.04.2012] [hodnocení: 5/10] |
|
[18.04.2012] [hodnocení: 7/10] |
|
[16.04.2012] [hodnocení: 6/10] |
THE EROTICS - Boulevard Of Chocking Screams
|
[14.04.2012] [hodnocení: 3,5/10] |
|
[10.04.2012] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[03.04.2012] [hodnocení: 9/10] |
DONNIE VIE - Wrapped Around My Middle Finger
|
[30.03.2012] [hodnocení: 7,5/10] |
THE ITCH - Spreading Like Wildfire
|
[02.03.2012] [hodnocení: 6/10] |
VAN HALEN - A Different Kind Of Truth
|
[22.02.2012] [hodnocení: 8/10] |
MASTER´S HAMMER - Vracejte konve na místo
|
[20.02.2012] [hodnocení: 9/10] |
SANTA CRUZ - Anthems For The Young n´Restless
|
[18.02.2012] [hodnocení: 9/10] |
|
[12.02.2012] [hodnocení: 7/10] |
|
[10.02.2012] [hodnocení: 6/10] |
|
[06.02.2012] [hodnocení: 7/10] |
D.A.D. - Dic.Nii.Lan.Daft.Erd.Ark
|
[03.02.2012] [hodnocení: 8/10] |
JANE´S ADDICTION - The Great Escape Artist
|
[31.01.2012] [hodnocení: 8/10] |
BANG TANGO - Pistol Whipped In The Bible Belt
|
[27.01.2012] [hodnocení: 7,5/10] |
Redaktorská bilance roku 2011 (Pepsi Stone)
|
[24.01.2012] |
|
[23.01.2012] [hodnocení: 5/10] |
REBORN IN SLEAZE - A Tribute to Dave Lepard
|
[20.01.2012] [hodnocení: 3/10] |
|
[01.12.2011] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[18.11.2011] [hodnocení: 9/10] |
L.A. GUNS - Acoustic Gypsy Live
|
[28.10.2011] [hodnocení: 7/10] |
FASTER PUSSYCAT - Hits And Covers
|
[24.10.2011] [hodnocení: 4,5/10] |
|
[24.10.2011] [hodnocení: 8/10] |
SEBASTIAN BACH - Kicking And Screaming
|
[20.10.2011] [hodnocení: 9/10] |
KLAMYDIA - Loputon Luokkaretki
|
[17.10.2011] [hodnocení: 8/10] |
RECKLESS LOVE - Animal Attraction
|
[13.10.2011] [hodnocení: 10/10] |
|
[07.10.2011] [hodnocení: 6,5/10] |
NIGHT RANGER - Somewhere In California
|
[03.10.2011] [hodnocení: 5,5/10] |
|
[28.09.2011] [hodnocení: 7/10] |
RED HOT CHILI PEPPERS - I´m With You
|
[25.09.2011] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[23.09.2011] [hodnocení: 8,5/10] |
ALICE COOPER - Welcome 2 My Nightmare
|
[19.09.2011] [hodnocení: 6/10] |
Začaly žně. I na hudebním poli ..více |
[29.08.2011] |
NEJLEPŠÍ ALBA SEDMDESÁTÝCH LET PODLE REDAKTORŮ METAL FOREVER - Pepsi Stone
|
[16.08.2011] |
..více |
[16.08.2011] |
Ostuda roku aneb kdo nekrade, okrádá rodinu ..více |
[24.07.2011] |
|
[21.07.2011] [hodnocení: /10] |
KREYSON - Promo singl new album 2012
|
[15.07.2011] [hodnocení: 7/10] |
MILOŠ DODO DOLEŽAL, CONCRETE - 2. 7. 2011, Trnová u Plzně
|
[13.07.2011] [hodnocení: /10] |
|
[06.07.2011] [hodnocení: 7,5/10] |
Bubenické patálie aneb další vězeňské blues ..více |
[05.07.2011] |
JUDAS PRIEST, WHITESNAKE, 28. 6. 2011 - Praha, O2 Aréna
|
[03.07.2011] |
|
[02.07.2011] [hodnocení: 6/10] |
|
[30.06.2011] [hodnocení: 5,5/10] |
NEJLEPŠÍ ALBA OSMDESÁTÝCH LET PODLE REDAKTORŮ METAL FOREVER - Pepsi Stone
|
[29.06.2011] |
|
[28.06.2011] [hodnocení: 7/10] |
|
[26.06.2011] [hodnocení: 8/10] |
|
[24.06.2011] [hodnocení: 7/10] |
|
[23.06.2011] |
JUDAS PRIEST - Jak se kalila ocel
|
[23.06.2011] |
|
[22.06.2011] [hodnocení: 7/10] |
ASIA, 8. 6. 2011, KD Šeříková, Plzeň
|
[21.06.2011] |
METALFEST, 3. - 5. 6. 2011, Lochotínský amfiteátr, Plzeň
|
[20.06.2011] |
|
[16.06.2011] [hodnocení: 5/10] |
POISON - Crack A Smile... and more
|
[09.06.2011] [hodnocení: 7/10] |
|
[07.06.2011] [hodnocení: 6/10] |
SIXX: A.M. - This Is Gonna Hurt
|
[04.06.2011] [hodnocení: 7/10] |
|
[02.06.2011] [hodnocení: 8/10] |
Brian ROBERTSON - Diamonds And Dirt
|
[01.06.2011] [hodnocení: 7/10] |
VAINS OF JENNA - Reverse Tripped
|
[29.05.2011] [hodnocení: 7/10] |
|
[27.05.2011] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[26.05.2011] [hodnocení: 9,5/10] |
PUSHKING - The World As We Love It
|
[23.05.2011] [hodnocení: 5/10] |
|
[21.05.2011] [hodnocení: 8/10] |
POISON - Open Up And Say... Ahh!
|
[19.05.2011] [hodnocení: 7/10] |
NEJLEPŠÍ ALBA DEVADESÁTÝCH LET PODLE REDAKTORŮ METAL FOREVER - Pepsi Stone
|
[19.05.2011] |
|
[15.05.2011] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[12.05.2011] [hodnocení: 6/10] |
MIKE TRAMP & ROCK N´ROLL CIRCUZ - Stand Your Ground
|
[10.05.2011] [hodnocení: 6,5/10] |
DUFF McKAGAN´S LOADED - The Taking
|
[08.05.2011] [hodnocení: 7,5/10] |
POISON - Look What The Cat Dragged In
|
[05.05.2011] [hodnocení: 10/10] |
|
[04.05.2011] [hodnocení: 7/10] |
MÖTLEY CRÜE - Crüe Is The Best! Fuck The Rest!!!
|
[02.05.2011] [hodnocení: /10] |
SOCIAL DISTORTION - Hard Times And Nursery Rhymes
|
[30.04.2011] [hodnocení: 9,5/10] |
|
[29.04.2011] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[27.04.2011] [hodnocení: 7/10] |
|
[25.04.2011] [hodnocení: 4/10] |
|
[24.04.2011] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[23.04.2011] [hodnocení: 5,5/10] |
|
[22.04.2011] [hodnocení: 6/10] |
|
[21.04.2011] [hodnocení: 4,5/10] |
TOKYO BLADE - Thousand Men Strong
|
[20.04.2011] [hodnocení: 7/10] |
|
[19.04.2011] [hodnocení: 9/10] |
|
[17.04.2011] [hodnocení: 5/10] |
HINDER - All American Nightmare
|
[15.04.2011] [hodnocení: 7/10] |
RHINO BUCKET - Who´s Got Mine?
|
[13.04.2011] [hodnocení: 5,5/10] |
VLÁĎA ŠAFRÁNEK - Chci hrát s Elvisem, Carrem, Burtonem a Lennonem
|
[12.04.2011] |
MÖTLEY CRÜE - Generation Swine
|
[11.04.2011] [hodnocení: 6/10] |
|
[08.04.2011] [hodnocení: 7/10] |
ZÁVIŠ, Trnová, Restaurace U Špalíka - 1. 4. 2011
|
[08.04.2011] |
|
[05.04.2011] [hodnocení: 2,5/10] |
|
[05.04.2011] [hodnocení: 8/10] |
|
[04.04.2011] [hodnocení: 6,5/10] |
MICHAEL MONROE - Sensory Overdrive
|
[03.04.2011] [hodnocení: 10/10] |
|
[01.04.2011] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[28.03.2011] [hodnocení: 10/10] |
|
[23.03.2011] [hodnocení: 4/10] |
MÖTLEY CRÜE - Girls Girls Girls
|
[21.03.2011] [hodnocení: 7/10] |
BILLION DOLLAR BABIES - Die For Diamonds
|
[19.03.2011] [hodnocení: 9/10] |
|
[16.03.2011] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[14.03.2011] [hodnocení: 6,5/10] |
NEW YORK DOLLS - Dancing Backwards In High Heels
|
[11.03.2011] [hodnocení: 8,5/10] |
MÖTLEY CRÜE - Shout At The Devil
|
[07.03.2011] [hodnocení: 9/10] |
CANDY - Whatever Happened To Fun
|
[06.03.2011] [hodnocení: 10/10] |
MÖTLEY CRÜE - Too Fast For Love
|
[28.02.2011] [hodnocení: 8/10] |
|
[15.02.2011] [hodnocení: 5/10] |
JOHNNY THUNDERS - Král všech ztracenců
|
[10.02.2011] |
|
[09.02.2011] [hodnocení: 7/10] |
TIGERTAILZ - Bezerk Live: Burnin´ Fuel
|
[05.02.2011] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[03.02.2011] [hodnocení: 7,5/10] |
JETTBLACK - Get Your Hands Dirty
|
[31.01.2011] [hodnocení: 9/10] |
|
[29.01.2011] [hodnocení: 8,5/10] |
KING LIZARD - Viva La Decadence
|
[23.01.2011] [hodnocení: 7/10] |
LIPSTIXX N´BULLETZ - Bang Your Head
|
[13.01.2011] [hodnocení: 7/10] |
|
[11.01.2011] [hodnocení: 8/10] |
Redaktorská bilance roku 2010 (Pepsi Stone)
|
[11.01.2011] |
CHOBOTNICE/LA PIOVRA - Jak mafie utrpěla vítězství 3/4
|
[05.01.2011] |
HARDCORE SUPERSTAR - Split Your Lip
|
[02.01.2011] [hodnocení: 9/10] |
DISTORTED WONDERLAND - Distorted Wonderland
|
[29.12.2010] [hodnocení: 7/10] |
HOLLYWOOD KILLERZ - Dead On Arrival
|
[27.12.2010] [hodnocení: 5,5/10] |
ZODIAC MINDWARP AND LOVE REACTION - We Are Volsung
|
[25.12.2010] [hodnocení: 6/10] |
MOTÖRHEAD - The World Is Yours
|
[24.12.2010] [hodnocení: 6/10] |
|
[20.12.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[18.12.2010] [hodnocení: 8/10] |
|
[11.12.2010] [hodnocení: 7/10] |
SKILL IN VEINS - Skill In Veins
|
[05.12.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[28.11.2010] [hodnocení: 7/10] |
NELSON - Lightning Strikes Twice
|
[19.11.2010] [hodnocení: 8/10] |
CHOBOTNICE/LA PIOVRA - Jak mafie utrpěla vítězství 2/4
|
[18.11.2010] |
SAYONARA - Chceme zaplout trošku do hardcoru
|
[16.11.2010] |
DIRTY SKIRTY - Long Live Rock n´Roll
|
[09.11.2010] [hodnocení: 6/10] |
|
[07.11.2010] [hodnocení: 7/10] |
CONCRETE - Metal vytesaný v betonu
|
[05.11.2010] |
VOICES OF EXTREME - Break The Silence
|
[04.11.2010] [hodnocení: 7/10] |
|
[03.11.2010] [hodnocení: 4,5/10] |
MICHAEL MONROE - Another Night In The Sun
|
[31.10.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
CHOBOTNICE/LA PIOVRA - Jak mafie utrpěla vítězství 1/4
|
[29.10.2010] |
|
[22.10.2010] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[17.10.2010] [hodnocení: 6/10] |
|
[16.10.2010] [hodnocení: 9/10] |
|
[14.10.2010] [hodnocení: 5/10] |
BAD RELIGION - The Dissent Of Man
|
[12.10.2010] [hodnocení: 8/10] |
|
[10.10.2010] [hodnocení: 5,5/10] |
|
[08.10.2010] [hodnocení: 7/10] |
KLAMYDIA - Víc než jen pohlavní nemoc
|
[06.10.2010] |
BLACK COUNTRY COMMUNION - Black Country
|
[05.10.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[03.10.2010] [hodnocení: 7/10] |
GUNS N´ROSES, DANKO JONES, 27. září 2010, Praha - 02 Aréna
|
[02.10.2010] |
BLACK LABEL SOCIETY - Order Of The Black
|
[01.10.2010] [hodnocení: 7/10] |
BLACKMORE´S NIGHT - Autumn Sky
|
[30.09.2010] [hodnocení: 5/10] |
METHODS OF MAYHEM - A Public Disservice Announcement
|
[29.09.2010] [hodnocení: 5/10] |
|
[27.09.2010] [hodnocení: 6/10] |
|
[25.09.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
MANIC STREET PREACHERS - Postcards From A Young Man
|
[24.09.2010] [hodnocení: 9,5/10] |
|
[21.09.2010] [hodnocení: 1,5/10] |
|
[18.09.2010] [hodnocení: 6,5/10] |
PAPA ROACH - Time For Annihilation... On The Records And On The Road
|
[14.09.2010] [hodnocení: 8,5/10] |
MURDERDOLLS - Women And Children Last
|
[11.09.2010] [hodnocení: 7/10] |
SPIRITUAL BEGGARS - Return To Zero
|
[07.09.2010] [hodnocení: 10/10] |
|
[04.09.2010] [hodnocení: 3,5/10] |
|
[31.08.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[30.08.2010] [hodnocení: 4,5/10] |
IMPERIAL STATE ELECTRIC - Imperial State Electric
|
[28.08.2010] [hodnocení: 9/10] |
|
[25.08.2010] [hodnocení: 6,5/10] |
IRON MAIDEN - The Final Frontier
|
[23.08.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[18.08.2010] [hodnocení: 4/10] |
STIV BATORS - Dvacet let po smrti...
|
[17.08.2010] |
CZECH ROCK BLOCK, 6. - 7. srpna 2010, Plasy, Velká louka
|
[16.08.2010] |
JACKYL - When Moonshine And Dynamite Collide
|
[14.08.2010] [hodnocení: 7/10] |
|
[10.08.2010] [hodnocení: 8/10] |
|
[08.08.2010] [hodnocení: 6,5/10] |
TONY HARNELL AND THE MERCURY TRAIN - Round Trip
|
[04.08.2010] [hodnocení: 4,5/10] |
|
[01.08.2010] [hodnocení: 5,5/10] |
|
[30.07.2010] [hodnocení: 8/10] |
JOE ELLIOTT´S DOWN N´OUTZ - My ReGeneration
|
[29.07.2010] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[26.07.2010] [hodnocení: 7/10] |
|
[15.07.2010] [hodnocení: 5,5/10] |
LADISLAV KŘÍŽEK (KREYSON, VITACIT) - Teď si to vychutnávám...
|
[14.07.2010] |
|
[12.07.2010] [hodnocení: 6/10] |
TOM PETTY AND THE HEARTBREAKERS - Mojo
|
[03.07.2010] [hodnocení: 7/10] |
DOPE STARS INC. - Jedeme do Poříčí, protože se nám v Čechách hraje skvěle
|
[30.06.2010] |
|
[23.06.2010] [hodnocení: 6/10] |
|
[22.06.2010] [hodnocení: 7/10] |
|
[21.06.2010] [hodnocení: 7/10] |
VINCE NEIL - Tattoos & Tequila
|
[20.06.2010] [hodnocení: 8/10] |
|
[16.06.2010] [hodnocení: 7/10] |
Mike TRAMP - The Rock n´Roll Circuz
|
[15.06.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[11.06.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[09.06.2010] [hodnocení: 3/10] |
CHRIS LANEY - Only Come Out At Night
|
[06.06.2010] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[04.06.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[01.06.2010] [hodnocení: 5/10] |
HANOI ROCKS - Ripped Off - Odd Tracks And Demos
|
[29.05.2010] [hodnocení: /10] |
SIN CITY SINNERS - Exile On Fremont Street
|
[26.05.2010] [hodnocení: 9/10] |
|
[21.05.2010] [hodnocení: 9/10] |
|
[17.05.2010] [hodnocení: 6,5/10] |
NEJLEPŠÍ ALBA DESETILETÍ PODLE REDAKTORŮ METAL FOREVER - Pepsi Stone
|
[17.04.2010] |
|
[17.02.2010] [hodnocení: 5,5/10] |
|
[14.02.2010] [hodnocení: 7/10] |
EUROPE, DYING PASSION, Praha - KC Vltavská, 7. února 2010
|
[11.02.2010] |
BLACK CROWES - Before The Frost... Until The Freeze
|
[09.02.2010] [hodnocení: 6,5/10] |
František ŠTORM (MASTER´S HAMMER) - Do budoucna už jen s živým bubeníkem
|
[08.02.2010] |
STONE´S FILM BLOG: Major Zeman versus Zdivočelá země
|
[06.02.2010] |
MASTER´S HAMMER - Když Satan pivo chlastá... 2/2
|
[28.01.2010] |
BONAFIDE - Something´s Dripping
|
[27.01.2010] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[23.01.2010] [hodnocení: 8/10] |
MASTER´S HAMMER – Když Satan pivo chlastá... 1/2
|
[21.01.2010] |
|
[06.01.2010] [hodnocení: 4,5/10] |
AMERICAN SIXGUN - The Devil In Your Bones
|
[05.01.2010] [hodnocení: 7/10] |
|
[03.01.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
SGT. ROXX - Weapon Of Miss Distraction
|
[01.01.2010] [hodnocení: 5/10] |
JOE PERRY - Have Guitar Will Travel
|
[30.12.2009] [hodnocení: 8/10] |
|
[29.12.2009] [hodnocení: 7/10] |
THEM CROOKED VULTURES - Them Crooked Vultures
|
[25.12.2009] [hodnocení: 7/10] |
GUNFIRE 76 - Casualties And Tragedies
|
[23.12.2009] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[21.12.2009] [hodnocení: 5/10] |
CINDERELLA - Live At Mohegan Sun
|
[20.12.2009] [hodnocení: 4/10] |
FASTER PUSSYCAT - Front Row For The Donkey Show
|
[19.12.2009] [hodnocení: 8,5/10] |
STAR RATS - Screw The Consequences
|
[18.12.2009] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[13.12.2009] [hodnocení: 7/10] |
MASTER´S HAMMER - Mantras: Venkovská operetta
|
[12.12.2009] [hodnocení: 8/10] |
HALFORD - Halford III.: Winter Songs
|
[11.12.2009] [hodnocení: 4/10] |
|
[09.12.2009] [hodnocení: 4,5/10] |
THE QUIREBOYS - Halfpenny Dancer
|
[07.12.2009] [hodnocení: 8,5/10] |
STEEVI JAIMZ - My Private Hell
|
[02.12.2009] [hodnocení: 8,5/10] |
ALICE COOPER, INTERITUS, ČEZ Aréna Plzeň, 20. 11. 2009
|
[01.12.2009] |
BABYLON BOMBS - Babylon´s Burning
|
[27.11.2009] [hodnocení: 9/10] |
|
[17.11.2009] [hodnocení: 6/10] |
|
[11.11.2009] [hodnocení: 7/10] |
|
[10.11.2009] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[09.11.2009] [hodnocení: 7/10] |
|
[06.11.2009] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[05.11.2009] [hodnocení: 10/10] |
|
[04.11.2009] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[03.11.2009] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[02.11.2009] [hodnocení: 8,5/10] |
ALICE IN CHAINS - Black Gives Way To Blue
|
[30.10.2009] [hodnocení: 8/10] |
|
[28.10.2009] [hodnocení: 2,5/10] |
VAINS OF JENNA - The Art Of Telling Lies
|
[23.10.2009] [hodnocení: 9,5/10] |
Glamrocková renesance. Crashdïet a ti další
|
[20.10.2009] |
|
[16.10.2009] [hodnocení: 6,5/10] |
HOUSE OF LORDS - Cartesian Dreams
|
[13.10.2009] [hodnocení: 9/10] |
|
[10.10.2009] [hodnocení: 7/10] |
|
[02.10.2009] [hodnocení: 5/10] |
|
[30.09.2009] [hodnocení: 7/10] |